ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.90.2017.1
sp. zn. 7 Tz 90/2017-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 19. 12. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 12 To 66/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 249/2010 a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 2 T 249/2010, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 27/2010, byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci postihujícímu věci specifikované ve výroku, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu v Kladně, a další obsahově navazující rozhodnutí. Kromě toho bylo rozsudkem Okresního soudu v Nymburce rozhodnuto ohledně obviněného D. H., který byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
O odvoláních, která podali obviněný M. T. a státní zástupkyně ohledně obviněného D. H. v jeho neprospěch, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 12 To 66/2012. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen, přičemž obviněný M. T. byl podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen za tento trestný čin a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 27/2010, podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty postihujícímu věci specifikované ve výroku, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému M. T. uložen ve věci Okresního soudu v Kladně a další obsahově navazující rozhodnutí, a věc obviněného D. H. byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena Okresnímu soudu v Nymburce, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Změna výroku o vině obviněného M. T. záležela v tom, že při nezměněných skutkových zjištěních a právní kvalifikaci skutku Krajský soud v Praze upřesnil tzv. právní větu výroku, tak aby korespondovala se skutkovými zjištěními.
Ministr spravedlnosti podal dne 27. 10. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného M. T. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Vytkl, že tomuto rozsudku předcházelo vadně provedené řízení před Okresním soudem v Nymburce. Poukázal na to, že v průběhu řízení před Okresním soudem v Nymburce se změnilo složení senátu, že Okresní soud v Nymburce na tuto změnu nereagoval postupem předepsaným v ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. a že v důsledku vadného postupu Okresního soudu v Nymburce byla porušena zásada bezprostřednosti řízení stanovená v §2 odst. 12 tr. ř. Z toho vyvodil, že důsledkem bylo také porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Na adresu Krajského soudu v Praze pak konstatoval, že tento soud nesplnil přezkumnou povinnost odvolacího soudu stanovenou v §254 odst. 1 tr. ř. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkaná porušení zákona, ke kterým došlo v neprospěch obviněného M. T., aby ohledně tohoto obviněného podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Obviněný ve vyjádření, které učinil prostřednictvím obhájce, konstatoval, že stížnost pro porušení zákona byla podána z jiného důvodu, než který uplatnil v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Uvedl, že pokud by Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona z důvodů, které jsou v ní namítány, musely by být zrušeny oba rozsudky, Okresnímu soudu v Nymburce by muselo být přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci a on sám by musel být propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který již z podstatné části vykonal (konec trestu připadá na 2. 9. 2018). Zároveň poukázal na to, že v dalším řízení by Okresní soud v Nymburce patrně jen formálně odstranil vytýkanou procesní vadu, ale ve věci samé by rozhodl obsahově shodně s tím, jak bylo rozhodnuto rozsudkem napadeným stížností pro porušení zákona. Obviněný dodal, že pak by musel vykonat zbytek trestu odnětí svobody, a to za situace, kdy by si mezitím obstaral bydlení a práci, uspořádal vztahy s přáteli apod. Budoucí očekávaný návrat do výkonu zbytku trestu odnětí svobody v tomto kontextu označil za tak nepříznivý zásah do svého osobního života, že podanou stížnost pro porušení zákona nepovažuje za akt vyznívající v jeho prospěch. Obviněný naopak označil podanou stížnost pro porušení zákona za „danajský dar“ a navrhl, aby byla zamítnuta.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
V řízení před Okresním soudem v Nymburce došlo ke změně ve složení senátu. Původním rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 rozhodl senát složený z předsedy senátu JUDr. Václava Krejčíka a přísedících Mgr. Věry Beranové a Zdeňky Sládkové. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 12 To 257/2011, zrušen s tím, že věc byla vrácena Okresnímu soudu v Nymburce k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Nymburce nařídil k novému projednání věci hlavní líčení na 14. 9. 2011, kdy ovšem zasedal v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Krejčíka a přísedících Marie Veselé a Zdeňky Sládkové. Složení senátu se tudíž změnilo potud, že došlo ke změně v osobě jedné z přísedících. V souvislosti s touto změnou se předseda senátu dotázal procesních stran, zda „souhlasí se změnou senátu“, načež procesní strany včetně obviněného M. T. uvedly, že „souhlasí se změnou senátu“. Hlavní líčení pak bylo bez jednání odročeno na 16. 11. 2011, kdy Okresní soud v Nymburce v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Krejčíka a přísedících Marie Veselé a Zdeňky Sládkové rozhodl rozsudkem, proti kterému byla podána odvolání, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 12 To 66/2012, napadeným stížností pro porušení zákona. Podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2011 byl konstatován dosavadní průběh řízení a dokazování bylo doplněno výslechem jedné svědkyně a některými listinnými důkazy.
Postup soudu při změně ve složení senátu upravuje ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., podle něhož jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Zároveň toto ustanovení stanoví, že změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročeného hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, přičemž není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
Ustanovení §219 tr. ř. jako celek je nazváno „Odročení hlavního líčení“, takže výslovně upravuje postup soudu při odročení hlavního líčení. Analogicky je třeba použít toto ustanovení též v případě, v němž se složení senátu změní za situace, kdy byl předchozí rozsudek zrušen, věc byla vrácena k novému projednání a ve věci je rozhodováno znovu (viz č. 22/1972 Sb. rozh. tr.).
Z popsaného postupu Okresního soudu v Nymburce je zřejmé, že neodpovídal doslovnému znění ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. Zejména dotaz adresovaný procesním stranám, zda „souhlasí se změnou senátu“, byl formulován nevhodně, protože změna ve složení senátu byla skutečností, která nebyla nijak vázána na souhlas procesních stran a nebyla souhlasem procesních stran v žádném ohledu podmíněna. V souladu s citovaným ustanovením nebyl ani postup, který byl v protokole o hlavním líčení zachycen tak, že „byl konstatován dosavadní průběh řízení“.
Je tedy třeba posoudit, zda postupem Okresního soudu v Nymburce byla porušena zásada bezprostřednosti řízení, v jaké míře a s jakými důsledky.
Zásada bezprostřednosti řízení je zakotvena v ustanovení §2 odst. 12 tr. ř., podle něhož při rozhodování v hlavním líčení, jakož i veřejném, vazebním a neveřejném zasedání, smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.
V posuzované věci jde o zásadu bezprostřednosti řízení a její uplatnění v hlavním líčení. V hlavním líčení musí být také dodrženo ustanovení §202 odst. 1 tr. ř., které mimo jiné stanoví, že hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu. Ve vztahu k zásadě bezprostřednosti řízení to znamená, že důkazy, na podkladě kterých má být v hlavním líčení meritorně rozhodnuto, musí být provedeny před senátem jednajícím v tom složení, ve kterém senát rozhodne.
Dojde-li ke změně ve složení senátu, pak zásada bezprostřednosti řízení vyžaduje, aby hlavní líčení bylo provedeno znovu před senátem jednajícím ve změněném složení. Ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. z toho připouští výjimku, která je podmíněna souhlasem státního zástupce a obviněného a spočívá v tom, že předseda senátu přečte podstatný obsah protokolu o hlavním líčení (míněn protokol o dřívějším hlavním líčení konaném před změnou ve složení senátu), včetně v něm provedených důkazů.
Vyjádření obviněného M. T., stejně tak jako vyjádření státního zástupce, totiž že „souhlasí se změnou senátu“, nelze vzhledem k okolnostem, za jakých k němu došlo, interpretovat jinak než jako jejich souhlas s tím, že Okresní soud v Nymburce se v dalším průběhu hlavního líčení odchýlí od zásady bezprostřednosti řízení. Z kontextu citovaného vyjádření je zřejmé, že obviněný M. T. a státní zástupce vyjádřili kladné stanovisko k tomu, že v hlavním líčení meritorně rozhodne senát ve složení, při kterém před ním nebyly provedeny všechny důkazy, neboť část důkazů byla již dříve provedena před jinak složeným senátem. Obviněný a státní zástupce tudíž obsahově dali souhlas k tomu, aby se Okresní soud v Nymburce odchýlil od zásady bezprostřednosti řízení způsobem srovnatelným s tím, jak to připouští ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., a netrvali na tom, aby hlavní líčení bylo provedeno znovu.
Pokud Okresní soud v Nymburce nedodržel důsledně postup předepsaný doslovným zněním ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., šlo z hlediska postavení obviněného M. T. o nevýznamné porušení citovaného ustanovení. V hlavním líčení, v němž uvedl, že „souhlasí se změnou senátu“, měl obviněný obhájce, byla mu tudíž poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc, v jejímž rámci byly jistě zváženy důsledky vysloveného souhlasu. Pokud obviněný podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 11. 2011, nenamítal porušení zásady bezprostřednosti řízení, nevytýkal nesprávnost postupu soudu z hlediska ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. a neuplatnil jako důvody odvolání nic, co by se k této otázce jakkoli vztahovalo. Z toho je patrno, že popsaný postup Okresního soudu v Nymburce obviněný subjektivně nepovažoval za zásah do svých procesních práv ve smyslu jejich porušení. Nejvyšší soud si je vědom toho, že otázka porušení procesních práv obviněného není primárně podmíněna tím, jak ji posuzuje sám obviněný. Přesto je třeba zdůraznit, že pokud je nějaké ustanovení určeno k ochraně procesních práv, pak význam, intenzitu a věcné důsledky případného porušení takového ustanovení nelze posuzovat bez zřetele k stanovisku osoby, o jejíž práva jde. O tom, že obviněný v popsaném postupu Okresního soudu v Nymburce nespatřoval žádnou újmu na svých procesních právech, ostatně jasně svědčí také jeho vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, kterou označil za „danajský dar“, přičemž racionálně a přesvědčivě vysvětlil, že zrušení napadeného rozhodnutí za účelem odstranění vytýkané vady by v konečném důsledku nevedlo k jeho lepšímu postavení a že by do něho zasáhlo spíše nepříznivě.
Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud Okresní soud v Nymburce svým postupem v hlavním líčení nedodržel doslovné znění ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., nemělo to z hlediska zásady bezprostřednosti řízení (§2 odst. 12 tr. ř.) žádný reálný význam, protože státní zástupce a obviněný materiálně vzato vyjádřili souhlas s tím, aby se Okresní soud v Nymburce od uvedené zásady odchýlil, a nesledovali svým vyjádřením to, aby hlavní líčení bylo provedeno znovu.
Nejvyšší soud proto nedůvodnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu