ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.628.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 628/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 7. 2018 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 31 To 34/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 143/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 31 To 34/2018, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 6 T 143/2017, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to konopí o váze 68,1 g a odpadu konopí o váze 10,7 g. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3 a odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. P. dopustil trestné činnosti tím, že
,,ačkoli je metamfetamin jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5, delta-9-THC jako psychotropní látka v příloze č. 4 a konopí jako omamná látka v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, tak:
1. v H. n. N., L., od přesně nezjištěné doby do 9,00 hodin dne 22. 8. 2016 v bytě u sebe přechovával plastový sáček se 79,7 g sušeného konopí zv. marihuana s obsahem 12,3 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol, a to jak pro svoji potřebu, tak i za účelem další distribuce,
2. na různých místech v H. n. N. od června 2016 do konce srpna 2016 bezplatně poskytl XXXXX *), v nezjištěném počtu případů sušené konopí zv. marihuana, a to v minimálním množství 60 g, dále pak v období od 16. 7. 2016 do konce srpna 2016 jí bezplatně poskytl či prodal minimálně ve 2 případech metamfetamin zv. pervitin, a to vždy v dávce 0,2 g, celkem nejméně 0,4 g, kdy ve dvou případech obdržel částku ve výši 100,- Kč,
3. na různých místech v H. n. N. převážně za obchodem drogerie T., a jinde v době od června 2016 do konce září 2016 bezplatně poskytl YYYYY *), v nezjištěném počtu případů a dále pak QQQQQ *), v nezjištěném počtu případů, v průměru však minimálně každý třetí den ke kouření cigaretu sušeného konopí zv. marihuana, kterou poté společně vykouřili, a dále sáček s 0,5 g marihuany, za který v daném období jmenovaní zaplatili celkem 500,- Kč,
4. v H. n. N., v ul. G. S., v parku dne 17. 8. 2016 v době okolo 19,00 hodin prodal M. V., sušené konopí zv. marihuana o hmotnosti 35,9 g s obsahem účinné látky 4,1 g delta-9-THC za částku 6 000,- Kč“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný J. P., tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 31 To 34/2018, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uloženém ochranném opatření a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách v ambulantní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j) a písm. k) tr. ř., neboť má za to, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení a v rozhodnutí některý výrok chybí.
5. Ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce předně ve stručnosti poukázal na závěry soudů obou stupňů ohledně uložení ochranného léčení a poté konstatoval, že s postupem odvolacího soudu a jeho závěry ve vztahu k formě uloženého ochranného opatření se nelze ztotožnit.
6. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce vymezil základní zákonná východiska pro uložení ochranného léčení v ústavní formě a poté shrnul konkrétní závěry soudu prvního stupně, který ke zdravotnímu stavu obviněného provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Lumírem Taušem, CSc., který byl poté v hlavním líčení vyslechnut. Znalec pak v hlavním líčení konstatoval, že obviněný se přiznal k nárůstu konzumace psychotropních látek a za dané situace (jakož i možnostem léčby a věku obviněného) by ústavní forma ochranného léčení byla lepší. Vzhledem k novým informacím tak znalec změnil svůj původní závěr ve prospěch ochranného léčení v ústavní formě.
7. Odvolací soud pak v návaznosti na skutková zjištění vztahující se k podmínkám uložení ochranného léčení konstatoval, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a soudu prvního stupně nelze vytýkat, že přistoupil k uložení ochranného léčení v ústavní formě. Svůj závěr o nutnosti změny formy výkonu ochranného léčení pak odvolací soud opřel o vlastní, blíže nijak nespecifikované, poznatky o možnostech nástupu takového léčení a s tím spojenou efektivitu takové formy léčení. K tomu však odvolací soud neprovedl jakékoli další dokazování, aby toto jeho stanovisko ohledně nedostupnosti ochranného léčení bylo verifikováno. Je tedy zřejmé, že za popsaného stavu měl odvolací soud vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn nalézacím soudem, avšak místo toho změnu formy ústavního léčení opřel o zcela mimoprávní skutečnosti, které se s kritérii rozhodnými pro uložení ochranného léčení míjejí a aniž v tomto směru nastala jakákoli změna rozhodných skutkových zjištění.
8. Závěr o nemožnosti umístění osoby do zařízení poskytovatele z důvodů překročení únosného pracovního zatížení lze však ve smyslu zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o specifických zdravotních službách“), učinit teprve poté, co je výkon ochranného léčení na základě pravomocného rozhodnutí soudu nařízen. Samotné oznámení pak činí toliko poskytovatel ochranného léčení, vůči soudu, a takové oznámení obsahuje odůvodnění odmítnutí přijetí pacienta a sdělení předpokládaného termínu jeho možného umístění. Závěr odvolacího soudu, který byl učiněn bez jakéhokoliv relevantního podkladu, se tak jeví jako minimálně předčasný a nadto nerespektující znění zákona o specifických zdravotních službách a skutkové závěry soudu prvního stupně.
9. Nejvyšší státní zástupce rovněž namítl, že odvolací soud nijak nerozhodl o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, který podal odvolání v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu. Z obsahu napadeného rozhodnutí totiž nelze dovodit, že by provedená změna rozsudku soudu prvního stupně byla provedena též z podnětu tohoto opravného prostředku. Výrok o tom, jakým způsobem bylo o odvolání státního zástupce rozhodnuto, tedy v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chybí.
10. Na základě výše uvedených důvodů tak lze uzavřít, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu jednak chybí výrok, kterým bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, a zároveň odvolací soud rozhodl o uložení ochranného léčení v ambulantní formě, aniž byly právě pro takový postup splněny podmínky stanovené zákonem. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. j) a písm. k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 31 To 34/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Obviněný J. P. se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j) a písm. k) tr. ř.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž trestní zákoník (viz §98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci a ochrannou výchovu, jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy páté, dílu třetího, oddílu prvního tr. zákoníku (v případě ochranného léčení pak konkrétně v ustanovení §99). Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. tedy vyplývá, že jeho prostřednictvím lze namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro uložení příslušného druhu ochranného opatření. Proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak může být naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě, kdy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.
17. Nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání konkrétně namítl, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, kterým bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, a zároveň odvolací soud rozhodl o uložení ochranného léčení v ambulantní formě, aniž byly právě pro takový postup splněny podmínky stanovené zákonem. Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky lze z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. j) a písm. k) tr. ř. označit za právně relevantní.
18. Jelikož tedy Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
19. V obecné rovině nutno připomenout, že podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
20. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1157).
21. Nejvyšší soud dále připomíná, že soud prvního stupně s ohledem na tato obecná východiska a konkrétní skutková zjištění dospěl důvodně k závěru, že obviněnému je nutné uložit ochranné léčení protitoxikomanické, a to v ústavní formě. Ačkoliv ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Lumírem Taušem, CSc., dne 1. 12. 2016 (č. l. 17-27) původně vyplynulo, že vztah obviněného k návykovým a psychotropním látkám má charakter škodlivého užívání s prvky závislosti, bez adekvátního náhledu, a je zde velká pravděpodobnost, že v něm bude pokračovat, a proto znalec doporučil, aby obviněnému bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě, tak tento názor poté znalec v hlavním líčení dne 16. 11. 2017 změnil (č. l. 153 verte - 154 verte). Důvodem této změny byla zejména nová skutečnost, a to že obviněný zvýšil konzumaci psychotropních látek. Znalec proto konstatoval, že přestože efekt léčby nelze nikdy předvídat, obviněný je mladý člověk a ústavní léčba by byla v jeho případě lepší, neboť je intenzivnější. Pokud tedy soud prvního stupně na základě takto řádně provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněnému je nutné uložit ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku, která jediná je schopná mít určité výsledky i při ne zcela vhodné osobnostní struktuře obviněného, nelze tomuto závěru vytknout žádné pochybení.
22. Posuzováno těmito hledisky je pak zřejmé, že pokud odvolací soud při nezměněných skutkových zjištěních a bez provedení jakéhokoli dalšího dokazování uzavřel, že nástup ochranného léčení tohoto druhu je možný až za několik let, což vzhledem k věku obviněného a jeho vztahu k aplikaci návykových látek nemůže přinést kýžený účinek, a proto je vhodnější zvolit ambulantní formu tohoto léčení, tak tento závěr nemůže obstát.
23. K takovému postupu pak nutno v obecné rovině připomenout, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 7 Tz 276/2001 , apod.).
24. Pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže toto své hodnocení vyjádřit bez dalšího ve svém rozhodnutí, pokud tyto důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Jestliže se například odvolací soud neztotožní s hodnocením výpovědi určitého svědka nebo obviněného a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka nebo obviněného vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů ( §263 odst. 7 tr. ř.) je totiž projevem zásady přímosti ( §2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti ( §2 odst. 12 tr. ř.), které náležejí mezi stěžejní principy pro dokazování v trestním řízení. I za této situace, když byly před soudem prvního stupně provedeny všechny relevantní důkazy, však odvolací soud musí zvážit, zda by opakované provádění důkazů ve veřejném zasedání neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by meze pravomocí odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
25. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle §83 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, se ochranné léčení vykonává na základě pravomocného rozhodnutí soudu o uložení ochranného léčení jako ochranné léčení ústavní vykonávané formou lůžkové péče nebo jako ochranné léčení ambulantní vykonávané formou specializované ambulantní péče. Dle §84 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách jsou poskytovatelé povinni, pokud dále není stanoveno jinak, zajistit ochranné léčení mimo výkon trestu odnětí svobody, pokud jsou oprávněni poskytovat zdravotní služby v oboru, do jehož náplně tyto činnosti patří. Dle §84 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách, poskytovatel zajišťující ochranné léčení mimo výkon trestu odnětí svobody formou lůžkové nebo ambulantní péče je vedle práv stanovených zákonem o zdravotních službách oprávněn odmítnout přijetí pacienta k výkonu ochranného léčení, jestliže by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení. Dle §87 odst. 2 písm. a) zákona o specifických zdravotních službách, je pak poskytovatel zajišťující ochranné léčení mimo výkon trestu odnětí svobody povinen oznámit soudu, který ochranné léčení nařídil, že nemůže zajistit přijetí pacienta do ochranného léčení z důvodu uvedeného v §84 odst. 2; součástí tohoto oznámení je odůvodnění odmítnutí přijetí pacienta a sdělení předpokládaného termínu jeho možného přijetí.
26. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že postup odvolacího soudu, když zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém ochranném léčení a poté sám změnil formu jeho výkonu, byl za daných okolností nepřípustný, neboť odvolací soud tento postup neopřel o žádné nové či znovu provedené důkazy. Svůj závěr o nutnosti, resp. vhodnosti uložení ochranného léčení v ambulantní formě přitom odvolací soud odůvodnil pouze vlastními a nijak nepodloženými tvrzeními, což nelze v žádném směru akceptovat. Pokud měl totiž odvolací soud pochybnosti stran naplnění účelu uloženého ochranného léčení, měl v tomto směru vykonat další relevantní dokazování, a nikoli ve věci učinit odlišné rozhodnutí, a to paradoxně za situace, kdy se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.
27. Nejvyšší soud se pak rovněž ztotožnil s námitkou nejvyššího státního zástupce, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, kterým bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Jak totiž vyplývá ze spisového materiálu (č. l. 166), státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o uloženém trestu. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uloženém ochranném opatření a v tomto směru pak nově rozhodl a jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Za popsaného stavu je však evidentní, že odvolací soud zrušil napadený rozsudek pouze z podnětu odvolání obviněného, a nikoli odvolání státního zástupce. Argumentace odvolacího soudu, že ,,neobstála též námitka státního zástupce, že obžalovanému měl být již uložen nepodmíněný trest odnětí svobody“ (č. l. 183 verte) ani formulace ,,jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“ přitom nemůže nahradit absentující výrok ohledně rozhodnutí o opravném prostředku státního zástupce. Pokud tedy odvolací soud shledal, že odvolání státního zástupce není důvodné, měl správně postupovat podle §256 tr. ř. a toto odvolání řádně zamítnout, což však neučinil.
28. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud rozhodl o uložení ochranného opatření, a to konkrétně ochranného léčení protitoxikomanického v ambulantní formě, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, a v rozsudku odvolacího soudu rovněž chybí výrok, jímž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Své rozhodnutí tak odvolací soud zatížil vadami ve smyslu §265b odst. 1 písm. j) a písm. k) tr. ř.
29. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 31 To 34/2018. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. Úkolem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci při stávajících skutkových zjištěních znovu adekvátně posoudí naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení protitoxikomanického v ústavní formě a taktéž rozhodne o odvolání, jež podal v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Zároveň nutno ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. připomenout závaznost právního názoru, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
31. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.