ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.6.2017.3
sp. zn. 8 Tz 6/2017-I-41
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. C. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 303/2016-132, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 303/2016-132, byl porušen zákon v ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného .
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, zrušuje . Současně se zrušuje i na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 303/2016-132, jakož i všechna další rozhodnutí na tato usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podal dne 4. 4. 2017 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. C. (dále převážně jen „obviněný“) v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 78/2014. V jejím odůvodnění nejprve uvedl, že obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 4. 2014, č. j. 13 T 78/2014-70, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným v jeho výrokové části, za což mu byl uložen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. trest odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku, když současně byla podle §82 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku uložena jako podmínka pro osvědčení ve zkušební době povinnost do šesti měsíců od právní moci trestního příkazu uhradit poškozené E. V. (dále jen „poškozená“) částku 12 500 Kč. Zároveň mu byla podle §228 odst. 2 tr. ř. uložena i povinnost, aby poškozené zaplatil na náhradě škody částku 12 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený trestní příkaz nabyl právní moci dne do dne 26. 6. 2014, z čehož vyplývá jednak to, že obviněnému běžela zkušební doba podmíněného odsouzení do dne 26. 6. 2015, a jednak to, že uvedenou podmínku uhradit poškozené částku 12 500 Kč měl splnit do dne 26. 12. 2014.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona zpochybnil především úplnost dokazování v následně vedeném řízení o tom, že obviněný vykoná původně podmíněně uložený trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a následně i samotné rozhodnutí v tomto směru, k němuž došlo usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 303/2016-132. K takovým rozhodnutím došlo v důsledku zjištění, že obviněný výše uloženou povinnost uhradit ve zkušební době poškozené částku 12 500 Kč nesplnil. Takové zjištění soudů ovšem považoval ministr spravedlnosti za nesprávné, neboť obviněný posléze doložil (podacím lístkem poštovní poukázky C), že tuto povinnost ve lhůtě stanovené mu v trestním příkazu splnil, což se následně potvrdilo vyžádanou zprávou od České pošty, s. p.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud:
1) podle §266 odst. 7 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení zákona podal,
2) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, byl porušen zákon v ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného D. C.,
3) podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, zrušil a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud ještě před meritorním rozhodnutím o podané stížnosti pro porušení zákona posoudil v neveřejném zasedání současně podaný návrh ministra spravedlnosti na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, a dospěl k závěru, že návrh je plně opodstatněný. Proto rozhodl, že podle §275 odst. 4 tr. ř. se obviněnému odkládá do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona výkon trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, který mu byl uložen rozhodnutími citovanými ve výroku tohoto usnesení.
Jelikož podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Právní rámec pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v této věci je dán příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákoníku vycházejícími z Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) a Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), z nichž je třeba zmínit zejména ta, která citoval ve svém podání sám stěžovatel.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obviněného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
V přezkoumávané věci podle těchto zákonných ustanovení především soud prvního stupně před svým rozhodnutím ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, důsledně nepostupoval. Nezjistil totiž (byť na tom má svůj podíl viny i sám obviněný, který se k veřejnému zasedání nařízenému na uvedený den bez omluvy nedostavil), že obviněný shora uvedenou podmínku, aby ve zkušební době uhradil poškozené částku 12 500 Kč, ve skutečnosti splnil. Sice až dodatečně (z opožděně podané stížnosti obviněného proti zmiňovanému usnesení soudu prvního stupně), ale přece jen bylo totiž zjištěno, že obviněný jmenované poškozené uvedenou částku dne 23. 11. 2014 zaslal poštovní poukázkou C. Toto tvrzení obviněného bylo doloženo vyžádanou zprávou České pošty, s. p., z níž vyplynulo, že poštovní poukázka na uvedenou částku, jejíž podací lístek obviněný k podané stížnosti přiložil, byla poštou dne 23. 11. 2014 přijata. Poukázka však nebyla v době své splatnosti adresátem (poškozenou) vyzvednuta, a proto se vrátila zpět k výplatě odesílateli (obviněnému). Tato vrácená platba byla uložena na poště až do dne 4. 1. 2015, a vzhledem k tomu, že nebyla odesílatelem (obviněným) vyzvednuta, je ode dne 6. 1. 2015 evidována v neodbytných platbách České pošty, s. p.
Z uvedených skutečností je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný stanovenou podmínku uhradit poškozené způsobenou škodu dne 23. 11. 2014 – tedy ještě v průběhu doby stanovené mu pravomocným trestním příkazem (ta mu běžela do dne 26. 12. 2014) – splnil. Pokud následně nezjistil, že předmětná platba ve skutečnosti neproběhla, nelze mu to přičítat k tíži, neboť mohl mít oprávněně za to, že svou povinnost splnil.
Nejvyšší soud proto ze všech shora rozvedených důvodů shledal, že stížnost pro porušení zákona je v posuzované věci důvodná. Proto nejprve podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 2. 2016, č. j. 13 T 78/2014-101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 303/2016-132, byl porušen zákon v ustanovení §83 odst. 1 tr. zákoníku a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Poté podle §269 odst. 2 tr. ř. toto napadené usnesení Okresního soudu v Jihlavě zrušil. Současně zrušil i na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 303/2016-132, jakož i všechna další rozhodnutí na tato usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu