ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.69.2017.1
sp. zn. 7 Tz 69/2017-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 20. 9. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. L. , proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2, §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91,
byl porušen zákon
v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného M. L.
Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 1957, sp. zn. T 386/56, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 1957, sp. zn. T 386/56, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců nepodmíněně. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby od nástupu základní vojenské služby, zejména v listopadu 1956, u svého útvaru v T. se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti v sobotu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne. Rozsudek nabyl právní moci patrně dne 13. 2. 1957 rozhodnutím soudu druhého stupně, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného (spis byl mezitím skartován, takže nebylo možné blíže identifikovat rozhodnutí soudu druhého stupně, avšak existence takového rozhodnutí vyplývá z vyjádření obviněného a z obsahu jednotlivých písemností nacházejících se ve Vojenském historickém archivu).
Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal obviněný, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích ve veřejném zasedání usnesením ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek ze dne 9. 1. 1957, sp. zn. T 386/56, ve výroku o trestu a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok. Toto usnesení ihned nabylo právní moci. V hlavním líčení, které následovalo bezprostředně po skončení veřejného zasedání, býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině upustil od potrestání obviněného podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 15. 10. 1991.
Ministr spravedlnosti podal dne 1. 9. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91. Namítl, že rozsah rehabilitace byl vadně omezen jen na výrok o trestu, a vytkl, že tím nemohl být naplněn účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným jednáním, které nemělo být posouzeno jako trestný čin, protože obviněný jím uplatnil právo na svobodu vyznání zakotvené v tehdejší Ústavě 9. května. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek ze dne 9. 1. 1957, sp. zn. T 386/56. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích chybně omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval správnost výroku o vině. Závěr, že výrok o vině je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podle §1 odst. 1 cit. zákona je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný M. L. byl odsouzen za čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení §18 Všeobecné deklarace lidských práv a které bylo ve vnitrostátním zákonodárství zakotveno v ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v čl. 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby tak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Je tedy zřejmé, že výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, §15 odst. 1 Ústavy 9. května, že na tento výrok se vztahovala ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že v rehabilitačním řízení měl být tento výrok zrušen. Uvedený závěr je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003 Sb. a na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a odpovídá i dalším nálezům Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích měl správně zrušit rozsudek ze dne 9. 1. 1957, sp. zn. T 386/56, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona a zrušil napadené usnesení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, mezi nimi zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 43/91, jímž bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto o upuštění od potrestání obviněného. Nakonec Nejvyšší soud sám ve věci návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 1957, sp. zn. T 386/56, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedeného rozsudku pozbyla podkladu (tím je míněno i rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného a které se nepodařilo z dostupných podkladů blíže identifikovat).
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. meritorně rozhodl o původní obžalobě zprošťujícím výrokem, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti usnesení, jímž býv. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích rozhodl o návrhu obviněného na zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Po zrušení napadeného usnesení mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o uvedeném návrhu obviněného. Zprošťující rozhodnutí, které navrhl ministr spravedlnosti, překračuje rámec rehabilitačního řízení v tom smyslu, že přichází v úvahu až jako výsledek řízení konaného na podkladě původní obžaloby (§15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů). To ostatně Nejvyšší soud v minulosti vysvětlil např. již v rozsudku ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, v němž také upozornil na nepřiléhavost argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001 (ministr spravedlnosti v projednávané věci obviněného M. L. na tento rozsudek opět odkazoval v souvislosti s návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodl zprošťujícím výrokem).
Další řízení na podkladě původní obžaloby provede Okresní soud v Českých Budějovicích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu