ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.424.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 424/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2018 dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch obviněného E. F. V. B. a obviněného E. F. V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 66/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 4 T 66/2017, byl obviněný E. F. V. B. uznán vinným jednak zločinem zavlečení do ciziny (pozn. správně zločinem zavlečení) podle §172 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §172 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný E. F. V. B. dopustil trestné činnosti tím, že
,,v K., okres S., si dne 1. 4. 2016 v ranních hodinách vyzvedl svoji dceru „AAAAA“*), se kterou ještě týž den odjel, aniž by o tom někoho informoval, pod záminkou jednodenního výletu mimo území České republiky nejprve do Spolkové republiky Německo, následně do Španělského království a poté do Švédského království, kdy jednal v rozporu s usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 12. 2015, č. j. 0 Nc 304/2012-529, dle kterého byl oprávněn stýkat se s nezletilou „AAAAA“*) každý sudý kalendářní týden ve středu od 8.00 hodin do 19.00 hodin a každý lichý kalendářní týden od pátku 8.00 hodin do neděle 17.30 hodin vždy tak, že si nezletilou vyzvedne na počátku styku v místě bydliště matky nezletilé J. K. a tam ji také na konci styku odevzdá, on však tak neučinil a návrat nezletilé ke své matce i jakýkoliv následný kontakt s ní tak tímto způsobem znemožnil, když dne 3. 4. 2016 v 18.03 hodin matce nezletilé J. K. zaslal pouze emailovou zprávu z jeho emailové adresy se sdělením, že si s dcerou udělá dovolenou, že je mu to líto, ale že čekal 3,5 roku a dne 4. 4. 2016 v 8.33 hodin jí z telefonního čísla, užívaného v České republice obžalovaným, pak byla zaslána SMS zpráva ve znění ,,vrátíme se za pár týdnů“ a od té doby se stal nekontaktní, a takto si počínal až do 21. 1. 2017, kdy byl zadržen ve Švédském království v G. na základě evropského zatýkacího rozkazu, který byl na jeho osobu vydán Okresním soudem v Semilech, přičemž v době jeho zadržení se nezletilá poškozená nacházela s ním“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný E. F. V. B. odvolání směřující do výroků o vině i trestu. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací toto odvolání projednal a rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) a písm. e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného (při nezměněných skutkových zjištěních) uznal vinným přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §200 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali nejvyšší státní zástupce a obviněný E. F. V. B. dovolání.
5. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání podané ve prospěch obviněného o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. V podaném dovolání předně ve stručnosti poukázal dosavadní průběh řízení, jakož i na závěry odvolacího soudu stran toho, že předmětný skutek nelze právně kvalifikovat jako zločin zavlečení podle §172 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž se nejvyšší státní zástupce plně ztotožnil.
7. Za nepodložený je však třeba považovat v daných skutkových okolnostech výrok o vině, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na konkrétní skutková zjištění v dané věci a skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku, zejména na její objektivní stránku. Dále též uvedl, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. 53/1980 Sb. rozh. tr.) se o únos nejedná, pokud jeden z rodičů odmítá dítě vrátit druhému rodiči, jemuž bylo dítě soudem svěřeno do výchovy po návštěvě dítěte uskutečněné na základě dohody rodičů nebo na základě soudně upraveného styku rodiče s dítětem. V takových případech je totiž třeba postupovat podle §500 až 510 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“) a použít příslušná opatření občanskoprávního charakteru směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem a pouze pokud tato opatření zůstávají bezvýsledná, přichází v úvahu vyvození odpovědnosti za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku.
8. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal, že zvláštní místo v okruhu věcí týkajících se řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zaujímá procesní úprava věnovaná řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. Základem procesní úpravy v zákoně o zvláštních řízeních soudních je jednak Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. – dále jen ,,Haagská úmluva“), a jednak nařízení rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (tzv. nařízení Brusel IIa). Účelem tohoto řízení je navrácení nezletilého dítěte do místa jeho obvyklého pobytu, přičemž je nutné posoudit, zda dítě bylo ze státu obvyklého pobytu přemístěno či zadrženo protiprávně a pokud soud dospěje k závěru, že tomu tak je, rozhodnout o jeho navrácení do státu obvyklého pobytu. Nositel práva péče o dítě tedy může za dané situace podat návrh o navrácení dítěte u příslušného soudu.
9. V tomto směru je zřejmé, že J. K. se mohla domáhat navrácení svojí dcery „AAAAA“*) prostřednictvím občanskoprávního institutu v rámci řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věci mezinárodních únosů dětí. Pokud by rozhodnutí vydané v tomto řízení nebylo respektováno, mohl být nařízen výkon takového rozhodnutí a v případě, pokud i ten by byl bezvýsledný, bylo možné obviněného stíhat pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci však k žádnému řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí nedošlo a obviněný nebyl ani žádným civilněprávním institutem vyzván k tomu, aby plnil předběžné opatření o styku s nezletilou dcerou.
10. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce dovodil, že správně zjištěný skutek byl v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové nesprávně právně kvalifikován, neboť popsaným jednáním obviněný nemohl naplnit zákonné znaky přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nenaplnil znak objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v odnětí dítěte z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat. V situaci, kdy obviněný nezletilou dceru „AAAAA“*) neodňal matce J. K., neboť si dceru odvedl v rámci soudem povoleného styku s dcerou, bylo možné v popsaném skutku spatřovat pouze trestný čin poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku, a to proto, že způsobil vážnou újmu poškozené J. K. na jejích rodičovských právech, neboť ji uvedl v omyl tím, že si dítě vyzvedl k uskutečnění řádného styku na základě předběžného opatření Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 12. 2015, sp. zn. 0 Nc 304/2012, ačkoliv měl v úmyslu s dcerou vycestovat do zahraničí a matce ji ve stanoveném termínu nevrátit. Nesprávným právním posouzením skutku tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Obviněný E. F. V. B. prostřednictvím svého obhájce podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
13. V podaném dovolání se obviněný plně ztotožnil s argumentací uplatněnou v dovolání nejvyššího státního zástupce, jakož i v judikatuře Nejvyššího soudu, a to, že v situaci, kdy jeden z rodičů nevrátí dítě druhému rodiči, jemuž bylo dítě soudem svěřeno do výchovy, nejde o trestný čin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou ve smyslu §200 odst. 1 tr. zákoníku. Dle obviněného tak napadený rozsudek jednoznačně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, neboť jeho jednání nebylo ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. trestným činem.
14. Obviněný se však neztotožnil s argumentací nejvyššího státního zástupce stran případného posouzení jednání obviněného jako trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku. Obviněný totiž matku své dcery v omyl neuvedl, neboť při převzetí nezletilé neměl v úmyslu tuto matce nevrátit. Jak již opakovaně uvedl, úmysl udělat si s nezletilou dovolenou vznikl až následně, přičemž nebýt matkou zapříčiněného trestního řízení, obviněný by se do České republiky vrátil výrazně dříve. Zejména ale obviněný upozornil, že v tomto trestním řízení jej nelze uznat vinným ze spáchání trestného činu podle §181 tr. zákoníku, neboť Švédským královstvím byl na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán do České republiky k trestnímu stíhání pouze pro trestné činy zavlečení podle §172 tr. zákoníku a únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě článku 27 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, č. 2002/584/SVV (dále jen ,,rámcové rozhodnutí o EZR“), jej proto v tomto řízení nelze odsoudit pro jiný trestný čin, tedy ani pro spáchání trestného činu poškození cizích práv dle §181 tr. zákoníku.
15. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby.
16. Pro úplnost pak nutno uvést, že obviněný poté zaslal Nejvyššímu soudu doplněk dovolání, který byl doručen Nejvyššímu soudu dne 27. 3. 2018. V tomto podání obviněný poukázal na skutečnost, že jeho trestní stíhání mělo závažný dopad na souběžně s tímto trestním řízením vedené civilní řízení o úpravu poměrů jeho nezletilé dcery, neboť Krajský soud v Hradci Králové svým rozhodnutím ze dne 21. 6. 2017, č. j. 21 Co 361/2016-830, fakticky zamezil styk obviněného s nezletilou dcerou a až Ústavní soud svým nálezem ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I ÚS 3269/2017, zrušil uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno právo obviněného na rodinný život a péči o děti a právo na spravedlivý proces.
17. K dovolání obviněného E. F. V. B. zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 266/2018-8 ze dne 14. 3. 2018), v němž Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat, a to i z toho důvodu, že nejvyšší státní zástupce již v obdobné věci podal dovolání ve prospěch obviněného.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s §265d odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují dovolateli uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Oba dovolatelé své argumenty subsumovali pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
22. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání konkrétně namítl, že zjištěný skutek byl v rozsudku odvolacího soudu nesprávně právně kvalifikován, neboť popsaným jednáním obviněný nemohl naplnit zákonné znaky přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku a v popsaném skutku by bylo možné spatřovat pouze trestný čin poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku. Obviněný E. F. V. B. pak ve svém dovolání rovněž uplatnil argumentaci, že svým jednáním popsaným v rozsudku odvolacího soudu nemohl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku. Dále však namítl, že vzhledem k absenci subjektivní stránky se nemohl dopustit trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku a nadto zdůraznil, že vzhledem k článku 27 rámcového rozhodnutí o EZR jej v tomto řízení nelze odsoudit pro jiný trestný čin, než pro jaký byl na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán k trestnímu stíhání do České republiky. Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za právně relevantní.
24. Jelikož tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla dovolání podána. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce i obviněného E. F. V. B. jsou důvodná.
25. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat.
26. Pod pojmem ,,odejme z opatrování“ se rozumí zásah, kterým se znemožní další péče o unesenou osobu. Takovým zásahem může být odvedení, odnesení nebo odvoz takové osoby nebo i její zadržení. Přitom není rozhodné, zda záměr směřuje k trvalému odnětí unesené osoby z opatrování osoby, která je oprávněna a povinna o ni pečovat, nebo zda se tak má stát na přechodnou, třeba i kratší dobu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1947).
27. V této souvislosti nelze opomenout, že odpovědnost podle §200 tr. zákoníku však nepřichází v úvahu tehdy, jestliže rodič odmítá vrátit dítě druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno soudem do výchovy, po návštěvě dítěte uskutečněné na základě dohody rodičů nebo na základě soudní úpravy styku rodiče s dítětem. V takovém případě je totiž nutno postupovat nejprve podle příslušných opatření občanskoprávního charakteru směřujících k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem a jen když tato opatření zůstala bezvýsledná, přichází v úvahu odpovědnost za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 53/1980 Sb. rozh. tr.).
28. Posuzováno těmito hledisky a na základě skutkového stavu věci je pak zřejmé, že pokud odvolací soud uzavřel, že jednání obviněného nutno kvalifikovat jako přečin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný odňal dítě z opatrování toho, kdo měl podle jiného právního předpisu a podle úředního rozhodnutí o ně pečovat, tak tento závěr nemůže obstát. Obviněný totiž svou nezletilou dceru vyzvedl v ranních hodinách dne 1. 4. 2016, tedy v době, kdy byl na základě předběžného opatření nařízeného usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 12. 2015, č. j. 0 Nc 304/2012-529, oprávněn stýkat se se svou nezletilou dcerou a poté s ní odcestoval a odmítl ji vrátit matce J. K. Nutno též zdůraznit, že rozsudek Okresního soudu v Semilech stran péče o nezletilou „AAAAA“*) byl vyhlášen až dne 28. 4. 2016 pod č. j. 0 Nc 304/2012-310. Vyvození trestní odpovědnosti obviněného podle §200 odst. 1 tr. zákoníku proto v tomto případě nepřicházelo v úvahu.
29. Nejvyšší soud pak považuje v této souvislosti za nutné poukázat, že ve věcech péče o nezletilé zaujímá zvláštní místo procesní úprava věnovaná řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. Základem této procesní úpravy v zákoně o zvláštních řízeních soudních (§478 až §491) je jednak Haagská úmluva a nařízení Brusel IIa, přičemž předmětem tohoto řízení je zajištění bezodkladného navrácení dítěte do státu jeho obvyklého pobytu v případě, že bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo v jiném státě.
30. Pouze ve stručnosti pak lze uvést, že smyslem tohoto řízení je posoudit, zda dítě bylo ze státu obvyklého pobytu přemístěno či zadrženo protiprávně a pokud soud dospěje k závěru, že tomu tak je, rozhodnout o jeho navrácení do státu obvyklého pobytu. Pravomoc v těchto věcech mají soudy státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením. Nositel práva péče o dítě tak může za této situace podat návrh o navrácení nezletilého dítěte u příslušného soudu. K řízení ve věcech navrácení nezletilého dítěte v souvislosti s jeho neoprávněným odebráním nebo zadržením při mezinárodním únosu je pak v prvním stupni příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, tedy Městský soud v Brně. Nutno též připomenout, že rozsudek, jímž by bylo takovému návrhu vyhověno, je předběžně vykonatelný a uznatelný i v jiných členských státech Evropské unie, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.
31. Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že J. K. se mohla domáhat navrácení svojí nezletilé dcery „AAAAA“*) prostřednictvím občanskoprávních opatření v rámci řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. Pokud by pak rozhodnutí vydané v tomto řízení nebylo obviněným respektováno, mohl být nařízen výkon takového rozhodnutí a v případě, pokud by i ten byl bezvýsledný, bylo by možné obviněného stíhat pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. V nyní posuzované trestní věci však k řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí nedošlo.
32. Za dané situace by tak bylo možné pouze dovodit, že obviněný svým jednáním porušil rodičovská práva J. K. tím, že s jejich nezletilou dcerou odcestoval do zahraničí zcela zjevně proti její vůli a na tak dlouhou dobu, že porušil právo J. K. na osobní styk s dítětem, a svým jednáním tak naplnil skutkovou podstatu trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud v této souvislosti ve stručnosti připomíná, že trestného činu poškozeních cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu. Kvalifikovaná skutková podstata předmětného trestného činu podle §181 odst. 2 tr. zákoníku bude naplněna, způsobí-li pachatel činem uvedeným v §181 odst. 1 tr. zákoníku jinému značnou újmu na právech, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo vydává-li se při takovém činu za úřední osobu. Kvalifikovaná skutková podstata podle §181 odst. 3 tr. zákoníku pak bude naplněna tehdy, způsobí-li pachatel činem uvedeným v §181 odst. 1 tr. zákoníku jinému újmu na právech velkého rozsahu, nebo získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
34. Ustanovením §181 tr. zákoníku jsou tedy chráněna veškerá nemajetková práva (majetková práva jsou chráněna §209 až §212 tr. zákoníku o různých typech majetkových podvodů), a to jak jednotlivé osoby – fyzické osoby, či právnické osoby – tak i kolektivních orgánů nebo státu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1800).
35. S ohledem na skutková zjištění v nyní projednávané věci pak lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 40/1990 Sb. rozh. tr.), dle které rodič, který odjede s nezletilým dítětem do ciziny proti vůli druhého z rodičů, porušuje jeho rodičovská práva a naplňuje tak skutkovou podstatu trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný ve svém dovolání vyjádřil nesouhlas s případnou právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku, nelze této argumentaci v současném stadiu trestního řízení přiznat jakoukoliv relevanci, neboť soudy nižších stupňů tyto právní závěry zatím vůbec neučinily a z podstaty věci se tedy Nejvyšší soud nemůže takovou námitkou zabývat.
37. Stejnou argumentaci pak nutno vztáhnout i na další námitku obviněného, že vzhledem k článku 27 rámcového rozhodnutí o EZR jej nelze odsoudit pro jiný trestný čin, než pro jaký byl na základě evropského zatýkacího rozkazu vydán k trestnímu stíhání do České republiky. Nejvyšší soud však nadto uvádí, obviněný v tomto směru nesprávně pochopil smysl předmětné právní úpravy. Ze zásady speciality, jež je zakotvena jak v obviněným zmiňovaném článku 27 rámcového rozhodnutí o EZR, tak např. v §198 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, totiž vyplývá, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný trestný čin (skutek) spáchaný před předáním, než pro který byla předána. Je tím tedy myšleno jiné protiprávní jednání, nežli to, pro které byla tato osoba předána, nikoliv jiná právní kvalifikace tohoto jednání.
38. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněný v doplnění svého dovolání poukázal, že předmětné trestní stíhání mělo závažný dopad na souběžně vedené civilní řízení o úpravu poměrů jeho nezletilé dcery, jedná se o námitku, která s předmětem tohoto dovolacího řízení nijak právně nesouvisí, neboť obviněný v tomto směru poukazuje na chybný postup Krajského soudu v Hradci Králové v rozsudku ze dne 21. 6. 2017, č. j. 21 Co 361/2016-830, o němž bylo ostatně rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17, a proto se k ní Nejvyšší soud nebude blíže vyjadřovat.
39. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud skutek obviněného E. F. V. B. nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V. Závěr
40. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce i obviněného E. F. V. B. byla podána důvodně, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 12 To 199/2017. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
41. Úkolem Krajského soudu v Hradci Králové, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že Krajský soud v Hradci Králové – při nezměněných skutkových zjištěních – znovu adekvátně posoudí, zda jednání obviněného mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku nebo trestného činu poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku. Zároveň nutno ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
42. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.