ECLI:CZ:NS:2017:7.TZ.95.2017.1
sp. zn. 7 Tz 95/2017-16
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 22. 11. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného E. M. , proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-24, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-24,
byl porušen zákon
v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného E. M.
Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-29, a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-34.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 14/53, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 14/53, byl obviněný E. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně, k trestu ztráty čestných práv občanských na pět roků a k povinnosti nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Trestný čin spočíval podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně v tom, že obviněný jako vojín základní služby u svého útvaru v N. po nástupu vojenské základní služby se vyhýbal sobotnímu zaměstnání a dne 21. 2. 1953 odmítl vykonat uloženou mu práci s odvoláním se na náboženské přesvědčení. Z odůvodnění rozsudku je patrno zjištění, podle kterého obviněný vysvětlil své jednání tím, že je vyznavačem víry adventistů sedmého dne. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 22. 4. 1953.
Z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Brně ve veřejném zasedání usnesením ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-24, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 22. 4. 1953, sp. zn. T 14/53, ve výroku o trestu odnětí svobody a zároveň zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku. Toto usnesení ihned nabylo právní moci. V neveřejném zasedání, které následovalo bezprostředně poté, býv. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-29, rozhodl tak, že podle §223 odst. 1 tr. ř., §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., čl. V rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 zastavil trestní stíhání obviněného. Toto usnesení také ihned nabylo právní moci, avšak obviněný prohlásil, že na projednání věci trvá. V hlavním líčení, které pak následovalo, býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-34, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině se podle §227 tr. ř. neukládá trest. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 22. 4. 1993.
Ministr spravedlnosti podal dne 30. 10. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 4. 1993, č. j. 4 Rtv 3/93-24. Namítl, že rozsah rehabilitace byl nesprávně omezen jen na výrok o trestu, a vytkl, že tím nemohl být naplněn účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným jednáním, které nemělo být posouzeno jako trestný čin, protože postrádalo znak protiprávnosti. Zdůraznil, že obviněný svým jednáním jen uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a také další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl jednak zrušením rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu včetně další obsahově navazujících rozhodnutí a jednak zproštěním obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Základní pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočívalo v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Brně omezil rehabilitaci jen na otázku trestu (odnětí svobody), přičemž v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že výrok o vině je správný. Tento závěr ovšem nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Podle §1 odst. 1 cit. zákona je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení náležitě uvážil obsah a význam citovaných ustanovení ve vztahu k posuzované věci, musel by dojít k závěru, že obviněný E. M. byl odsouzen za čin, jímž jen uplatňoval své právo na svobodu svědomí, které vyplývalo z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a které bylo v tehdejším československým vnitrostátním zákonodárství zakotveno v ustanovení §15 odst. 1 Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Ústava 9. května však neposkytovala uvedenému právu reálné záruky a sama naopak toto právo nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým jejich svědomí vyplývající z náboženského přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby tak byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
Je tedy zřejmé, že výrok o vině obviněného E. M. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, §15 odst. 1 Ústavy 9. května, že na tento výrok se vztahovala ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a že v rehabilitačním řízení měl být tento výrok zrušen.
Tento závěr je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/1993 Sb. a na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Odpovídá i dalším nálezům Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně měl správně zrušit rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu (odnětí svobody), porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, mezi nimi zejména též usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a rozsudek, jímž bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto, že obviněnému se neukládá trest. Nakonec Nejvyšší soud podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně v celém rozsahu a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudku pozbyla podkladu.
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o původní obžalobě, a to zprošťujícím výrokem, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti usnesení, jímž býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl o návrhu obviněného na zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení konaném podle §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Po zrušení napadeného usnesení mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o uvedeném návrhu obviněného. Zprošťující rozhodnutí, které navrhl ministr spravedlnosti, překračuje rámec rehabilitačního řízení v tom smyslu, že přichází v úvahu až jako výsledek řízení konaného na podkladě původní obžaloby (§15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů). To ostatně Nejvyšší soud v minulosti vysvětlil např. již v rozsudcích ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 7 Tz 69/2017, a dalších, v nichž také upozornil na nepřiléhavost argumentace ministra spravedlnosti rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001 (ministr spravedlnosti v projednávané věci obviněného E. M. na tento rozsudek opět odkazoval v souvislosti s návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodl zprošťujícím výrokem).
Další řízení na podkladě původní obžaloby provede Městský soud v Brně (§15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu