ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.638.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 638/2018-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 dovolání, která podali obvinění P. R. a Z. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 To 51/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. R. a Z. M. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 52 T 8/2016, byli obvinění P. R. a Z. M. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný P. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to mobilního telefonu, a Z. M. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti s dalšími spoluobviněnými v podstatě tím, že (pozn.: citovány jsou jen části týkající se výslovně obviněných) jako členové organizované skupiny, která působila na území České republiky v době nejméně od léta 2014 do 22. 9. 2015, se zabývali dovozem léčiva obsahujícího pseudoefedrin z Polska, výrobou metamfetaminu, tzv. pervitinu, a jeho prodejem různým odběratelům, přičemž v organizované skupině docházelo k rozdělení úkolů za účelem snazšího dosažení společného cíle tak, že M. R. v době od léta 2014 do 22. 9. 2015 působil jako organizátor skupiny, dovozce léčiva obsahujícího pseudoefedrin (Claritine Active o obsahu 120 mg pseudoefedrinu v tabletě), pomocník při výrobě pervitinu a jeho prodejce a finančně zajišťoval chod organizované skupiny, Z. M. nejméně v době od září 2014 do konce roku 2014 (s výjimkou doby od 10. 10. 2014 do 12. 11. 2014) působil v organizované skupině jako nákupčí a dovozce léčiva obsahujícího pseudoefedrin, pomocník při výrobě pervitinu a prodejce pervitinu, P. R. zastával roli dovozce léčiv obsahujících pseudoefedrin, dále dealerům předával vyrobený pervitin a inkasoval od nich finanční částky za jeho další prodej, O. S. (jehož trestní stíhání bylo zastaveno) působil v organizované skupině jako vařič pervitinu, T. O. v době nejméně od konce ledna 2015 do 22. 9. 2015 působil jako nákupčí léčiva obsahujícího pseudoefedrin, léky částečně financoval, vařič pervitinu a vyrobený pervitin dále distribuoval, M. M. nejméně od listopadu 2014 do 22. 9. 2015 působil jako nákupčí chemikálií a laboratorního zařízení pro výrobu pervitinu, vařič a distributor pervitinu, M. Z. nejméně od listopadu 2014 do nejméně 9. 5. 2015, působil jako distributor pervitinu vyrobeného organizovanou skupinou, P. V. v době nejméně od srpna 2015 do 22. 9. 2015 působil jako pomocník při výrobě pervitinu a v menším množství jako prodejce, přičemž k trestné činnosti docházelo tím způsobem, že M. R. s P. R., Z. M. a T. O. nakupovali v Polské republice v lékárně Z. A. nacházející se na ulici W. v obci J.-Z. a dalších neustanovených lékárnách tablety léčiva Claritine Active obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, kdy každé balení obsahovalo 10 kusů tablet, a zakoupené tablety dováželi na území České republiky, přičemž k nákupům léčiva využívali osobní motorové vozidlo tovární značky Š. S., a později motocykl tovární znaky H. VTR černé barvy, který vlastnil T. O., přičemž obvinění takto mimo jiných případů od léta 2014 do 22. 9. 2015 nakoupili v Polské republice a do České republiky za účelem výroby pervitinu dovezli léky s obsahem pseudoefedrinu nejméně v (rozsudku podrobně specifikovaných) případech; od léta 2014 do 22. 9. 2015 takto bylo nakoupeno nejméně 7 570 kusů tablet léčiva obsahujícího pseudoefedrin, z něhož byl také vyráběn členy organizované skupiny pervitin, a to nejméně v (rozsudku podrobně specifikovaných) případech; za dobu účasti M. R. a P. R. v organizované skupině v době nejméně od léta 2014 do 22. 9. 2015 tak mělo být vyrobeno nejméně 1 379 g pervitinu, avšak vyrobeno bylo nejméně 1 010 g pervitinu a zbylá část nejméně 296 g byla znehodnocena chybou při výrobě a výroba 73 g pervitinu byla překažena zásahem policie, a takto vyrobený pervitin byl členy organizované skupiny koncovým uživatelům prodáván za průměrnou částku nejméně 1 000 Kč za jeden gram, takže prodejem celkem mohli dosáhnout částky okolo 1 379 000 Kč, avšak po odečtení nákladů na výrobu pervitinu mohla organizovaná skupina získat finanční prospěch ve okolo 1 122 826 Kč, nicméně po odečtení hodnoty pervitinu spotřebovaného T. O. pro vlastní potřebu by finanční prospěch skupiny činil částku okolo 931 970 Kč; za dobu účasti Z. M. v organizované skupině nejméně v době od září 2014 do konce roku 2014 (s výjimkou doby od 10. 10. 2014 do 12. 11. 2014) mělo být vyrobeno nejméně 788 g pervitinu, avšak vyrobeno bylo nejméně 492 g pervitinu a zbylá část nejméně 296 g byla znehodnocena chybou při výrobě, přičemž prodejem takového množství pervitinu mohla organizovaná skupina po odečtení nákladů získat finanční prospěch ve výši okolo 641 601 Kč; přičemž pervitin byl členy organizované skupiny prodáván odběratelům následujícím způsobem: M. R. a P. R. v období od konce srpna 2014 do prosince 2014 včetně předávali ve V. v baru P. a na autobusovém nádraží, dále v R. u zdravotního střediska a na autobusovém nádraží, ve S. u B. u kostela opakovaně M. D., za účelem další distribuce 1-3 gramy pervitinu denně nebo obden a za uvedené období mu tak k dalšímu prodeji předali okolo 300 gramů pervitinu, přičemž M. D. z prodaného pervitinu odváděl zpět M. R. nebo P. R. částku 1 000 – 1 500 Kč za jeden gram; uvedeného jednání se obvinění jako členové organizované skupiny dopustili s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a že pro nakládání s psychotropními látkami nedisponují příslušným oprávněním, přičemž metamfetamin patří podle §44c zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, která je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013, o seznamech návykových látek.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění, další spoluobvinění a matka obviněného P. R. odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 To 51/2017, odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný P. R. prostřednictvím obhájců Mgr. Jiřího Hrubana a Mgr. Vlastimila Slanaře a obviněný Z. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Rotrekla.
Obviněný P. R. prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Hrubana ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se trestné činnosti dopustil jako člen organizované skupiny. Z dokazování neplyne doba jeho účasti, jak je uvedena v napadeném rozhodnutí, ani to, že se na její činnosti vědomě podílel. Vše činil na příkaz svého otce. Soud tak nesprávně vyhodnotil míru rozsahu jeho zapojení. Obviněný po celou dobu nevěděl nic o intenzitě, plánování, soustavnosti a výši dosahovaných zisků, natož o rozdělení úkolů. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že zjištění přesného množství distribuovaného pervitinu nemá vliv na skutečnost, zda distribuce byla uskutečňována organizovanou skupinou, ani na to, v jakém se tak stalo rozsahu a jaký měl být získán prospěch. Podle obviněného je toto množství naopak nejpodstatnější a bez jeho přesné znalosti nelze jednání právně kvalifikovat. Z popisu skutku ani z provedeného dokazování pak podle obviněného neplyne jeho zavinění. Jednal na příkaz svého otce pod vlivem závislosti a podřízenosti. V souvislosti s předchozími námitkami týkajícími se znaků organizované skupiny a značného prospěchu by šlo o trest mimo trestní sazbu uvedenou v zákoně a byl by naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasí pak také s názorem odvolacího soudu, že čin nespáchal ve věku blízkém věku mladistvých, neboť komentářová literatura v této souvislosti hovoří až o věku 21 let. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek“ zrušil.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře obviněný P. R. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Uvedl, že v řízení došlo k podstatným vadám, které měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Existuje zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces došlo podle obviněného pozdním zahájením jeho trestního stíhání, neboť úkony trestního řízení byly zahájeny dne 4. 11. 2014, samotné trestní stíhání až 23. 9. 2015. Prakticky od začátku přitom byl odůvodněn závěr, že byl spáchán trestný čin. Důvodem vyčkávání ze strany policejního orgánu podle obviněného byl zájem na způsobení těžšího následku. Zásadním důkazním prostředkem v posuzované věci byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu. K tomu bylo vydáno postupně několik příkazů, jejichž důvodnost byla odvozována vždy z obsahu předchozích odposlechů. První z nich byl odůvodněn poznatkem, že M. R. na počátku července 2014 dovezl nebo zprostředkoval dovoz minimálně 50 kg blíže neustanovených tablet s obsahem pseudoefedrinu z Polska do ČR, z nichž nechal izolovat efedrin, který následně prodal osobám vietnamské národnosti. Tyto skutečnosti pak nebyly dále prověřovány a orgány činné v trestním řízení se zaměřily pouze na skutky, které byly následně odposlechy zjištěny. Uvedený poznatek tak byl pouze formálním důvodem pro nařízení odposlechů. Před toto období byl skutek zasazen jen na základě výpovědí obviněných, a to zcela nekonkrétně. Cíl odposlechů byl navíc v příkazech k jejich vydání stanoven jako „opatření důkazů k odhalení a zadokumentování trestné činnosti“, přičemž podle trestního řádu odposlechy k odhalování trestné činnosti sloužit nesmí.
Hodnocení důkazů soudem prvního stupně pak podle obviněného neodpovídá požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Některé podstatné závěry nemají v provedeném dokazování žádnou oporu či jsou jejich opakem. Soudy nepřistoupily k jednoznačnému odlišení mezi ním a jeho otcem. Závěry týkající se jeho otce jsou bez dalšího vztahovány i na něj. Doba jeho účasti na páchání trestné činnosti není v popisu skutku vůbec vymezena. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že byl jádrem organizované skupiny a podílel se na její činnosti po celou dobu. Nesouhlasí také se závěrem o naplnění subjektivní stránky, neboť nebyly provedeny žádné důkazy, na základě kterých by bylo možno dovodit jeho vědomost o skutečném množství dovezených léčiv a vyrobeného a distribuovaného pervitinu. Ze 32 případů prodejů se podílel pouze na dvou tím, že jel pro peníze.
Uložený trest obviněný považuje za nepřiměřený. Soud podle něj nepřihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, zejména skutečnosti, že do trestné činnosti byl zapojen svým otcem, bez kterého by žádnou trestnou činnost nespáchal. Na svém otci byl závislý a byl zjištěn z toho vyplývající psychický tlak. Nesouhlasí také se závěrem, že trestný čin nespáchal ve věku blízkém věku mladistvých. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 To 51/2017, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 52 T 8/2016, zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Z. M. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu i předchozí řízení trpí extrémními vadami, které mají za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu, což vede k nesprávnému právnímu posouzení. Podle obviněného také nebyly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu podle §256 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry je extrémní nesoulad. Soudy hodnotily důkazy výlučně v neprospěch obviněného. Soud prvního stupně vycházel pouze z přepisu obsahu odposlechů a SMS zpráv. Nebylo přitom objasněno, jak policejní orgán dospěl k závěru, že M. R. komunikoval právě s ním. Tento důkaz obviněný považuje za vadný, neboť v hlavním líčení nebyly zaznamenané hovory přehrány. Veškeré usvědčující důkazy pak podle obviněného vycházejí z výpovědí spoluobviněných M. a P. R. a O. S., a to i přesto, že na několika místech soud prvního stupně zpochybňuje věrohodnost jejich výpovědí. Za nesprávný pak obviněný považuje výpočet množství vyrobeného pervitinu a s tím související prospěch. Výpověď spoluobviněného S. byla nepřesná a neurčitá, a to i vzhledem k tomu, že pervitin při výrobě ve velkém množství sám užíval. Není si proto jistý, jaké množství skutečně vyrobil. Obviněný nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně do množství pervitinu vyrobeného za dobu jeho účasti v organizované skupině započítává i pervitin vyrobený obviněným M. ve dnech 23. 12. a 28. 12. 2014 bez důkazů o tom, že by se obviněný na této činnosti podílel nebo u ní byl přítomen. Podle obviněného za dobu jeho účasti v organizované skupině mohlo být vyrobeno maximálně 321,12 g pervitinu a majetkový prospěch dosažený jeho prodejem mohl činit maximálně 321 120 Kč. Dále se obviněný domnívá, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, resp. úmysl získat trestnou činností značný prospěch, neboť soud při tomto závěru měl vycházet pouze z důkazů, o jejichž pravdivosti a věrohodnosti nejsou pochybnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 To 51/2017, a vadné předcházející řízení zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání nejprve k dovolání obviněného P. R. uvedl, že pokud jde o znak spáchání činu jako člen organizované skupiny, má naopak za to, že z pečlivě strukturovaného popisu jednání všech zúčastněných pachatelů je naplnění tohoto znaku zcela zjevné. Navíc se v rámci distribuční činnosti nejednalo o běžný dodavatelsko-odběratelský vztah, ale prodejci drogy jednali fakticky „na účet“ osob stojících na vrcholu organizované skupiny, tedy zejména M. a P. R. Jednalo se tak o kvalitativně vyšší stupeň organizovanosti blížící se již organizované zločinecké skupině podle §129 tr. zákoníku. Námitky obviněného jsou založeny na bagatelizaci významu jeho jednání. Státní zástupce se na základě kontextu skutkových zjištění domnívá, že obviněný nutně musel mít povědomí o celkovém rozsahu činnosti organizované skupiny a také o finanční stránce. Skutečnost, že se nepodařilo rozkrýt celou distribuční činnost, je podle státního zástupce z hlediska právního posouzení zcela podružná, neboť ze skutkových zjištění je patrný minimální rozsah výrobní činnosti. Vztah závislosti a podřízenosti není okolností, která by obviněného vyviňovala, navíc nic takového ze skutkových okolností nevyplývá. Státní zástupce souhlasí se závěrem soudů, že se v případě obviněného již nejednalo o věk blízký věku mladistvých, neboť nelze přehlédnout jeho aktivní a do jisté míry sebevědomou roli (obviněný vymáhal pohledávky z drogových obchodů i fyzickým nátlakem) a jeho předcházející zkušenosti s trestním stíháním.
Úvahy obviněného o účelovosti nezahájení trestního stíhání pak podle státního zástupce postrádají věcný podklad a neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Prvotní poznatky o páchání trestné činnosti nelze hodnotit prizmatem skutkových zjištění učiněných až následně v průběhu trestního stíhání. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s výhradami týkajícími se odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Poukazuje k tomu na faktický rozpor v samotném dovolání obviněného, který současně namítá, že policejní orgán měl již dříve zahájit trestní stíhání, současně mu však vytýká, že nedisponoval dostatečnými poznatky, které by mohly být podkladem pro nařízení odposlechů. K dalším námitkám státní zástupce odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Popis jednání obviněného podle něj i fakticky vylučuje, že by neměl povědomí o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného zločinu. K výhradám proti výroku o trestu poukazuje na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uložený trest podle něj nelze považovat za jakkoli extrémní nebo exemplární.
K dovolání obviněného Z. M. státní zástupce odkázal na str. 28 rozsudku soudu prvního stupně a str. 16 usnesení odvolacího soudu, kde se tyto již vypořádaly s jeho námitkou týkající se provádění důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Dodal, že postup podle §213 tr. ř. lze považovat za ustálenou praxi a nelze považovat za pochybení, jestliže soud záznam v hlavním líčení nepřehraje, pokud to nepovažuje za nutné a žádná ze stran se takového postupu nedomáhá. Pokud pak soudy vycházely z výpovědí spoluobviněných, které v jiných aspektech hodnotily jako nevěrohodné, jde rovněž podle státního zástupce o zcela běžný postup v mezích §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pokud jde o výpočet celkového množství vyrobeného pervitinu, odkázal státní zástupce na str. 42 rozsudku soudu prvního stupně. K naplnění subjektivní stránky uvedl, že obviněný byl do trestné činnosti zapojen do té míry, že o rozsahu páchané trestné činnosti musel vědět.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný P. R. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře repliku. V ní uvedl, že prakticky od počátku trestního řízení byl odůvodněn závěr o spáchání trestného činu, a to na základě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V průběhu prověřování pak nedošlo k žádnému významnému důkaznímu posunu. Od počátku bylo zřejmé složení organizované skupiny i rozdělení rolí. Změny na nižších článcích přitom obviněný nepovažuje za podstatné. Pokud jde o zákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, poukazuje obviněný na skutečnost, že veškerá jeho trestná činnost spadá do doby po vydání prvního příkazu. Časový údaj o páchání skutku od léta 2014 je pak založen pouze na výpovědích obviněných po zahájení trestního stíhání. Ve svém dovolání obviněný nespatřuje žádný rozpor, neboť tvrdí, že nejprve byly bez materiálního podkladu a formálních náležitostí vydány příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a poté, co policejní orgán z obsahu této komunikace získal informace odůvodňující zahájení trestního stíhání, k tomuto nepřekročil a ani ho dočasně neodložil podle §159b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněnými prezentované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu v převážné většině neodpovídají, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti postupu při provádění a hodnocení důkazů. Nad rámec dovolacího řízení může k tomu Nejvyšší soud uvést, že soudy v předchozím řízení logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
Obviněný P. R. v této souvislosti značně bagatelizuje své zapojení do činnosti organizované skupiny a odvolává se na svou podřízenost otci, jehož příkazy plnil, aniž by o rozsahu trestné činnosti organizované skupiny měl povědomí. Toto neodpovídá ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Z provedeného dokazování, zejména ze záznamů telekomunikačního provozu ale také např. z obsahu jeho vlastní výpovědi plyne, že obviněný měl povědomí o činnosti organizované skupiny, do jejíhož vedení byl aktivně zapojen. Naopak není zřejmé, že by byl na svém otci nějak závislý či jednal na základě podřízenosti. Případné pokyny ze strany otce a reakce obviněného, jak vyplývají ze zaznamenané komunikace, mají charakter spolupráce. Patrné je také to, že zapojení obviněného bylo mnohem širší a aktivnější, než jak to sám v nyní podaném dovolání prezentuje. Z toho také plyne, že i námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky je založena na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým soudy dospěly. Nelze se ztotožnit s námitkou, že by ze skutkové věty nevyplývala doba jeho zapojení do organizované skupiny. Naopak, soud prvního stupně u každého z obviněných individuálně podrobně řešil zapojení do skupiny nejen z hlediska časového, ale i pokud jde o jednotlivé činnosti a také pokud jde o rozsah trestné činnosti a majetkový prospěch, kterého se skupina snažila dosáhnout, jak jej lze každému z obviněných za dobu jeho působení přičítat. V tomto směru lze odkázat na přehledné a logické odůvodnění rozsudku. Obviněný zde de facto pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu, zejména s tím, že byl do činnosti skupiny zapojen po celou dobu.
Námitka obviněného, že bez stanovení přesného množství distribuovaného pervitinu nelze určit, zda byla naplněna aplikovaná právní kvalifikace, konkrétně §228 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, nelze jí však přisvědčit. V daném případě totiž organizovaná skupina naplňovala znaky přisouzené skutkové podstaty jak ve formě výroby, tak ve formě distribuce, přičemž na základě provedených důkazů byl dobře zdokumentován minimální rozsah výrobní činnosti. V případě znaku „v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ pak nemusí ke získání takového prospěchu skutečně dojít, postačí právě jen takový úmysl, což bylo možné spolehlivě dovodit na základě množství vyrobeného pervitinu, resp. množství, které se organizovaná skupina pokusila vyrobit (neboť docházelo k chybám a část materiálu byla znehodnocena), a ceny, za kterou byl pervitin prodáván.
Žádné porušení práva obviněného na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal. Naopak je třeba dát za pravdu státnímu zástupci, že obviněný vyšetřování trestné činnosti hodnotí zpětně na základě poznatků, které byly učiněny později v jeho průběhu. U takto sofistikované organizované trestné činnosti, jako byla v posuzovaném případě, je nepochybně dán zájem společnosti na rozkrytí co nejširšího okruhu osob do ní zapojených. Orgány činné v trestním řízení však na počátku vyšetřování pochopitelně nemohou vědět, jaké poznatky se následně podaří či nepodaří získat. Stejně tak z hlediska dokazování nelze předvídat, zda obvinění budou o trestné činnosti vypovídat, nebo se stěžejním důkazním prostředkem stanou odposlechy telekomunikačního provozu, záznamy o sledování apod. Se subjektivním hodnocením obviněného, v jaké fázi měly orgány činné v trestním řízení dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání, se tak nelze ztotožnit.
Neobstojí ani námitka nezákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Ze samotného obsahu dovolání je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení měly na počátku relevantní poznatky o páchání trestné činnosti otcem obviněného M. R. Toto sám obviněný připouští, tedy mu nelze dát za pravdu, že by tento první příkaz k odposlechu byl vydán nezákonně. Není pak v žádném rozporu s trestním řádem ani právem na spravedlivý proces, pokud jsou další příkazy k odposlechu odůvodněny mimo jiné i poznatky získanými z odposlechů dřívějších. Stejně tak není porušením žádného ustanovení, pokud trestná činnost konkrétně obviněného byla poprvé zjištěna právě až z provedených odposlechů (které byly zákonným způsobem nařízeny a provedeny na základě poznatků o trestné činnosti jiných osob). Neexistuje žádný důvod, aby společnost v takovém případě rezignovala na trestní postih větší části organizované skupiny. V neposlední řadě pak není porušením žádného ustanovení ani to, že se případně provedenými odposlechy podaří zdokumentovat až následně probíhající trestnou činnost, nikoli skutek, o němž měl původně policejní orgán poznatky. Je také zcela logické, že pachatelé budou zpravidla komunikovat o aktuálním dění, nikoli zpětně o tom, co již spáchali. Pokud pak obviněný namítá, že v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu je uveden jako účel mimo jiné také opatření důkazů k odhalení a zadokumentování trestné činnosti, nelze než uvést, že zákonnost těchto příkazů je třeba hodnotit na základě toho, zda pro jejich nařízení existovaly důvody, nikoli na základě z kontextu vytržených slovních spojení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomuto dovolacímu důvodu obviněný opět odkázal na své právo na spravedlivý proces a uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, neboť soud nevzal v úvahu všechny polehčující okolnosti. Tyto námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, nad rámec dovolacího řízení však lze uvést, že v rámci ustálené judikatury není rozsah práva na spravedlivý proces chápán tak, že by měl v rámci výroku o trestu Nejvyšší soud přezkoumávat vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. K obviněným uvedeným polehčujícím okolnostem pak soudy nepřihlédly, neboť je u něj neshledaly. V případě spáchání činu ve věku blízkém věku mladistvých se lze ztotožnit s tím, co uvedl státní zástupce, tedy že obviněný v rámci organizované skupiny vystupoval velmi aktivně a rovněž se nejednalo o jeho první kriminální zkušenost.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
K dovolání obviněného Z. M. je pak možno uvést, že většina jím uplatněných námitek zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, jak již bylo výše zmíněno. To se týká také jeho námitky ohledně nenaplnění subjektivní stránky, která je rovněž založena na odlišném hodnocení důkazů z jeho strany. Také v jeho případě soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, přičemž ani u tohoto obviněného Nejvyšší soud neshledal pochybení, které by bylo možno označit za tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu. S jeho námitkou ohledně provedení důkazu záznamem odposlechu telekomunikačního provozu se správně vypořádal odvolací soud na str. 16 svého rozhodnutí, který poukázal mimo jiné na to, že obviněný přehrávání záznamů v hlavním líčení nežádal. K tomuto odůvodnění pak obviněný nic nedodává, pouze svou námitku opakuje. K námitce, že soud prvního stupně za důkazy usvědčující obviněného z trestné činnosti považoval (mimo záznamů telekomunikačního provozu) výpovědi spoluobviněných R. a O. S., ačkoli v jiných ohledech je hodnotil jako nevěrohodné, lze uvést pouze tolik, že takový postup není bez dalšího v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., naopak je zcela běžné, že soud hodnotí výpověď obviněného podrobně v souvislosti s dalšími důkazy, přičemž její části může považovat za věrohodné, zatímco v jiných bodech konkrétně zdůvodní, proč svědek nebo obviněný nevypovídal pravdivě.
Pokud jde o výpočet množství vyrobeného pervitinu, nelze než odkázat na velmi podrobné a logicky odůvodněné rozhodnutí soudu prvního stupně. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu však lze označit názor obviněného, že mu nelze přičítat množství pervitinu vyrobené spoluobviněným M., kterého se sám neúčastnil. Taková námitka je však zjevně neopodstatněná s ohledem na to, že se obviněný dopustil činu jako člen organizované skupiny a ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými, přičemž si byl vědom, že i bez jeho přímé účasti dochází z dříve opatřených a dovezených surovin dalšími členy skupiny a spolupachateli k výrobě i distribuci pervitinu.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není z poněkud zmatečné formulace v dovolání obviněného zcela zřejmé, na kterou z alternativ chtěl odkázat. První z nich však nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle §254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněných P. R. a Z. M. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu