ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1336.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1336/2018-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného J. T. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 10 To 67/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 T 16/2016-2543, byl obviněný J. T. v řízení, které bylo současně vedeno proti spoluobviněným P. S., J. K., O. Z. a P. T., uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku /v bodě 1) uvedeného rozsudku/, zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku /v bodě 3)/, zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku /v bodech 2), 4), 6) – 8), 12) – 14)/ a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku /v bodě 15)/. Za toto jednání byl obviněný J. T. odsouzen jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, když toto odsouzení se vztahovalo k přečinu krádeže avizovanému v bodě 1) rozsudku Okresního soudu v Náchodě a současně ke sbíhajícímu se přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 17 T 133/2014. Za zbývající trestné činy byl obviněnému uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou.
Trestná činnost obviněného spočívala v následujícím protiprávním jednání. V bodě 1) rozsudku Okresního soudu v Náchodě obviněný J. T. společně s J. K. v době od 15. 1. 2015, 23.00 hod. do 16. 1. 2015, 16.20 hod. ve S. vnikli do restaurace na fotbalovém hřišti, a to způsobem, kdy se nejprve pokusili vypáčit kovovou mříž okna, poté vypáčili kovovou petlici od vchodových dveří s visacím zámkem, rozštípali dřevěnou zárubeň a vyrazili uzamčené vnitřní dveře, aby po vniknutí do restaurace odcizili různé věci v celkové hodnotě 21.531 Kč a poškozením zařízení objektu způsobili škodu nejméně ve výši 1.650 Kč.
V bodě 2) pak obviněný společně s P. S. v době od 29. 3. 2015, 22.30 hod. do 30. 3. 2015, 09.00 hod., v O. přijeli po předchozí dohodě s vozidlem, které řídil obviněný J. T., k motorestu H., do něhož obviněný P. S. vnikl po rozbití skleněné výplně okna a zde odcizil dvě peněženky s finanční hotovostí, kterou si obvinění následně rozdělili a tímto jednáním způsobili škodu odcizením nejméně ve výši 21.400 Kč a dále 1.840 Kč na poškozeném zařízení.
V bodě 3) obvinění P. S. a J. T. dne 20. 4. 2015 v době od 09.05 hod. do 09.10 hod., v XY, přijeli vozidlem BMW, které řídil obviněný J. T. k pobočce České spořitelny, do níž vešel P. S. maskovaný kapucí a šátkem přes obličej, pod pohrůžkou namířené zbraně zastavil jednu z klientek spořitelny a následně pod pohrůžkou namířené krátké zbraně a se slovy „Nekoukej na mě, hlavu dolů, dej sem prachy!“ přinutil pracovnici pokladny B. K. k vydání finanční hotovosti v celkové hodnotě 54.000 Kč, z místa činu utekl a nasedl do připraveného vozidla značky BMW, které řídil J. T. Poškozené společnosti Česká spořitelna tímto jednáním způsobili škodu ve výši 54.000 Kč, kdy tyto finanční prostředky si následně oba jmenovaní rozdělili a užili pro vlastní potřebu.
V bodě 4) obviněný P. S., J. T. a J. K. v době od 7. 5. 2015, 23.00 hod. do 8. 5. 2015, 10.45 hod. v obci XY vnikli do areálu autodopravy společnosti ŠD Ch., s.r.o., a to tak, že rozpletli pletivové oplocení areálu, kleštěmi odstranili visací zámek zajišťující mříž dveří do stavební buňky kuchyňky, vstupní dveře poté vypáčili a odcizili různé věci, včetně osobního motorového vozidla značky Dacia Duster, a tímto jednáním způsobili na odcizených věcech škodu ve výši nejméně 305.800 Kč a na poškozených věcech škodu v celkové výši nejméně 8.117 Kč.
V bodě 6) pak obvinění P. S., J. T. a J. K. v době od 11. 5. 2015, 18.10 hod. do 12. 5. 2015, 08.06 hod. ve XY, XY, vnikli do areálu autobazaru, a to tak, že rozstříhli pletivové oplocení, zneškodnili a uzavřeli v kotci hlídacího psa, který byl v areálu volně puštěn, poškodili skleněnou výplň zadního okna do prostor kanceláře, vypáčili okno vedoucí do kanceláře a vnikli do jejích prostor, odkud odcizili různé věci, zejména klíče od motorových vozidel Škoda Octavia 1,6 TDi, Škoda Octavia 1,8 TSi a Volkswagen Caravelle 2,5 TDi Syncro, dále pak pákovými kleštěmi odstranili visací zámek na vstupní bráně do areálu autobazaru, shora uvedená vozidla nastartovali a odjeli s nimi, čímž způsobili na odcizených věcech škodu nejméně 607.000 Kč a na poškozených věcech škodu ve výši nejméně 1.200 Kč.
V bodě 7) pak obvinění K. S. a J. T. v době od 30. 5. 2015, 19.10 hod. do 31. 5. 2015 do 10.00 hod., v obci XY, okres Chrudim, v areálu kempu P., uvolnili řetěz zajišťující vodní šlapadlo, se kterým přepluli na druhý břeh a naložili na připravené vozidlo, čímž odcizením způsobili škodu ve výši 80.000 Kč a poškozením řetězu nejméně 200 Kč.
V bodě 8) obvinění P. S. a J. T. v době od 10. 6. 2015, 18.10 hod. do 11. 6. 2015, 05.55 hod., v obci XY, kam přijeli motorovým vozidlem značky BMW, které řídil J. T., po odstranění visacího zámku mříže zajišťující hlavní vchodové dveře tyto vypáčili, vnikli do objektu provozovny AUTOMATIC REAL s.r.o. a zde odcizili věci v celkové hodnotě 185.211 Kč, včetně klíče od motorového vozidla zn. Audi A8, poté za pomoci tohoto klíče vnikli v Opavě na ul. XY do zde zaparkovaného vozidla zn. Audi A8, které odcizili, čímž způsobili škodu ve výši 350.000 Kč a jejich jednáním byla rovněž na odstraněném zámku a poškozených dveřích způsobena škoda ve výši 290 Kč.
V bodě 12) obvinění P. S., J. T., O. Z. a P. T., v době od 23. 7. 2015, 23.00 hod. do 24. 7. 2015, 07.15 hod., v obci Kostelec nad Orlicí – XY, vnikli na fotbalovém hřišti do restaurace N. P., a to tím způsobem, že odstranili visací zámek, vyšroubovali pojistky, čímž došlo k přerušení dodávky elektrického proudu, kleštěmi odstranili dva visací zámky na dveřích a vypáčili plechové vstupní dveře a z vnitřních prostor restaurace odcizili různé věci ke škodě různých poškozených v celkové výši 96.879 Kč, a dále poškozením zařízení objektu škodu v celkové výši 4.500 Kč.
V bodě 13) stejní obvinění v době od 2. 8. 2015, 19.00 hod. do 3. 8. 2015. 08.00 hod., v obci XY, vypáčením vstupních dveří vnikli do dvou stavebních buněk, kde odcizili věci v celkové hodnotě 48.246 Kč a způsobili škodu poškozením v celkové výši 14.422 Kč.
Totožní obvinění jako v bodech 12) a 13), pak v bodě 14) v době od 2. 8. 2015, 14.30 hod. do 3. 8. 2015, 16.30 hod., v obci XY, vnikli na fotbalovém hřišti do budovy skladu kiosku s občerstvením a následně do kiosku samotného, a to způsobem, kdy přestříhli visací zámek zajišťující petlici kovové mříže u nezajištěných vstupních dveří a opět odcizili různé věci v celkové výši 13.010 Kč a na poškozených věcech škodu ve výši 450 Kč.
Konečně v bodě 15) obviněný J. T. sám, v blíže nezjištěné době nejprve v domě XY v XY, a dále v blíže nezjištěné době od měsíce srpna 2015 nejméně do 22. 9. 2015, v garáži T. C. v Chrudimi, na ul. XY přechovával různé věci, zejména váhu, varnou desku, vařič, kanystr, stojan na zkumavky, laboratorní rtuťové teploměry a různé láhve a dózy, označené mimo jiné etiketami - kyselina fosforečná, kyselina chlorovodíková, hydroxid sodný, kdy z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie vypracovaného dne 19. 11. 2015 vyplynulo, že tyto předměty a chemické látky představuji kompletní technologii pro výrobu metamfetaminu z pseudoefedrinu.
Vzhledem k obsáhlosti výrokové části rozsudku nalézacího soudu, dovolací soud v rámci tohoto odůvodnění uvedl pouze stručný popis skutkového děje, kterým byl obviněný uznán vinným, přičemž v podrobnostech odkazuje právě na popis skutku ve výroku rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 T 16/2016-2543.
Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 To 67/2017 -2666 tak, že v případě obviněného J. T. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody a nově podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného zařadil do věznice s ostrahou a oproti rozhodnutí soudu prvního stupně doplnil tuto sankci též o trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to věcí, které byly zajištěny ve vztahu k bodu 15) rozsudku nalézacího soudu sloužících k výrobě metamfetaminu – pervitinu. Ve výroku o souhrnném trestu, který byl obviněnému uložen, zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Posledně uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o odvolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve rekapituloval průběh trestního řízení, zejména co se týká obou rozsudků soudů prvního a druhého stupně a následně poukázal na čtyři okruhy námitek, kterými brojí proti vadám, jimiž je zatížen jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, tak v návaznosti na něj též rozsudek Okresního soudu v Náchodě.
V prvé řadě obviněný namítl, že skutek uvedený bod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně neměl být posuzován jako samostatné jednání, pro které byl následně uložen souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 17 T 133/2014 ze dne 29. 1. 2015, ale mělo se jednat o jednotlivý dílčí útok vedený jednotným záměrem ke skutkům pod body 2), 4), 6), 7), 12), 13) a 14), neboť v souhrnu jsou tyto skutky spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou. Skutek pod bodem 1) pak tedy neměl být posuzován samostatně, ale jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku a měl být za něj ukládán trest úhrnný. Obhajoba namítla, že v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by bylo zřejmé, že obviněný je stíhán policejním orgánem v Rychnově nad Kněžnou pro další skutky, které jsou ve vztahu ke skutku pod bodem 1) dílčími pokračujícími útoky.
Dále obviněný vznesl námitky ke skutku uvedenému pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu, který byl nesprávně vyhodnocen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tohoto se mohl, podle svého názoru, dopustit maximálně ve formě účastenství, a to pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se neztotožnil se závěry obou nižších soudů, které nahradily chybějící důkazy k prokázání jeho viny volnou úvahou a tím nepřípustným způsobem prolomily základní zásadu trestního práva, kdy má být v pochybnostech rozhodováno ve prospěch obviněného. Obhajoba tak konstatovala nesprávné hmotněprávní posouzení jednání obviněného, a to zejména v případě jeho volní složky jednání ve vztahu k jednání spoluobviněného S. a následkům jednání posledně jmenovaného, z čehož plyne i nesprávný právní závěr o právní kvalifikaci jednání J. T.
Třetí námitka dovolatele se pojí ke skutku pod bodem 8) prvostupňového rozsudku, k čemuž obviněný uvedl, že vezl spoluobviněného P. S. do Opavy na odpočívadlo, kde mu S. tvrdil, že si jde půjčit auto. Obviněný proto nevěděl, že S. vozidlo odcizil, a o této skutečnosti se dozvěděl až při cestě zpět z Opavy. Závěry soudů obou stupňů tak opět nemají oporu v provedených důkazech a dle jeho názoru, vyjádření P. S. rozhodně obviněného T. neusvědčuje z spáchání trestné činnosti, respektive aktivní účasti na spáchání tohoto skutku. Dále pak v uvedeném bodě soud prvního stupně uzavřel svá skutková zjištění tak, že společnosti AUTOMATIC REAL s.r.o. byly odcizeny věci v celkové hodnotě 185.211 Kč, avšak v rámci rozhodnutí o nároku na náhradu škody konstatoval, že by ke zjištění výše takovéhoto nároku muselo být prováděno další dokazování, které by bylo na rámec potřeb trestního řízení, a proto poškozenou s jejím nárokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle názoru obhajoby je skutkový závěr soudu v této části rozporný, neboť pokud měl již soud prvního stupně za jednoznačně prokázanou výši škody nebo alespoň její část, kterou pojal do výrokové části rozsudku při vymezení popisu skutku, pak měl v této nesporné části též poškozenému nárok na náhradu škody přiznat. Pokud však soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše způsobené škody nebyla prokázána ani zčásti, pak poškozenou sice správně odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, ovšem za takové situace nemohl do popisu skutku, kterým uznal obviněného vinným uvést výši způsobené škody a tuto přičítat k tíži obviněného. Pokud se odvolací soud s obdobnou námitkou obhajoby vypořádal tak, že tato je neopodstatněná, když poškozená společnost nepodala odvolání proti výroku o náhradě škody, jedná se o zásadní nepochopení obsahu podaného odvolání. Obhajoba tak má za to, že provedenými důkazy nebylo dostatečně prokázáno, že se obviněný úmyslně dopustil spáchání skutku a nedostatek jeho zavinění ve formě úmyslu se vztahuje i k případnému spolupachatelství či účastenství.
Konečně čtvrtá z námitek směřovala proti skutku uvedenému pod bodem 15) výroku rozsudku soudu prvního stupně, jehož spáchání obviněný J. T. od počátku popírá. Jmenovaný napadá závěry obou nižších soudů, tedy, že k usvědčení ze spáchání skutku jeho osobou postačily dvě daktyloskopické stopy na dvou věcech z celého souboru, který byl označen jako věci určené k výrobě omamných a psychotropních látek. Soudy se dle názoru obviněného dostatečně nevypořádaly zejména se svědeckou výpovědí T. C., ale pouze se omezily na konstatování, že obviněnému neuvěřily s poukazem na záznam v jeho Rejstříku trestů. I v tomto případě pak došlo k pochybení, kdy nebylo rozhodováno ve prospěch obviněného. Obviněný má za to, že dostatečně vysvětlil, jakým způsobem a za jakým účelem navštěvoval garáž svědka C., a proto měl být pro tento skutek zproštěn v souladu s ustanovením §226 písm. c) tr. ř.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal tomuto soudu, popřípadě Okresnímu soudu v Náchodě věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se rovněž vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na to, že skutečnosti uváděné obviněným na jeho obhajobu tento uplatnil v dřívějších fázích trestního řízení a již tato skutečnost zakládá ve světle stávající judikatury Nejvyššího soudu závěr o nedůvodnosti dovolání. Po rekapitulaci námitek, jimiž dovolatel brojí proti předchozím rozhodnutím, státní zástupce odkázal na str. 15 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se dle jeho mínění, s danými skutečnostmi krajský soud plně vypořádal. Zdůraznil, že v případě bodu 1) není namístě jeho posouzení jako dílčího útoku pokračující trestné činnosti, jak navrhuje dovolatel, a to pro existenci překážky ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. v důsledku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 2. 2015. Rovněž v bodě 3) byla správně zvolena kvalifikace podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zapojení obviněného J. T. sledujícího stejný zločinný cíl překročilo hranice pouhé pomoci.
Také v případě bodu 8) a 15) se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil s hodnocením soudů prvního a druhého stupně. Závěr o vině obviněného má oporu v provedeném dokazování, a pokud jisté nesrovnalosti přetrvávají, netýkají se naplnění znaků skutkové podstaty předmětné trestné činnosti. Nad to bylo zdůrazněno, že v daném ohledu dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním nižších soudů a proti způsobu, jakým tyto hodnotily provedené důkazy. Takové výtky však nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvahy nalézacího i odvolacího soudu netrpí žádnými extrémními rozpory, které by mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné, a aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. Obviněným uplatněné námitky brojí proti – dle jeho názoru a ve stručné rekapitulaci – a) chybnému posouzení jednání rozvedeného pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, které mělo být kvalifikováno jako dílčí útok pokračující trestné činnosti v bodech 2), 4), 6), 7), 12) – 14) rozsudku; b) nesprávnému posouzení skutku pod bodem 3) rozsudku, kde přicházelo do úvahy maximálně jeho účastenství na zločinu loupeže ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku; c) rozpornosti závěrů soudů prvního a druhého stupně v případě skutku pod bodem 8) prvostupňového rozsudku, u nějž má absentovat vědomostní prvek obviněného o trestné činnosti páchané spoluobviněným P. S., jakož i nejasnost, kdy na jedné straně byl učiněn jednoznačný závěr o vině obviněného a celkové škodě, která vznikla jeho jednáním na odcizených věcech, avšak v rozporu s tím nedošlo, byť k částečnému, rozhodnutí o náhradě majetkové škody, ale poškozená spol. AUTOMATIC REAL s.r.o. byla se svým nárokem v celém rozsahu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních z důvodu nutnosti provedení dalšího dokazování, které by bylo nad rámec potřeb trestního řízení; d) chybnému posouzení jednání pod bodem 15) rozsudku okresního soudu, kde obviněný svou vinu zcela popřel a při absenci dalších důkazů nebylo postupování při hodnocení viny v jeho prospěch.
Z daných čtyř okruhů námitek pak lze beze zbytku označit za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., první dvě, kde obviněný polemizuje s užitou právní kvalifikací ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Současně je však třeba zdůraznit, že všechny uvedené námitky již byly uplatněny v řízení před nalézacím, a zejména pak odvolacím soudem, který jim věnoval patřičnou pozornost na str. 15 a 16 svého rozsudku.
V případě bodu 1) rozsudku Okresního soudu v Náchodě je třeba stručně připomenout, že obviněný byl společně s J. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se dopustil v době od 15. 1. 2015 od 23.00 hod. do 16. 1. 2015 do 16.20 hod., když ve XY vnikli do restaurace na fotbalovém hříšti, a to po předchozím vypáčení kovové petlice s visacím zámkem a odštípání a vyražení několika dveří, přičemž tímto jednáním vznikla škoda na cizích věcech ve výši 1.650 Kč a následně odcizili různé věci v celkové hodnotě 21.531 Kč. Nalézací soud proto zcela správně podřadil toto protiprávní jednání shora uvedené právní kvalifikaci. Je pravdou, že obviněný J. T. byl v dalších bodech uvedeného rozsudku uznán vinným též zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b). odst. 4 písm. c) tr. zákoníku /body 2), 4), 6)-8), 12)-14)/, kdy takto uvozený souhrn celkem 8 dílčích útoků páchal obdobným způsobem v podobě násilného vnikání povětšinou do gastro či moto provozoven, odkud odcizil různé věci a finanční prostředky v blízké časové (30. 3. 2015 – 3. 8. 2015), jakož i místní (většinou v lokalitě Královehradeckého a Pardubického kraje) souvislosti. Posouzení těchto jednání jako dílčích útoků pokračující trestné činnosti tak bylo s ohledem na podmínky takového postupu podle §116 tr. zákoníku zcela namístě. Jestliže obviněný namítá, že stejné kritérium mělo být užito též na jeho jednání pod bodem 1), nelze jeho tvrzení přisvědčit.
Jak správně deklaroval odvolací soud na str. 16 svého rozsudku, k postupu navrhovanému obviněným nebylo možno přistoupit z důvodu překážky, kterou stanoví §12 odst. 11 tr. ř. Obviněnému v mezidobí skutků uvedených v bodě 1) (16. 1. 2015) a v bodě 2) (30. 3. 2015), bylo doručeno dne 7. 2. 2015 policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství Královehradeckého kraje, Územní odbor Rychnov nad Kněžnou, Obvodní oddělení Dobruška a Územní odbor, oddělení obecné kriminality Rychnov nad Kněžnou, usnesení o zahájení trestního stíhání pro spáchání trestných činů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit pěti útoky v době od 4. 1. 2015 do 6. 2. 2015 (č. l. 1806 – 1809). Pokračoval-li tedy jmenovaný i po tomto datu (rozuměj po 7. 2. 2015, kdy došlo k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání) v protiprávním jednání stejného charakteru, je třeba na takové jednání pohlížet jako na nový skutek. Nejvyšší soud připomíná, že s danou námitkou se řádně vypořádal již odvolací soud a její opakování v dovolacím řízení tedy bylo třeba posoudit jako zcela nedůvodné. Na okraj je pak možno doplnit, že vzhledem k výše uvedenému bylo uložení souhrnného trestu za jednání pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu a současně sbíhající se trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný J. T. pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 17 T 133/2014, jediným možným postupem.
V rámci druhé z uvedených dovolacích námitek obviněný namítal chybné posouzení jeho zapojení do trestné činnosti rozvedené pod bodem 3), které se dopustil se spoluobviněným P. S. Pro připomenutí dovolací soud uvádí, že obviněný napadá fakt, že soudy prvního a druhého stupně pohlížely na jeho jednání ve smyslu spolupachatelství, ačkoliv v době odchodu P. S. z vozidla nevěděl, že tento jde do spořitelny s plynovou pistolí a bude pod pohrůžkou násilí žádat vydání finanční hotovosti. Oba uvedené soudy tedy nesprávně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotily volní složku jednání obviněného, když jeho zapojení obhajoba spatřovala maximálně v podobě účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
I v tomto případě je Nejvyšší soud nucen poukázat na předchozí rozhodnutí okresního, jakož i krajského soudu, které se s otázkou spolupachatelství řádně vypořádaly, a jejichž závěry jsou logicky a správně podloženy provedenými důkazy (srov. např. str. 16 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). Oba výše uvedené soudy předně vycházely z výpovědi spoluobviněného S., který se k jednání v plném rozsahu doznal a usvědčoval též obviněného T. Za podstatné lze označit fakt, že o přepadení spořitelny oba pachatelé věděli (viz výpověď obviněného T., že se nechal zlákat, aby přivezl a odvezl S. na přepadení – č. l. 2147) a za tímto účelem se rovněž maskovali (což opět potvrdili oba jmenovaní). Obviněný S. pak provedl samotné přepadení, zatímco J. T. na něj čekal v nastartovaném autě, které opatřili před tím odcizenými poznávacími značkami, s kuklou na hlavě, kterou „měl srolovanou do podoby čepice, ale když kolem procházela nějaká paní, stáhl si ji a skrčil se za volantem, aby ho nepoznala“ (č. l. 2151). Poté, co přiběhl spoluobviněný S., z místa činu odjeli a následně se zbavili oblečení a SPZ. Odlišnost mezi výpovědí obviněného T. a obviněného S. lze toliko spatřovat v rozdělení odcizených peněz, kdy prvně jmenovaný uvedl, že ani neví, kolik peněz S. přepadením získal, neboť on sám dostal „…kola a asi 7.000 Kč, benzín a plyn…“, zatímco P. S. potvrdil, že se rozdělili rovným dílem.
K otázce spolupachatelství je třeba připomenout, že touto základní formou součinnosti rozumí trestní zákoník situaci, kdy trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. V takovém případě každá z nich odpovídá, jako by čin spáchala sama (§23 tr. zákoníku). Stěžejní znaky spolupachatelství tedy představují společný úmysl a společné jednání více osob. Společným jednáním přitom není toliko situace, kdy každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale též pokud jednání každého ze spolupachatelů vede k uskutečnění jen některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak souhrn těchto jednání představuje naplnění skutkové podstaty, anebo též situace, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, které působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (blíže srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66).
Vedle společného jednání přistupuje k jednání spolupachatelů též jejich společný úmysl zahrnující sledování společného cíle, tedy vědomé porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a to alespoň v podobě srozumění s možností, že jednání spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním.
Z provedeného dokazování v projednávané věci je zřejmé, že obviněný J. T. páchal veškerou za vinu mu kladenou trestnou činnost, s cílem opatřit si touto cestou finanční prostředky. Tohoto protiprávního jednání se dopouštěl ve spojení s dalšími osobami, a to převážně P. S. a J. K. Také v případě trestné činnosti pod bodem 3) směřovalo jednání obou jmenovaných k tomu, aby za užití pohrůžky násilí získali od pracovnice pokladny České spořitelny peněžní hotovost. Za tímto účelem přijeli ke spořitelně vozidlem, oba oblečeni tak, aby zastřely svou podobu (černé oblečení, P. S. s maskovací kapucí a šátkem přes obličej, J. T. s kuklou, kterou sám – dle svého vyjádření – v průběhu čekání v autě použil, aby jej nepoznala kolemjdoucí žena), vozidlo, které k činu užili, bylo tzv. na kradených značkách, jež odcizili oba obvinění předchozí noci a zůstalo nastartované, aby mohli po spáchání činu rychle z místa uniknout, následně se oblečení i SPZ zbavili a odcizené peníze si rozdělili.
Dovolacímu soudu nepřináleží polemizovat se závěry soudů prvního a druhého stupně, pokud tyto uvěřily výpovědi spoluobviněného P. S., který se k trestné činnosti plně doznal a usvědčil z ní i J. T. Hodnocení skutkových okolností případu na základě provedeného dokazování je výsostným právem nalézacího soudu, do něhož soudy dalších stupňů mohou zasahovat pouze v zákonem vymezených důvodech, zejména, pokud by tyto závěry vybočovaly z mezí formální logiky. Takový případ však odvolací, ani dovolací soud neshledal.
Obviněný J. T. ve svém dovolání namítá, že jeho jednání mělo být maximálně kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci, resp. brojí proti postupu nižších soudů, které nerespektovaly, dle jeho mínění, obhajobu, že nevěděl, že P. S. použije k činu plynovou pistoli, ale domníval se (na základě své domněnky, že takto by se zachovala jeho matka pracující na poště), že vydání peněz docílí zařváním na pracovnici pobočky. Jestliže takovou obhajobu obviněného vyhodnotily oba soudy, oproti výpovědi spoluobviněného S., jako účelovou, nemá proti tomuto dovolací soud žádných námitek. Naopak je evidentní, že postavení obviněného J. T. bylo širšího významu pro dokonání trestného činu loupeže, než jen omezujíc se na pouhou pomoc při činu v roli řidiče.
Oproti jiné jimi páchané trestné činnosti lze jednání v bodě 3) odlišovat již samotnou dobou spáchání, která na rozdíl od jiných skutků byla situována do denní doby, resp. otvíracích hodin pobočky České spořitelny. Při zohlednění všech okolností případu lze totiž konstatovat, že v případě trestného činu loupeže, který předpokládá přímou interakci pachatele s osobou, vůči níž je používáno násilí či pohrůžky násilí, jsou podmínky k dokonání skutku, resp. jeho dokončení v podobě, jakou si pachatel představuje, značně odlišné od podmínek, za kterých je páchán např. dříve avizovaný trestný čin krádeže. Pachatel trestného činu loupeže útočí na chráněný zájem bez snahy zastřít svou protiprávní činnost a je proto jeho zájmem co nejrychlejší opuštění místa činu, což eliminuje jeho dopadení. Jestliže tedy pachatel trestného činu krádeže jedná s cílem zcela se vyhnout kontaktu s poškozeným a tím mu ve většině případů vzniká delší časový úsek, v němž se může trestního jednání dopustit, pachatel trestného činu loupeže takový prostor k dispozici nemá.
V takovém případě se proto často objevuje potřeba zapojení více osob, které se podílí na trestné činnosti větší či menší měrou, potažmo při určité jejich dělbě úkolů. Je pak nutné důsledně vymezit hranici, kde role některé z osob má ještě formu podporující (usnadňující) činnosti pachatele, bez vykázání znaku úmyslného společného jednání ve smyslu spolupachatelství. Naopak širší součinnost, která významnou měrou přispívá k možnosti pachatelů dokonat trestný čin, je již třeba hodnotit nikoli jako pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale společné jednání na základě shodného úmyslu ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Z výše uvedeného hlediska není jednání obviněného T. možno řadit do podoby pouhého účastenství v užším slova smyslu, kterým je rozuměna, mimo jiné, pomoc k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Je pravdou, že nová podoba trestního zákoníku účinná od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) specifikovala do té doby někdy nejasné vztahy mezi spolupachatelstvím a účastenstvím užitím příkladného výčtu situací, které považuje za formu pomoci (dělání tzv. zdi nebo tzv. volavky), a jež představují činnosti usnadňující nebo umožňující jednání pachatele. Jelikož je výčet podob pomoci v §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pouze demonstrativní, lze odkázat na další názorovou soudní praxi, která takový katalog jednání rozšiřuje. Mezi tato je sice počítáno též s rolí tzv. tipaře či vykonávání pozice řidiče, který veze pachatele na místo spáchání trestného činu krádeže a následně ho také odveze (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 334 s), avšak tuto situaci nelze automaticky vztáhnout na jakýkoliv případ bez dalšího, tedy aniž by byly blíže hodnoceny jeho okolnosti a zapojení obviněných do nich.
Role obviněného J. T. se však neomezila pouze na činnost řidiče, který přímého pachatele trestného činu loupeže přivezl na místo činu a bezprostředně poté jej zase bez dalšího odvezl. Je třeba připomenout, že oba obvinění měli již od samého počátku společný úmysl přisvojit si peníze tím, že bude vůči pracovníkům České spořitelny použito pohrůžky násilí. Pouze na okraj lze k obhajobě J. T. uvést, že se lze těžko domnívat, že by tato pohrůžka mohla být činěna pouhým křikem bez dalšího zdůraznění závažnosti situace, neboť v takovém případě by se pachatel nemohl domnívat, že narazí na tak labilní pracovnici, u níž zvýšení hlasu bude postačovat k vydání finanční hotovosti, namísto přivolání pomoci. Oba nižší soudy tedy správně dovodily, že oba pachatelé předem věděli, že k získání finanční hotovosti od pracovnice pokladny bude použito důraznější hrozby v podobě plynové pistole.
Obvinění pak svůj společný úmysl podtrhují plánovaností, kdy si k činu opatřili oblečení mající za cíl maskovat jejich podobu (šátek, kapuce, kukla, černé oblečení), jakož i jinak znesnadnit identifikaci, konkrétně odcizením poznávacích značek, jimiž vybavili své vozidlo. Společný úmysl a rovnocenné postavení obou jmenovaných, je pak vysledovatelný rozdělením trestnou činností získané finanční hotovosti a opět společnou snahou zbavit se věcí použitých k jejímu spáchání (spálení oblečení, zahrabání SPZ). Jestliže tedy obviněný T. přímo neparticipoval na přepadení spořitelny, a nedopustil se naplnění jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, v podobě užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, neboť v daném okamžiku čekal v nastartovaném vozidle, není tato skutečnost z hlediska formy jeho součinnosti v podobě spolupachatelství podstatná. Obviněný J. T. totiž vykazoval po celou dobu trestné činnosti, tedy od její přípravy až po dokonání, resp. dokončení, společný úmysl se spoluobviněným P. S. získat od jiné osoby finanční prostředky za užití pohrůžky plynovou pistolí a tyto si následně rozdělit. Tento úmysl pak oba jmenovaní realizovali též společným jednáním v podobě vytvoření plánu přepadení spořitelny, opatření plynové pistole, vozidla, maskovacího oblečení, a odcizení poznávacích značek, zničením posledně uvedených věcí po činu a rozdělení zisku z něj. Pokud J. T. přímo v době páchání trestné činnosti čekal v nastartovaném vozidle, s nímž přivezl P. S. k pobočce spořitelny, a to proto, aby umožnil rychlý odjezd z místa činu a tím jeho úspěšně dokončení, v podobě rozdělení neoprávněně přisvojených finančních prostředků, nemění tato okolnost ničeho na jeho úzkém zapojení do trestné činnosti, které jednoznačně překračuje formu pouhé pomoci a je třeba jejího posouzení ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Další z námitek obviněného směřující do skutků pod body 8) a 15) výroku rozsudku Okresního soudu v Náchodě pak Nejvyšší soud neshledal za podané z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel v těchto případech sice namítá vadné hmotněprávní závěry soudů prvního a druhého stupně, ovšem svou argumentaci staví na vlastní představě hodnocení výsledků provedeného dokazování, popř. chybně konstatovaný skutkový stav dovozuje z – podle něj – rozporů v rozhodování nižších soudů, kdy závěr o vině neodpovídá následnému postupu v rámci adhezního řízení.
Dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že tyto námitky již byly obviněným vzneseny v rámci řízení o jeho odvolání a krajský soud se s nimi vypořádal, potažmo odkázal na dřívější pasáže odůvodnění rozsudku okresního soudu, v nichž posledně uvedený orgán věnoval dané problematice adekvátní prostor. Lze tak stručně rekapitulovat, že Nejvyššímu soudu nepřísluší činit závěry stran naplnění subjektivní stránky obviněného, pakliže tyto vycházejí z řádně prokázaného a logicky odůvodněného procesu dokazování. Z daného důvodu lze proto pouze stručně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, které svou argumentací k vině obviněného J. T. nevybočují z podmínek formální logiky.
V případě skutku pod bodem 8) je třeba poukázat na usvědčující výpověď spoluobviněného P. S., který se doznal nejen ke spáchání činu sám, ale potvrdil, že společně s ním se na protiprávním jednání podílel J. T., přičemž úmysl páchat trestnou činnost byl spontánní a společný. Byl to rovněž J. T., kdo následně s P. S. jel do Německa, kde mělo dojít k prodeji odcizeného vozidla. Nelze též ničeho vytknout odvolacímu soudu, doplnil-li tyto závěry o konstatování „celkově podezřelých okolností cesty obou obžalovaných do regionu, kde došlo k páchání trestné činnosti¨“. Nutno sice doplnit, že jakkoliv tento dovolací soud vítá snahu o stručné, ale současně výstižné odůvodnění rozhodnutí, musí k uvedeným závěrům obou nižších soudů konstatovat, že jejich odůvodnění mohlo být v uvedeném kontextu přece jen širší, avšak ve výsledku tuto formu dovolací soud neshledal za tak vadnou, aby postupoval cestou zrušení napadeného rozhodnutí.
Je pravdou, že soudy se při hodnocení situace omezily pouze na výše uvedené konstatování doznání P. S. a podezřelých okolností, avšak již bez jejich bližší specifikace. Ačkoliv po obsahové stránce s danými závěry Nejvyšší soud souhlasí, nad rámec musí pro úplnost uvést, že oba obvinění se na místo činu, které se nacházelo mimo lokalitu jejich bydliště či běžného každodenního života, museli dostavit mimo provozní dobu spol. AUTOMATIC REAL s.r.o., a tedy minimálně jednu část cesty absolvovali v dobu netypickou pro jakékoliv standardní vypůjčení vozidla, o kterém ve své obhajobě hovořil J. T. Současně je třeba zdůraznit, že jednání obou obviněných zapadá přesně do řetězce obdobných dílčích útoků pokračující trestné činnosti, které se dopouštěli v blízké časové souvislosti, jakož i obdobným způsobem. Ostatně je třeba si uvědomit, že k odcizení vozidla, které bylo zaparkováno na ul. XY v Opavě došlo až poté, co se pachatelé zmocnili klíčů od vozidla při vloupání se do objektu provozovny spol. AUTOMATIC REAL s.r.o. v obci XY. Soudy tedy správně vycházely ze skutečnosti, že obvinění nejprve společně vnikli do předmětné provozovny, kde kromě klíčů od vozidla odcizili též finanční hotovost a další věci, a teprve poté se cíleně přesunuli k vozidlu s vědomím, že jej odcizí a nikoli – jak uvedl dovolatel – že si spoluobviněný S. jede od jiné osoby toto vozidlo vypůjčit. Obhajoba obviněného J. T. tedy nekoreluje s objektivními zjištěními, kdy je usvědčován spoluobviněným z komplexního páchání trestné činnosti pod bod 8). V neposlední řadě, rovněž další jednání obviněného J. T., jenž společně s P. S. měl záměr prodat odcizené vozidlo Audi A8 v zahraničí, svědčí o jejich společném jednání vedeném jednotným úmyslem páchat majetkovou trestnou činnost.
Pokud se jedná o námitky směřující do rozpornosti postupu soudu prvního stupně při konstatování viny, avšak současně nepřiznání, byť části nároku na náhradu majetkové újmy poškozené spol. AUTOMATIC REAL s.r.o., s touto se odvolací soud vypořádal na str. 15 odůvodnění svého rozsudku. Ačkoliv způsob, jakým tak učinil, je opět stručnějšího rázu, v tomto případě je širší odůvodnění nadbytečné. Lze shrnout, že soud prvního stupně sice skutečně odkázal shora jmenovanou poškozenou společnost s jejím nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž tak učinil pouze s odkazem na potřebu dalšího, pro účely trestního řízení nadbytečného, dokazování, nicméně takovýto postup nelze alibisticky vykládat vice versa jako zpochybnění závěru o naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, a to konkrétně v podobě způsobené škody a její výše. Pokud by absence výroku podle §228 tr. ř. mohla být namítána, pak jen ze strany dotčené spol. AUTOMATIC REAL s.r.o. Na tomto místě není ostatně možné ani dále posuzovat úvahy, které vedly soud prvního stupně k rozhodnutí o odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Je pravdou, že tato skutečnost je dána velmi stručným odůvodněním, které lze nalézacímu soudu vytknout, nicméně jako důvod pro zrušení rozsudku by tato skutečnost mohla obstát pouze v případě opravného prostředku podaného ze strany poškozené. Lze proto jen spekulovat, zda nalézací soud své rozhodnutí učinil bez dalšího opodstatnění, nebo vyhodnotil jako neúplné či dále nespecifikované materiály, které byly v rámci adhezního řízení k bodu 8) doloženy. Je možno poukázat na skutečnost, že protiprávním jednáním obviněných vznikla v uvedeném případě majetková škoda jak spol. AUTOMATIC REAL s.r.o., tak odcizením vozidla spol. ŠkoFIN s.r.o. K trestnímu řízení se následně připojila spol. AUTOMATIC REAL s.r.o. nejprve bez vyčíslení škody (č. l.1182 – 1184) a posléze ve výši 685.700 Kč (č. l. 1195 – 1196), dále K. V. z pozice jednatele shora uvedené společnosti se škodou ve výši 983.000 Kč a 5.000 Kč (č. l. 1185 – 1191) a rovněž spol. ŠkoFIN s.r.o. s částkou 249.000 Kč (č. l. 1205 verte). Mimo to bylo odcizené vozidlo zajištěno na území Spolkové republiky Německo a ve spisovém materiále se nachází též komunikace týkající se možnosti jeho vyzvednutí od německé policie a převozu do ČR. Za daných okolností lze tedy předpokládat, že poškozenými dále neupřesněné nároky na náhradu majetkové škody nemohly soudu prvního stupně sloužit jako podklad k adekvátnímu rozhodnutí ve smyslu §228 tr. ř.
Pouze na okraj a pro úplnost k této problematice je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že nalézací soud stran rozhodnutí v adhezním řízení skutečně pochybil, když ve výroku o náhradě škody absentuje rozhodnutí o nárocích shora uvedené poškozené spol. ŠkoFIN s.r.o., ač se tato řádně a včas k trestnímu řízení s nárokem na náhradu majetkové škody připojila, což ostatně deklaroval též okresní soud na počátku hlavního líčení (srov. č. l. 2143). Tato skutečnost však, stejně jako náležitosti ve smyslu §228 odst. 2 tr. ř., které se váží k označení poškozených, o kterých bylo v adhezním řízení rozhodováno, nebyly dovoláním, ani jemu předcházejícím odvoláním příslušnými osobami napadány a Nejvyšší soud proto nemůže za takové situace zjednat nápravu.
Konečně v bodě 15) rozsudku okresního soudu bylo vycházeno jak z objektivního daktyloskopického zkoumání, které potvrdilo přítomnost otisků obviněného J. T. na věcech, které sloužily k výrobě omamné látky metamfetaminu, kdy i přes popření obviněným, že se jedná o jeho věci, byla tato obhajoba vyvrácena výpovědí svědka T. C., k čemuž lze podpůrně tuto doplnit též výpověď obviněného P. S., který rovněž popřel, že by věci byly jeho, popř., že kdykoliv v minulosti měl, co dočinění s drogami. Pokud za této situace nižší soudy své závěry opřely rovněž o trestní minulost obviněného, která oproti výše jmenovaným je spojena s nedovolenou výrobou omamných látek, nelze takovému postupu ničeho vytýkat a hodnotit je jako protichůdný s procesním požadavkem přičítat v pochybnostech okolnosti ve prospěch obviněného. I v tomto případě byl tedy dovolací soud nucen konstatovat, že námitky obviněného nepodléhají zákonným důvodům, na něž poukazuje, resp. které jsou taxativně vymezeny v §265i odst. 1 tr. ř.
S poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v takovém rozsahu, jako to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti. Jediným pochybením, na něž dovolací soud poukázal je fakt, že nebylo adekvátně postupováno při rozhodnutí o uplatněných nárocích některých poškozených, resp. takový postup nebyl náležitě odůvodněn, avšak tato skutečnost odvolatelem nebyla vytýkána a ve výsledku nepřiznání nároku na náhradu majetkové škody spol. AUTOMATIC REAL s.r.o., resp. nerozhodnutí o nároku spol. ŠkoFIN s.r.o. není postup, který by byl činěn v neprospěch obviněného, ale uvedených poškozených, kteří však rozhodnutí nižších soudů nenapadly řádným, ani mimořádným opravným prostředkem.
IV.
Závěrečné shrnutí
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.