ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.70.2017.1
sp. zn. 8 Tz 70/2017-27
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. P. , zemřelého dne 29. 5. 2017, proti pravomocnému usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, byl v neprospěch obviněného V. P. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, zrušuje . Rovněž se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 55/91.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují v celém rozsahu rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, a rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona
1. Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného V. P. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, a poukázal na průběh řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Zejména zdůraznil odsouzení Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, jímž byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956 (dále jen „trestní zákon“), a odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto. Konstatoval i to, že obviněný byl z vykonávaného trestu odnětí svobody propuštěn dne 5. 5. 1953, na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953.
2. Dále ministr spravedlnosti rozvedl, že obviněný požádal o rehabilitaci, o níž bylo usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, rozhodnuto tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, byl zrušen pouze ve výroku o trestu, neboť bylo shledáno, že tento trest byl příliš tvrdý. Byla také zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal rovněž na usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, jímž bylo rozhodnuto o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného zastaveno.
4. Z podnětu žádosti obviněného bylo však ve smyslu §227 tr. ř. v řízení pokračováno a Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 55/91, rozhodl tak, jak je shora uvedeno s tím, že při nezměněném výroku o vině obviněnému trest neuložil.
5. V další části stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), podle níž byla zaručena svoboda svědomí. Podle §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Ministr spravedlnosti odkázal také na §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumané rozhodnutí je vadné, zejména proto, že skutek byl posouzen jako trestný čin v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné. Rovněž připomenul §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, podle něhož se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebnímu úkonu mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
6. V obsahu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že došlo k porušení zákona podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., tím, že byl rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, zrušen pouze ve výroku o trestu a bez nápravy byl ponechán v platnosti výrok o vině. Podle skutkového zjištění se ministr spravedlnosti ztotožnil s Vojenským obvodovým soudem v Brně, když souhlasil, že provedené dokazování bylo zajištěno v potřebném rozsahu a skutkový stav byl zjištěn správně. Vytkl mu však, že se spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1953 a nezabýval se dostatečně obhajobou obviněného, jíž nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení deklarovaný v §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Na tyto povinnosti rezignoval senát Vojenského obvodového soudu v Brně i v dalším svém postupu, když neuložil trest toliko s poukazem na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a užití §227 tr. ř. ve znění do 31. 12. 1993.
7. Účel rehabilitačního řízení tak nebyl v důsledku vadného postupu Vojenského obvodového soudu v Brně naplněn, k čemuž ministr spravedlnosti odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
8. Vzhledem k takto rozvedeným obecným zásadám ministr spravedlnosti vyjádřil, že je na místě, aby Nejvyšší soud rozhodl o návrhu na rehabilitaci sám, a to na provedené důkazní i procesní situaci.
9. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, byl v neprospěch obviněného V. P. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 55/91, podle §271 odst. 1 tr. ř. a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, a rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obviněného obžaloby pro výše popsaný skutek, neboť tento není trestným činem.
10. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil obhájce obviněného, podle něhož je stížnost ministra spravedlnosti důvodná, neboť napadené usnesení je v přímém protikladu s právním názorem, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách, jež ve vyjádření citoval. Není přitom rozhodné, zda se jedná o věci obviněných svědků Jehovových či adventistů sedmého dne, neboť Ústavní soud vyložil právní zásady týkající se svobody svědomí a náboženského vyznání obecně. Pokud jde o stížnostní petit ministra spravedlnosti, obhájce uvedl, že jelikož stížnost napadá rehabilitační usnesení, není možné, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., ale musí věc postoupit prvoinstančnímu soudu, který by měl rehabilitační řízení znovu a řádně provést.
III. Posouzení obsahu stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. stížností napadená rozhodnutí i celé související řízení a stížnost pro porušení zákona shledal zásadně důvodnou.
12. Nejvyšší soud měl k dispozici kopie rozsudků Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, a Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, a spis Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 4 Rtv 55/91. Z jejich obsahu zjistil, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jenž spočíval v tom, že od nastoupení vojenské základní služby dne 1. 11. 1952 trvale odmítal v sobotu konat povinnosti související s výkonem této služby, zúčastňovat se jakéhokoli zaměstnání a plnit rozkazy, a odvolával se na to, že se to příčí jeho náboženskému vyznaní, protože je vyznavačem víry adventistů sedmého dne. Odsouzen byl podle §270 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku.
13. Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného směřující proti rozsudku uvedenému shora.
14. O žádosti obviněného o rehabilitaci na podkladě zákona č. 119/1990 Sb., bylo usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, rozhodnuto tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, byly podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., zrušeny ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
15. Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, rozhodl o účasti obviněného na amnestii ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle čl. V z důvodů části II, čl. III tohoto rozhodnutí zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1956.
16. Protože obviněný ve lhůtě podle §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. prohlásil, že trvá na projednání věci, bylo znovu rozhodováno ve smyslu §227 tr. ř. Vojenský obvodový soud v Brně při hlavním líčení rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 55/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, kterým byl ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, obviněnému z důvodu uvedeného v §227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci 22. 2. 1992.
17. Z uvedeného je patrné, že obviněný V. P. byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, ve spojení rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, uznán nespravedlivě vinným trestným činem vyhýbání se povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Trestnost jeho činu byla spatřována v tom, že od nastoupení vojenské základní služby dne 1. 11. 1952 a v odmítání v sobotu konat povinnosti související s výkonem této služby, přestože důvodem bylo jeho náboženské vyznání víry adventistů sedmého dne. Výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jak o ni bylo rozhodnuto, byl učiněn v rozporu s právem na svobodu svědomí. Tohoto trestného činu se mohl dopustit ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
18. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle §15 odst. 2 této Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Z uvedeného je patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
19. Pokud obviněný V. P., jak je uvedeno ve skutku, jímž byl uznán vinným, odmítl uposlechnout rozkaz vojenského velitele a vykonávat denní zaměstnání v sobotu z důvodu svého náboženského přesvědčení vyplývajícího z víry adventisty sedmého dne, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze popsané jednání obviněného považovat za trestný čin. Obviněný byl proto rozsudky Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, a Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53 nespravedlivě uznán vinným a odsouzen.
20. Tato nespravedlnost nebyla napravena ani amnestií presidenta republiky a vlády ze dne 4. 5. 1953, rozhodnutí č. UL 2/53, neboť Nižší vojenský prokurátor PSP 47 Brno usnesením ze dne 5. 5. 1953, sp. zn. Pt 2/1953 podle článku II. této amnestie prominul celý trest odnětí svobody, z něhož byl obviněný dne 5. 5. 1953 propuštěn. Výrok o vině zůstal touto amnestií nedotčen.
21. Uvedená křivda nebyla odčiněna důsledně ani následujícími rozhodnutími Vojenského obvodového soudu v Brně ve věci sp. zn. 4 Rtv 55/1991v rámci soudní rehabilitace. Právo na svobodu svědomí nebylo respektováno usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, který uvedený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, přezkoumal, ale podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušil jen výrok o trestu a další rozhodnutí na něj navazující. Usnesením téhož soudu ze dne 19. 12. 1991 bylo sice na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání zastaveno, ale obviněný se s tímto rozhodnutím nespokojil, a proto podal podle §227 tr. ř. žádost o pokračování v trestním řízení, které však rovněž skončilo na základě rozsudku tohoto soudu ze dne 6. 2.1992 pouze rozhodnutím o tom, že se při uznání viny trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona trest neukládá.
22. Z uvedeného je zřejmé, že nespravedlivé uznání viny nebylo dosud na základě žádného z uvedených rozhodnutí odčiněno, a to přesto, že účelem zákona o soudní rehabilitaci podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění zák. č. 47/1991 Sb., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumané rozhodnutí je vadné, zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
23. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
24. Vojenský obvodový soud v Brně se v rámci své přezkumné povinnosti rezignoval na své povinnosti a chybně se plně spolehl na skutková zjištění provedená v roce 1953 a nezabýval se v této souvislosti obhajobou obviněného, kterou nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést úplná skutková zjištění podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a hodnotit důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992.
25. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. P., neboť nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. Zejména soud náležitě neposoudil a nehodnotil obhajobu obviněného spočívající v uplatnění práva na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a zakotveného v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Obviněný totiž od nastoupení vojenské základní služby dne 1. 11. 1952 trvale odmítal v sobotu konat povinnosti související s výkonem této služby, zúčastňovat se jakéhokoli zaměstnání a plnit rozkazy a odvolával se na to, že se to příčí jeho náboženskému vyznaní, protože je vyznavačem víry adventistů sedmého dne. Soud rozhodující o rehabilitaci obviněného tak měl postupovat podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. a rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, a navazující rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, zrušit v celém rozsahu, tedy i ve výroku o vině a obviněný měl být následně dalším postupem zproštěn žaloby, která uvedený čin nespravedlivě kladla za vinu.
26. Za vadný je nutné považovat i rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 55/91, neboť i zde soud pochybil nedůsledným postupem, jestliže obviněného žaloby ve smyslu podmínek §227 tr. ř. nezprostil, ale pouze obviněnému trest neuložil, neboť tak mohl rozhodnout jen tehdy, jestliže neshledá žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží. Toto ustanovení však soud v citovaném rozsudku nerespektoval, neboť nesprávně neshledal důvod ke zproštění obviněného. Je však třeba podle odůvodnění tohoto rozsudku uvést, že otázkou viny se uvedený soud vůbec nezabýval, ale jeho vinu toliko bez jakékoliv argumentace konstatoval. Zcela tak pominul respektování práva na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a zakotveného v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
IV. Závěr
27. Nejvyšší soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil se stížností pro porušení zákona v této věci podané, a vyslovil, že podle §268 odst. 2 tr. ř. byl pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, v neprospěch obviněného V. P. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, zrušil. Rovněž zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 55/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 55/91.
28. Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 19. 2. 1953, sp. zn. T 5/53, a rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 3. 1953, sp. zn. To-36/53, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
29. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 Tz 42/2016), jak ostatně ve svých návrzích při veřejném zasedání zdůraznili obhájce obviněného i zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
30. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. tuto trestní věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., aby v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na Městském soudu v Brně bude, aby na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného V. P. podána pro trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, znovu o vině obviněného rozhodl, přičemž bude vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu