ECLI:CZ:NS:2018:11.TCU.18.2018.1
sp. zn. 11 Tcu 18/2018-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 18. 7. 2018 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky R. K., rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci Vídeň, Rakouská republika, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 055 Hv 101/14w, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky P. L. , rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci Vídeň, Rakouská republika, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 055 Hv 101/14w, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 32 Bs 325/14z, a to pro trestný čin závažné krádeže vloupáním za účelem výdělku, a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců , hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
III. Naproti tomu návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky P. L. , rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci Vídeň, Rakouská republika, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 055 Hv 101/14w, ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 32 Bs 325/14z, a to pro přestupek nedovoleného držení zakázané zbraně, podle zákona o zbraních, a tomuto trestnému činu odpovídající část trestu v trvání 2 (dvou) měsíců, se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci Vídeň, Rakouská republika, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 055 Hv 101/14w (ve věci P. L. ve spojení s rozsudkem Vrchního zemského soudu ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 32 Bs 325/14z), který ohledně R. K. nabyl právní moci dne 29. 7. 2014, a ohledně P. L. dne 16. 1. 2015, byli oba odsouzení uznáni vinnými trestným činem závažné krádeže vloupáním za účelem výdělku, podle rakouského trestního zákona, a P. L. též přestupkem nedovoleného držení zakázané zbraně, podle rakouského zákona o zbraních, za což byli odsouzeni každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to R. K. v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců a P. L. v trvání 20 (dvaceti) měsíců.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzení R. K. a P. L. dopustili trestné činnosti skutky níže popsanými v podstatě tím, že v noci z 28. 5. 2014 na 29. 5. 2014 ve V.:
A/ R. K.
v úmyslu si trestnou činností – opakovanými vloupáními do motorových vozidel opatřovat zdroj příjmů, odcizil ke škodě společnosti REDA E. U. transportér zn. Volkswagen, s reg. zn. včetně nákladu, v nezjištěné hodnotě, v každém případě přesahující částku 3.000,- euro, se záměrem se nezákonně obohatit, a to tím způsobem, že pomocí zašpičatělého štěrbinového šroubováku vnikl do vozidla a manipuloval s ním v zámku zapalování, tedy v uzamykacím zařízení, aby vůz nastartoval;
B/ P. L.
I./ rovněž v úmyslu si trestnou činností opatřovat zdroj příjmů, podílel se na trestné činnosti odsouzeného R. K. popsané v bodě A./ rozsudku tím způsobem, že jej dovezl svým vozem Škodou Octavia, na místo činu, přičemž ve svém osobním autě vozil nářadí potřebné pro vloupání a po provedené krádeži jel svým vozidlem před R. K., který řídil odcizený transportér zn. Volkswagen, aby jej navigoval a vyvedl z V. zpět do České republiky,
II ./ při páchání shora popsané trestné činnosti, byť z nedbalosti, neoprávněně držel zakázanou zbraň tzv. „zabijáka“, kterou vozil ve svém osobním vozidle.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že R. K. a P. L. jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem.
Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (viz č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týkají skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna, včetně jemu odpovídající části uloženého trestu. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, ohledně kterého se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, u něhož je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, určí v rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud s přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4a odst. 3 zákona (viz č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), se návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona zamítne.
S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud jde o odsouzení pro jednání, v němž je v případě obou odsouzených spatřován trestný čin závažné krádeže za účelem výdělku vloupáním [ad. A./, B./I. rozsudku], podle trestního zákona Rakouské republiky, tak v tomto případě se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (krádeže podle §205 tr. zákoníku). V tomto rozsahu jsou tedy splněny všechny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona.
S poukazem na shora uvedené však podle Nejvyššího soudu podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna v případě skutku, ve kterém je v jednání odsouzeného P. L. v bodě B./II. rozsudku spatřován trestný čin nedovoleného držení zakázané zbraně, podle příslušných ustanovení trestního zákona a zákona o zbraních Rakouské republiky, spočívající v tom, že v souvislosti v trestnou činností popsanou v bodech A./ a B./I. rozsudku neoprávněně, i když pouze z nedbalosti, držel zakázanou zbraň tzv. „zabijáka“, kterou vozil ve svém osobním vozidle.
Toto jednání nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty trestného činu podle trestního zákona České republiky, když evidentně nejde o v úvahu přicházející trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku. Proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti podle §4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení v této části, tj. ohledně tohoto skutku a za něj odpovídajícího trestu, zamítl.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzení R. K. a P. L. se pro svůj prospěch dopustili jednání, kterým způsobili vyšší škodu na cizím majetku. Společenská škodlivost jejich trestné činnosti je zvyšována tím, že se této dopustili ve spolupachatelství, jakož i způsobem jejího provedení. Z opisu z evidence Rejstříku trestů rovněž vyplývá, že oba byli již v minulosti v České republice vícekrát odsouzeni pro majetkovou trestnou činnost. Pokud jde o druh uložených trestů, ze spisového materiálu vyplynulo, že R. K. byl uložen citelný a P. L. nezanedbatelný trest odnětí svobody.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Přitom rozhodl tak, že část trestu P. L., ohledně něhož se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, činí trest odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku a šesti (6) měsíců, a to s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu