ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.74.2017.1
sp. zn. 7 Tz 74/2017-19
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 20. 9. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. S. proti pravomocnému rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 475/58, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 475/58,
byl porušen zákon
v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 63/1956 Sb.) v neprospěch obviněného M. S.
Tento rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
M. S. ,
zprošťuje se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 63/1956 Sb.), jehož se měl dopustit tím,
že dne 22. 11. 1958 u svého útvaru ve Z. po vyhlášení bojového poplachu odmítl s poukazem na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne plnit úkoly své jednotky,
tedy
že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 475/58, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 63/1956 Sb.) a odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 22. 11. 1958 u svého útvaru ve Z. po vyhlášení bojového poplachu odmítl s poukazem na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne plnit úkoly své jednotky.
Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 1. 1959 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně jako soudem prvního stupně.
Rozsudek nebyl předmětem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti podal dne 6. 9. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně. Namítl, že posuzovaným jednáním obviněný pouze uplatňoval tehdejší ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a přesvědčení a že jeho odsouzení je v rozporu s principy deklarovanými v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil mimo jiné ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti s odkazem na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, nebyly poskytnuty žádné reálné záruky. Ústava 9. května sama naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo plnit služební povinnost nebo služební úkon, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Za tohoto stavu bylo plnění služební povinnosti a služebního úkonu vynucováno prostředky trestní represe.
Výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 byl v rozporu nejen s ustanovením §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i s ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu také se zásadami vyloženými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a sám obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Namítané porušení zákona v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zahrnout do výroku, jímž bylo vysloveno porušení zákona. Citované ustanovení obecně upravovalo účel zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu