ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.480.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 480/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2018 dovolání, které podala obviněná V. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 12 To 360/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 166/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 2 T 166/2016, byla obviněná V. K. uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, a k trestu propadnutí věci, a to mobilního telefonu.
Podle skutkových zjištění se obviněná dopustila trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěné době od 20. 1. 2014 do doby zadržení Policií České republiky v 16:40 hodin dne 7. 8. 2014 v Ch., okr. P.-z., a v P., aniž by k takové činnosti měla oprávnění, v jednom případě prodala P. K., látku metamfetamin za částku 500 Kč v blíže nezjištěném množství, nejméně ve dvou případech poskytla látku metamfetamin D. Z., v nezjištěném množství vždy na tzv. čáru a nejméně ve dvou případech nabídla T. H., látku metamfetamin, přičemž látka metamfetamin je zařazena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/1991 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů.
Odvolání obviněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 12 To 360/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Radila. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces soudy obou stupňů, neboť právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s řádně provedenými důkazy. Poté, co bylo dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, neprovedl soud prvního stupně nový výslech svědka Z., ale bez odůvodnění se přiklonil k jeho výpovědi před soudem, kterou dříve označil za nevěrohodnou. Dále přistoupil k výpovědi svědkyně H., která pouze uvedla, že si nic nepamatuje. Následně jí byla přečtena její výpověď z přípravného řízení, na což svědkyně konstatovala: „když to říkáte, tak jsem to asi řekla“. Obviněná je tak toho názoru, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyl prokázán. Soudy měly rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo, a to i s přihlédnutím k nepřiměřené délce řízení v poměru k jednoduchosti věci. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 12 To 360/2017, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněné a uvedl, že její námitky uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají a sama o sobě mu neodpovídá ani námitka tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Pouze v případě, že by taková námitka byla shledána důvodnou, umožňuje průlom do skutkových zjištění též v dovolacím řízení, neboť takovým postupem by došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
Podle státního zástupce však z obsahu rozsudku okresního soudu ze dne 8. 8. 2017 vyplývá, že soud svá skutková zjištění budoval na podkladě relevantně provedených důkazů, a to jak samotné výpovědi obviněné, tak i výpovědí svědků K., Z. a H. Námitka obviněné, že soud neprovedl opakovaný výslech svědka Z., přičemž oproti v pořadí prvému odsuzujícímu rozsudku považoval výpověď tohoto svědka v řízení před soudem za věrohodnou, nemá dle názoru státního zástupce opodstatnění. V prvním (následně zrušeném) rozsudku vycházel soud z výpovědi svědka Z. z přípravného řízení, která však byla ohledně rozsahu distribuční činnosti obviněné pro ni výrazně méně příznivá. Vycházel-li tedy nově při svém druhém rozhodování z výpovědi svědka učiněné v hlavním líčení, takto učiněné skutkové závěry jsou pro obviněnou příznivější. Obviněná tak fakticky vytýká soudu postup v souladu s principem in dubio pro reo, jehož se přitom sama dovolává.
Za pochybení v intenzitě narušující právo obviněné na spravedlivý proces státní zástupce nepovažuje ani postup při hodnocení výpovědi svědkyně H. Nelze vytýkat soudu, že pro podstatné rozpory přečetl předchozí výpověď této svědkyně z přípravného řízení, aby následně vyšel ze stanoviska této svědkyně, která po předchozích velmi vyhýbavých vyjádřeních svou původní výpověď z přípravného řízení verifikovala. Navíc podrobnější výpověď této svědkyně z přípravného řízení je podporována obsahem odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Ve vztahu k výpovědi svědka K. původní výhrady krajského soudu k procesní bezvadnosti výslechu v přípravném řízení byly následně odstraněny, neboť bylo dodatečně zjištěno, že obhájce obviněné byl o výslechu tohoto svědka vyrozuměn včas. I tento svědek pak, byť velmi neochotně, svou výpověď z přípravného řízení verifikoval. Státní zástupce proto ve věci žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal. K poukazu obviněné na délku řízení uvedl, že tato okolnost byla implicitně zohledněna soudem prvního stupně, který oproti prvotnímu odsuzujícímu rozsudku výrazněji zkrátil délku zkušební doby podmíněného odsouzení na nejkratší možnou mez. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněné uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění, resp. proces dokazování a hodnocení důkazů, z něhož tato skutková zjištění vyplynula. Lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněná vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem se soud prvního stupně při druhém projednání věci vypořádal s pokyny odvolacího soudu. Odvolací soud však její názor nesdílel. Ani Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádné nedostatky, jež by měly za následek porušení práva obviněné na spravedlivý proces. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů i na to, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Porušení práva na spravedlivý proces pak Nejvyšší soud neshledal ani v případě délky uloženého trestu ve vztahu k době, po kterou trvalo řízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná V. K. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Její dovolání proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu