Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.04.2018, sp. zn. 11 Tdo 78/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.78.2018.1

sp. zn. 11 Tdo 78/2018-43 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 4. 2018 dovolání obviněného L. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 2 To 70/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 2/2017, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 16 T 2/2017, byl obviněný L. J. uznán vinným ad 1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ad 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a ad 3) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části citovaného rozsudku. 2. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný L. J. odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací toto odvolání projednal a rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 2 To 70/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného (při nezměněném výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku) uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně /částečně upravených soudem odvolacím v bodě 2)/ se obviněný L. J. dopustil trestné činnosti tím, že ,,1) dne 11. 5. 2015 v době kolem 00:28 hodin v P., v B. ul., poté, co v bytě č. 3 ve druhém patře, užívaném jeho matkou H. J., roz. K., v její přítomnosti začal úmyslně ničit zařízení bytu, kdy mj. poškodil skleněnou výplň dveří do ložnice, strhl žaluzii v okně, televizor zn. Samsung, tato začala mít obavy o vlastní zdraví a bezpečnost, proto vyběhla z bytu na společnou chodbu v nočním prádle s úmyslem přivolat pomoc, začal ji pronásledovat, poškozená vyběhla z prostor domu na volné prostranství před domem, kde ji neustále pronásledoval, dostihl a hrozil napadením, současně ji slovně vulgárně urážel, takové jednání zaregistrovali obyvatelé a návštěvníci bytového domu, pravděpodobně v důsledku neopatrnosti a špatného došlápnutí H. J. upadla na zem a utrpěla poranění spočívající ve zlomenině patní kosti a klíční kosti vlevo s dobou léčení v trvání 6 týdnů, a takového jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 11. 2003, č. j. 9 T 464/2003-207, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2003, dále trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 5 T 73/2008-60, který nabyl právní moci dne 17. 6. 2008, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona platného do 31. 12. 2009, 2) dne 4. 11. 2015, v době okolo 11:45 hodin v P., v ulici G., s úmyslem získat navrácení údajně ztracených finančních prostředků, za užití násilí vnikl horní polovinou těla do rozjíždějícího se osobního automobilu značky Renault Scénic, kde v té době na místě spolujezdce řidiče seděla M. O., a vozidlo řídil P. O., kdy se mu podařilo tímto vozidlo zastavit, v okamžiku, kdy byl již horní polovinou těla uvnitř vozidla, a kdy z reakce M. a P. O. bylo patrno, že jeho peníze nemají, zahlédl na podlaze u nohou spolujezdkyně dámskou kabelku v hodnotě nejméně 300,- Kč, která obsahovala mimo jiné finanční hotovost v částce nejméně 1 900 Kč,- a v úmyslu se jí zmocnit, tuto jednou rukou sevřel, a snažil se ji přisvojit, na to zareagoval P. O. tím, že se snažil obžalovanému zabránit v takovém jednání a kabelku získat zpět, což se mu po krátkém přetahování i za pomoci M. O. podařilo a kabelku obžalovanému vytrhl a uložil mimo dosah obžalovaného a následně mu osádka vozidla zabránila v útěku až do příjezdu hlídky Policie ČR, které ho následně zadržela, v důsledku napadení se u poškozené M. O. v období dvou až tří měsíců po útoku rozvinula duševní porucha – posttraumatická stresová porucha, která se projevovala celkovým a výrazným zhoršením psychické pohody, zejména zvýšeným napětím, úzkostí, poruchami spánku a navracením vzpomínek na napadení, zvýšeným sledováním okolí s obraným vyhýbavým chováním (omezení kontaktu s okolím), přičemž tato porucha trvala nejméně do 19. 10. 2016 s nejistou prognózou do budoucna, 3) nejméně dne 15. 10. 2015 v P., v H. ul. v bytě č. 1 v 1. patře domu, který obýval, přechovával předměty, přípravky a prostředky sloužící k nepovolené výrobě drogy zvané pervitin, jež představují dostatečně kompletní soubor pro výrobu této drogy, a to zejména: - 1 ks sklenice s uraženou nožičkou, - 1 ks držák okapů, - 1 ks svíčka, - 1 ks prázdné skleněné lahve hnědé barvy s plastovým víčkem čiré barvy, - 1 ks sklo obdélníkového tvaru, - 1 ks kovový stojan, - 1 ks skleněná lahev hnědé barvy s nápisem ,,Kyselina fosforečná“ a plastovým víčkem modré barvy, - 1 ks plastová lahev bílé barvy s nápisem ,,Kyselina fosforečná“ a plastovým víčkem bílé barvy, - 1 ks plastové nádoby bílé barvy s nápisem ,,Hydroxid sodný Labar “ a plastovým víčkem modré barvy, - 1 ks plastový trychtýř zelené barvy, - 2 ks plastové misky zelené barvy spojené provázky a kovovou jehlicí, - 1 ks plastový uzávěr černé barvy, - 1 ks kruhové očko na garnýž, - 1 ks elektrický teploměr šedé barvy, - 1 ks plastová zkumavka hnědé barvy s plastovým víčkem žluté barvy, - 1 ks plastové lahvičky s nápisem ,,Body Basics“ a víčkem čiré barvy, - 1 ks zrcátko obdélníkového tvaru, - 7 ks kruhová očka na garnýž, - 1 ks kovový držák, - 1 ks část žárovky, - 1 ks zrcátko oválného tvaru, - 1 ks plastový rám na zrcátko oválného tvaru, - 1 ks dřevěná tyčinka, - 1 ks kovová svorka, - 1 ks dřevěná vázička s motivem květů, - 1 ks prázdná skleněná lahvička s plastovým víčkem, - 1 ks složený papírek o rozměrech 10,5 x 10,5 cm, - 1 ks prázdná skleněná karafa, - 1 ks plastová krabička černé barvy, - 1 ks plastová trubička černé barvy, - 1 ks plastová karta s nápisem ,,Tesco Klubcard“ + 1 plastová karta s nápisem ,,Lipno card“, - 1 ks výsuvný nůž žluté a černé barvy, - 1 ks zrcátko obdélnikového tvaru, - 1 ks kovový držák, - 1 ks vata, - 1 ks učebnice ,,Chemie“ - 1 ks plastový sáček s lištou, - 1 ks skleněná mísa o průměru cca 32 cm, - 1 ks skleněný podstavec z petrolejové lampy, - 1 ks skleněná mísa o průměru cca 6 cm, - 1 ks prázdná plastová láhev zelené barvy s nápisem ,,Sklepní svícen“ - 1 ks prázdná plechovka s nápisem ,,Toluenové rozpouštědlo a čistič“ s platovým víčkem červené barvy, přičemž pervitin, jehož hlavní psychoaktivní složkou je metamfetamin, je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů v platném znění, a je označen jako psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.)“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. V podaném dovolání obviněný předně poukázal na základní teoretická východiska vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu. Následně pak namítl, že ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soudy obou stupňů dostatečně nehodnotily intenzitu, rysy a průběh útoku a další okolnosti, za který měl být čin spáchán, přičemž pouze dostatečně intenzivní jednání může být posouzeno jako přečin výtržnictví. Požadovaný stupeň intenzity útoku ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku však nelze z výpovědí svědků ani z jiných provedených důkazů dovodit. Obviněný proto namítl, že zde existuje extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními a jeho jednáním nedošlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 6. Ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný namítl absenci úmyslu ohledně zmocnění se cizí věci, neboť jeho úmysl směřoval ke zmocnění se vlastní věci. Obviněný tak jednal ve skutkovém omylu, neboť byl přesvědčen, že poškození mají ve své dispozici jeho finanční prostředky, které předtím ztratil. Jednal tedy v úmyslu opětovného přivlastnění si své vlastní věci, nikoliv v úmyslu přisvojení si cizí věci. Obviněný dále namítl, že jeho úmysl nikterak nesměřoval ani ke způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené M. O., a proto měl být v tomto směru zproštěn obžaloby, případně měly soudy jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku nebo jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku. 7. Ohledně trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný poukázal, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vycházely z nezákonných a procesně nepoužitelných důkazů. Obviněný zdůraznil, že dobrovolné vydání věcí totiž nelze zaměňovat se souhlasem se vstupem do jeho obydlí. Ke vstupu do obydlí obviněného přitom došlo bez jeho souhlasu a tedy v rozporu se zákonem a jeho ústavně zaručenými právy. 8. Obviněný shrnul, že u všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu, bylo opomenuto zvažování všech obligatorních znaků skutkové podstaty přisuzovaných trestných činů, přičemž jednání popsané ve skutkových větách výroků rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího neodpovídá skutečnostem zjištěným na základě provedeného dokazování. 9. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný L. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 2 To 70/2017, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 16 T 2/2017, a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 10. K dovolání obviněného L. J. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1307/2017 ze dne 14. 12. 2017). 11. Ve svém vyjádření státní zástupce konstatoval, že nastíněná argumentace obviněného stran trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je zcela neopodstatněná, neboť ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež mají oporu v provedených důkazech, jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného neodpovídalo zásadám řádného občanského soužití a bylo s ním naopak v evidentním, hrubém rozporu. Znak ,,výtržnosti“ byl tedy podle názoru státního zástupce naplněn, stejně tak jako ostatní zákonné znaky předmětného trestného činu. 12. Jako nedůvodnou shledal státní zástupce i námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že zde nebyl žádný pádný důvod, na základě kterého by obviněný mohl usuzovat, že poškození mají jeho peníze. Věc je o to jasnější, že obviněný se snažil uzmout poškozené kabelku, ke které neměl vůbec žádný vztah. Loupežný úmysl tedy jednoznačně existoval a námitka obviněného o jeho absenci je lichá. Státní zástupce se proto nemohl ztotožnit ani s úvahou obviněného, že zde byla dána okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání. Pokud jde dále o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, státní zástupce poukázal, že i tento znak byl zcela jednoznačně naplněn, což vyplývá zejména z výpovědi poškozené a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Státní zástupce pak pro úplnost zdůraznil, že namítl-li obviněný ve vztahu k tomuto znaku absenci jeho zavinění ve formě úmyslu, pak poněkud opomenul fakt, že zde s ohledem na dikci §17 písm. a) tr. zákoníku postačí nedbalost. 13. K námitkám stran nezákonnosti opatření usvědčujících důkazů ohledně trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že byť se plně neztotožnil s odkazem vrchního soudu na uplatnění §113 tr. ř., přesto dle jeho názoru proběhl vstup policejního orgánu do obviněným užívaných prostor v souladu se zákonem, přičemž věci zde zajištěné, posléze užité jako usvědčující důkazy, nutno hodnotit jako zákonné a procesně použitelné. Pro úplnost pak státní zástupce poukázal na dikci §83c odst. 1 tr. ř. a výpověď svědka P. H., a rovněž na skutečnost, že obviněný vydal věci doličné dobrovolně, což potvrdil i svým podpisem. 14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a k tomu, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání. IV. Důvodnost dovolání 16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 17. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 18. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. 19. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 20. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. 21. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. 22. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů a nastíněné judikatury je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná. 23. Pokud jde o argumentaci obviněného, že svým jednáním nemohl naplnit znak ,,výtržnosti“, neboť zde nebyl dán požadovaný stupeň intenzity útoku znamenající výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tato skutečnost nevyplývá ani z provedeného dokazování, Nejvyšší soud konstatuje, že byť tuto námitku lze částečně podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nejedná se o námitku opodstatněnou. 24. V obecné rovině nutno připomenout, že trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí a spáchá-li takový čin opětovně. 25. Předmětné jednání zde má tedy dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. R 44/1990). Výtržností se pak rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Za napadení jiného je pak nutno pokládat jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322-3323). 26. Nejvyšší soud pak v návaznosti na výše uvedená teoretická východiska a skutková zjištění soudu prvního stupně, jež mají oporu v řádně provedených a na sebe logicky navazujících důkazech (zejména ve svědeckých výpovědích H. J., L. G., L. G. a Z. B. – č. l. 354-355, 359-360), a s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 410), konstatuje, že pokud pronásleduje muž ženu na veřejnosti přístupném místě, hrozí jí napadením, vulgárně ji přitom uráží a vyhrožuje, a to takovým způsobem, že žena strachy volá o pomoc, jde nepochybně o jednání, které hrubě narušuje veřejný klid a pořádek. Nelze rovněž opomenout, že obviněný tímto způsobem napadl starší ženu, navíc svou vlastní matku. Pokud pak obviněný v této souvislosti namítl, že soudy obou stupňů se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly intenzitou, průběhem útoku, jakož ani dalšími významnými okolnostmi, za kterých byl daný skutek spáchán, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku ryze účelovou, neboť soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích pečlivě zabývaly právě i těmito skutečnostmi (č. l. 363, 412-413). Jednání obviněného tudíž zcela prokazatelně neodpovídalo zásadám řádného občanského soužití, naopak s ním bylo v hrubém rozporu, přičemž dosáhlo i požadovaného stupně intenzity útoku znamenající ,,výtržnost“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto v souladu se závěry soudů obou stupňů shledal, že obviněný svým jednáním beze zbytku naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 27. Námitky, jimiž obviněný dále poukázal na absenci jeho zavinění ve formě úmyslu ohledně ,,zmocnění se cizí věci“ a ,,způsobení těžké újmy na zdraví“ ve smyslu §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a na okolnosti vylučující jeho úmyslné jednání podle §18 odst. 4 tr. zákoníku, Nejvyšší soud rovněž neshledal opodstatněnými. 28. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. 29. Objektivní stránka předmětného trestného činu tedy záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici proto, že mu věc byla půjčena, svěřena apod. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. R 1/1980 a též R 51/1976-III. i R 41/1967). 30. Co do subjektivní stránky je trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku), přičemž zákon vyžaduje, aby se úmysl pachatele vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Pro naplnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak z hlediska zavinění postačí ve vztahu k této okolnosti i nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728-1730,1732). 31. Podle §18 odst. 4 tr. zákoníku ten, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Fyzická osoba v takovýchto případech tedy mylně předpokládá jako existující okolnost vylučující protiprávnost trestnost svého činu, a tím i trestní odpovědnost. Nutno však zdůraznit, že skutkový omyl pozitivní o okolnostech vylučujících protiprávnost činu vylučuje úmysl a vědomou nedbalost, nikoli však nedbalost nevědomou, jejímž základem takový omyl může být; popř. někdy nevylučuje přičítání určité okolnosti jako obecně polehčující (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 257). 32. S ohledem na shora nastíněná východiska považuje Nejvyšší soud za vhodné v konkrétnosti poukázat, že byť obviněný L. J. původně přistoupil k vozidlu poškozených za účelem získání svých údajně ztracených peněz, poté však byl ze strany poškozených opakovaně ujištěn, že jeho peníze nemají. Pokud se i poté snažil vniknout do jejich vozidla a násilím se snažil přivlastnit si kabelku poškozené M. O., k níž neměl prokazatelně žádný vztah, jednal v přímém úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný se sice mohl domnívat, že své finanční prostředky ztratil, to jej však nikterak neopravňovalo k tomu, aby si přivlastnil cizí věc, o které věděl, že mu nepatří. Jednání obviněného popsané ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů (jež vycházely z provedených důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí poškozených) o získání údajně ztracených finančních prostředků je tak možné hodnotit jako pohnutku, která však provázela pouze prvotní část jednání obviněného, avšak toliko do doby, než zjistil, že poškození jeho peníze nemají. Taková pohnutka však nemá žádný vliv na naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace se pak nelze v žádném směru ztotožnit ani s argumentem, že obviněný jednal ve skutkovém omylu pozitivním ve smyslu §18 odst. 4 tr. zákoníku. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, obviněný se nesnažil poškozeným odcizit finanční hotovost, ale kabelku, která ležela ve vozidle u nohou poškozené M. O. a o které se nemohl domnívat, že patří jemu. Nejvyšší soud proto ve shodě se závěry soudů obou stupňů konstatuje, že obviněný užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž beze zbytku naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. 33. Pokud jde dále o obviněným namítanou absenci úmyslu stran způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené M. O., ani s touto argumentací se nelze ztotožnit. 34. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. 35. Za delší dobu trvající poruchu zdraví považují soudy vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku soudy považují nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981-II., č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). V praxi se často objevují případy, kdy těžká újma na zdraví spočívá v posttraumatické stresové poruše. V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že ne každá posttraumatická stresová porucha je bez dalšího těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Jako u každé poruchy zdraví je třeba i u posttraumatické stresové poruchy nejen zkoumat, zda trvala delší dobu (alespoň kolem šesti týdnů), ale též zda se minimálně po tu dobu projevovala jako vážná porucha zdraví. Povaha, délka trvání a intenzita posttraumatické stresové poruchy je otázka expertní, takže ji vymezí znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ovšem zda se jedná o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je otázka právní, a proto o ní nerozhoduje znalec, ale soud (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016). 36. Z provedeného dokazování, a to především svědecké výpovědi samotné poškozené a ze závěrů znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přitom prokazatelně vyplynulo, že jednáním obviněného byla poškozené M. O. způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající porucha zdraví mající konkrétně podobu posttraumatické stresové poruchy. Nutno zdůraznit, že tato porucha vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, který poškozenou fyzicky napadl ve stísněném prostoru automobilu, odkud poškozená nemohla uniknout, tahal se s ní o její kabelku a současně volal, že má AIDS a žloutenku a doufá, že poškozenou nakazil. Nejpozději do tří měsíců se pak v důsledku tohoto jednání obviněného u poškozené začala projevovat posttraumatická stresová porucha, a to celkovým a výrazným zhoršením psychické pohody, zejména zvýšeným napětím, úzkostí, poruchami spánku a navracením vzpomínek na napadení, zvýšeným sledováním okolí s obraným vyhýbavým chováním (omezení kontaktu s okolím). Všechny tyto příznaky tak významným způsobem omezovaly poškozenou v běžném způsobu života, a to po dobu výrazně přesahující šest týdnů. To, že poškozená nevyhledala okamžitě odbornou psychiatrickou pomoc, přitom nemělo nikterak vliv na užitou právní kvalifikaci, neboť jak uvedla znalkyně MUDr. Dana Dvořáková, i kdyby poškozená nastoupila odbornou psychiatrickou léčbu včas, stejně by léčba trvala dva až tři roky nebo doživotně, přičemž hlavním důvodem, proč poškozená nedocházela pravidelně na psychiatrii, bylo právě to, že se následkem útoku obávala opustit místo svého bydliště. Nejvyšší soud pak závěrem připomíná, že z hlediska zavinění zákon u této kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nevyžaduje úmysl a pro naplnění subjektivní stránky zde postačuje i nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil i subjektivní stránku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 37. Nejvyšší soud pak neshledal opodstatněnou ani argumentaci obviněného, pokud jde o jeho poslední okruh námitek, jimiž vytkl, že soudy obou stupňů vycházely ohledně přisuzovaného trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku z nezákonných a procesně nepoužitelných důkazů. 38. V tomto směru nutno předně uvést, že předmětnou námitkou se v rámci svého přezkumu zabýval již soud odvolací (č. l. 412), přičemž dospěl k závěru, že postup policejního orgánu proběhl v souladu se zákonem a taktéž důkazy jím opatřené jsou zákonné a procesně použitelné. Pouze pro úplnost tak lze připomenout, že z úředního záznamu Policie České republiky (č. l. 389) vyplývá, že operativní cestou bylo zjištěno, že v bytě na adrese H. v P., který obýval P. H. se svojí babičkou, se měla vyrábět droga pervitin. Vzhledem k této skutečnosti bylo hovořeno s P. H., který uvedl, že on nic nevyrábí, ale že je pravda, že když přijde do bytu, občas je zde cítit silný zápach chemikálií. P. H. pak dobrovolně umožnil policejnímu orgánu dne 15. 10. 2015 vstup do předmětného bytu za účelem ohledání místa činu podle §113 tr. zákoníku (č. l. 142), kde se v té době nacházel i obviněný L. J., který byl poté vyzván k vydání věcí zde nalezených a souvisejících s výrobou drogy pervitin. Obviněný L. J. na toto uvedl, že se k výrobě drogy pervitin vyjadřovat nebude, avšak umožnil policejnímu orgánu, aby se podíval do jeho pokoje a po provedení ohledání věci zde nalezené dobrovolně vydal policejnímu orgánu, o čemž svědčí i jím podepsaný protokol o vydání hmotné věci (č. l. 176-178). 39. Nejvyšší soud tak neshledal žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že uvedený postup policejního orgánu a na jeho podkladě činěné další úkony byly provedeny v rozporu se zákonem. Pokud tedy soudy obou stupňů vycházely za dané situace z takto zákonně opatřených důkazů, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. 40. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného L. J. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.). V Brně dne 19. 4. 2018 JUDr. Stanislav Rizman předseda senátu