ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1225.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1225/2018-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 dovolání, které podal obviněný J. T., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 4 To 64/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 52 T 8/2010, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §227 tr. ř. mu trest uložen nebyl. Dalším výrokem byl obviněný zproštěn obžaloby pro část žalovaného jednání.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti v podstatě tím, že jako statutární zástupce společnosti G. P., se sídlem XY, XY, XY, v daňových přiznáních této společnosti k DPH za zdaňovací období říjen 2006, listopad 2006 a prosinec 2006 podaných na Finančním úřadu Brno III vědomě s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty zaúčtoval do účetnictví této společnosti faktury, resp. pokladní doklady s fiktivním plněním vystavené údajně společností D. D., se sídlem XY, XY, XY, zastoupenou jednatelem M. L., přičemž plnění uváděné na fakturách nikdy nebylo spol. D. D., provedeno, což obviněný věděl, a v důsledku jejich uplatnění v daňových přiznáních byla společnosti G. P., jako plátci vyměřena nižší daň, než jaká odpovídala její skutečné povinnosti, čímž způsobil českému státu škodu ve výši 9 170 350 Kč.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 4 To 64/2017, podle §256 tř. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kateřiny Tomkové. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že nepřiměřená délka trestního řízení v jeho věci vedla k důkazní nouzi. Zjištění skutkového stavu věci podle něj stojí bez výjimky na listinných důkazech, daňových dokladech, které nejsou součástí spisu, a dokonce s nimi nedisponuje ani správce daně. Je tak podle něj výjimečně namístě rigorózní interpretace doktríny Common law „ovoce z otráveného stromu“, neboť pouze v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení a kumulace pochybení obžaloby a nalézacího soudu již není možné v žádné části obžaloby dospět ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Ohledně nepřiměřené délky trestního řízení obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud se pak podle obviněného nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování provedením znaleckého posudku k pravosti podpisů svědka J. V. na daňových dokladech a smlouvách a na provedení výslechů zástupců zahraničních odběratelů údajně fiktivního zboží a služeb, byť sám tuto povinnost uložil nalézacímu soudu ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012. Soud prvního stupně přitom podle obviněného neodůvodnil, proč těmto důkazním návrhům nevyhověl.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 4 To 64/2017, a trestní řízení zastavil pro nepřípustnost za přiměřeného užití §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jeho další pokračování by bylo zásadním porušením základního práva obviněného zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že žádnou z námitek obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Pokud jde o délku trestního řízení či delší dobu od spáchání skutku, platí sice zásada, že by ji soudy měly zohlednit při ukládání trestu, k tomu však v posuzovaném případě nemohlo dojít, neboť nalézací soud ve smyslu §227 tr. ř. trest neuložil. Dalšími námitkami pak obviněný podle státního zástupce velmi nekonkrétně zpochybňuje skutková zjištění a vytýká soudům, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Tyto námitky však nemají žádné opodstatnění. Krajský soud v Brně podle státního zástupce věnoval dokazování náležitou pozornost. Návrh obviněného na doplnění dokazování pak zamítl z důvodu nadbytečnosti. K doktríně „plodů z otráveného stromu“ státní zástupce konstatoval, že tento princip do našeho právního řádu nebyl převzat a ani taková námitka není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Je třeba říci, že odůvodnění dovolání je koncipováno převážně z citací judikatury Ústavního soudu a není zcela snadné se zorientovat v tom, co přesně obviněný namítá. Předestřená judikatura se dotýká práva na spravedlivý proces a délky trestního řízení, kterou však obviněný zřejmě soudům nevytýká jaksi samu o sobě, ale jako příčinu údajné důkazní nouze, do které se soudy měly dostat a kterou obviněný blíže nezdůvodňuje, mimo zmínky o daňových dokladech, které nejsou součástí spisu. Závěrem pak obviněný požaduje zastavení trestního řízení pro jeho nepřiměřenou délku.
Aniž by Nejvyšší soud přezkoumával, zda v posuzované věci došlo na straně orgánů činných v trestním řízení k neodůvodněným průtahům majícím za následek nepřiměřenou délku řízení, je třeba konstatovat, že obviněným požadované rozhodnutí nepřicházelo v úvahu, a to z důvodu, který bude dále vysvětlen. Řízení v posuzované věci bylo totiž již jednou zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, č. j. 52 T 8/2010-7594, z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 tr. ř., tedy proto, že trest, který by obviněnému za projednávanou činnost hrozil, je bez významu vedle toho, který ho již postihl pro jinou část posuzovaného jednání, pro niž už byl v minulosti v této věci pravomocně odsouzen. Obviněný však prohlásil, že na projednání věci trvá.
Smyslem práva na projednání věci v přiměřené době jako součásti práva na spravedlivý proces je ochrana obviněného před důsledky trestního řízení, které na něj i přes zásadu presumpce neviny negativně doléhá. Citovaným usnesením bylo sice řízení zastaveno z jiného důvodu, než pro jeho délku, bylo by však nanejvýš formalistické trvat na tom, že právu obviněného na spravedlivý proces lze učinit zadost pouze a jedině zastavením řízení z důvodu doby jeho trvání. Jinými slovy, citovaným usnesením nastala situace, kdy řízení bylo zastaveno (tedy jeho negativní dopad na obviněného nepokračoval) a jeho délka by dále nenarůstala, pokud by obviněný nevyužil svého práva na projednání věci zakotveného v §172 odst. 4 tr. ř. V situaci, kdy délka řízení ve smyslu obviněným citované judikatury Ústavního soudu již eventuálně přesáhla hranici přiměřenosti (Nejvyšší soud však podotýká, že nezkoumal, čím byla tato délka způsobena), se tak právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě dostalo do kolize s jeho právem trvat na projednání věci, jehož smyslem je možnost obviněného očistit své jméno před veřejností, aniž by mu současně hrozilo uložení trestu. Nejvyšší soud je toho názoru, že právo na přiměřenou délku trestního řízení je právem, nikoli povinností, tedy jeho realizaci nelze obviněnému vnutit, tím spíše v situaci, kdy obviněný trvá na projednání věci. Od okamžiku realizace tohoto práva tedy řízení pokračovalo na přání obviněného, který byl plně způsobilý uvážit všechny důsledky, byla mu známa složitost projednávané věci i doba, po kterou doposud trvalo řízení, a přesto se rozhodl nadále snášet případný negativní dopad trestního stíhání do své osobní sféry.
Součástí práva upraveného v §172 odst. 4 tr. ř. však na druhou stranu není možnost obviněného požadovat zastavení trestního stíhání v situaci, kdy se ukáže, že se pokračující řízení nevyvíjí pro něj příznivě, nebo dokonce, jako v tomto případě, kdy již byl pravomocně odsouzen, řízení skončilo, avšak obviněný s jeho výsledkem není spokojen. Takovou možnost disponovat s trestním řízením zákonodárce obviněnému nedává. Samozřejmě i v takové situaci by měly orgány činné v trestním řízení postupovat bez zbytečných průtahů, jestliže by však již předchozí řízení trvalo delší dobu, mohl by pak obviněný z důvodu jeho nepřiměřené délky požadovat jeho zastavení prakticky kdykoli. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že takový výklad nelze přijmout a že v případě realizace práva obviněného podle §172 odst. 4 tr. ř. jde o specifickou situaci, kdy již nelze posuzovat délku trestního řízení od jeho samého počátku, ale dobu, která uplynula od okamžiku uplatnění práva zakotveného v §172 odst. 4 tr. ř., je třeba posuzovat samostatně. Z tohoto hlediska napadené rozhodnutí nezakládá příčinu k bližšímu zkoumání.
Námitka údajné důkazní nouze pak nejen neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale navíc je značně nekonkrétní. Nad rámec dovolacího řízení tak lze pouze konstatovat, že zejména soud prvního stupně podrobně a obsáhle odůvodnil, jak k daným skutkovým závěrům dospěl, a jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Odvolací soud toto zdůvodnění doplnil v reakci na předestřené námitky. Pokud jde o důkazní návrhy, které podle obviněného soudy opomenuly, v případě znaleckého posudku k posouzení pravosti podpisů šlo o důkaz zjevně nadbytečný vzhledem k již učiněným skutkovým zjištěním. V případě návrhů na provedení výslechů statutárních zástupců zahraničních odběratelů obviněný nekonkretizuje, o které odběratele se mělo jednat a kdy takový návrh učinil, což při rozsáhlosti spisového materiálu poněkud limituje možnost na základě takto formulované námitky postup soudů přezkoumat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozsudku soudu prvního stupně je nicméně patrné, že soudy měly k dispozici dostatek důkazů svědčících o fiktivnosti plnění uvedeného na předmětných fakturách.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. T. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Jeho dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu