ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.82.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 82/2018-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2018 dovolání, které podal obviněný P. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 244/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 67/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 1 T 67/2016, byl P. V. uznán vinným v bodě 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2 přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 3 tr. zákoníku, přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců za současného vyslovení dohledu, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. Bylo také rozhodnuto o zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 52 T 122/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 61 To 32/2016.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1. v průběhu období od dubna roku 2011 do 28. 9. 2015 nejprve v bytě v bytovém domě v B ul. v P. a poté v domě v ul. B. v obci O., okres P.-v., které obýval společně s družkou a pozdější manželkou poškozenou J. V., jakož i na dalších místech během uvedeného období jmenovanou poškozenou opakovaně a v přesně nezjištěných intervalech v některých případech bez zjevného důvodu a v jiných zcela nepřiměřeně významu jejich probíhajícího názorového střetu slovně hrubě urážel a fyzicky napadal zejména údery rukou do obličeje, do zad, hýždí a do dalších částí těla, také silným přitisknutím ke stěně, tisknutím hrdla v intenzitě zanechávající krevní podlitiny na těle poškozené, vláčením po zemi za nohu, případně jinými schválnostmi, například zadržováním ve vaně napuštěné vodou, sražením v oblečení do vany s vodou, taháním za vlasy, připoutáním k topení přibližně na dobu jedné hodiny a opakovaně úmyslným zamknutím dveří místnosti, v níž se ona nacházela, na dobu několika hodin,
2. dne 15. 10. 2015 v době kolem 15:30 hodin v M., okres P.-v., při osobním jednání s příslušníky Policie ČR Karlem Kučerou a Lenkou Kubátovou vědomě nepravdivě uvedl, že pan J. M. přechovává na svém pozemku konopí kvůli konzumaci marihuany, kterou pak poskytuje dalším osobám, a obviněný tak činil s úmyslem vyvolat trestní stíhání poškozeného J. M., pro jednání, které policistům popsal tak, aby mělo znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku, dále při následném telefonickém jednání upozorňoval policistu Kučeru na nutnost urychleného zákroku na pozemku jmenovaného poškozeného, což doprovodil jednáním, k němuž použil rostlinný materiál, který nejméně od 18. 10. 2015 do dne 12. 11. 2015 v 10:35 hodin zejména v jím tehdy užívaném domě v ul. B. v O., části T., okres P.-v., měl ve sklepě uložený v plastové nádobě, to jest celkem 388,69 gramu rostlinného materiálu obsahujícího nejméně 56,7 gramu psychotropní látky delta-9-tetrahydrocannabinolu, přičemž s přesněji nezjištěným množstvím takového materiálu a s úmyslem vyvolat trestní stíhání poškozeného J. M., vnikl v průběhu dne 18. 10. 2015 po překonání vysoké brány v oplocení na pozemek v téže obci, na němž je situován dům, tehdy obývaný jmenovaným poškozeným J. M. a tvořící součást jeho obydlí, tam zmíněný rostlinný materiál vyfotografoval a krátkou textovou zprávou to sdělil policejnímu orgánu s tím, že mu takový obrazový záznam k usvědčení pana M. poskytne a také ho následně dne 22. 10. 2015 elektronicky policejnímu orgánu zaslal, dále s týmž záměrem vyvolat trestní stíhání J. M. v době kolem 21:00 hodin dne 10. 11. 2015 po překonání vysoké brány v oplocení vnikl znovu na pozemek u domu a tam do dřevěného objektu umístil celkem 39 plastových sáčků a v nich 32,59 gramu rostlinného materiálu obsahujícího psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol ve výše zmíněné koncentraci tak, aby byly tyto věci nalezeny policejním orgánem při případné prohlídce jiných prostor a pozemků a pojaty jako důkaz odůvodňující jeho trestní stíhání.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 244/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Krofty dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho výhradami proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný nesouhlasí s tím, jak byl zjištěn skutkový stav věci, spatřuje zde porušení svého práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů odmítly provést všechny obviněným navržené důkazy, a to bez řádného odůvodnění.
K bodu 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně pak obviněný uvedl, že výpověď poškozené J. V. je naprosto nevěrohodná. Její tvrzení přitom podle obviněného bylo jediným důkazem o jeho vině, proto skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech. K bodu 2 výroku obviněný uvedl, že již samotný popis skutku vyznívá velice nepravděpodobně. Závěry soudu vycházejí ze sdělení svědka Kučery, který však uvádí nepravdu, neboť v souvislosti s tímto skutkem zneužil své pravomoci. Obviněný má za to, že o jeho vině vyvstávají pochybnosti. Zejména je zvláštní, že policie věděla, kdy má obviněný jít na pozemek pana M., kde jej zadržela, a také to, že byl zničen obsah telefonu obviněného, který předložil jako důkaz policii o obsahu jeho hovorů s policistou Kučerou.
Dále obviněný namítl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Dana Haňková soudila před nyní projednávanou trestní věcí i občanskoprávní věc týkající se úpravy poměrů k nezletilým dětem obviněného a poškozené, které svěřila do péče matky. V tomto řízení obviněný na JUDr. Haňkovou podal trestní oznámení pro nečinnost (zneužití pravomoci). Senát JUDr. Haňkové pak projednával i další trestní věc obviněného. Obviněný považuje za velmi nepravděpodobné, aby tři jeho kauzy byly stejné soudkyni, resp. jejímu senátu, přiděleny náhodně. Zejména z důvodu podaného trestního oznámení se však domnívá, že JUDr. Haňková by měla v nyní projednávané trestní věci být považována za podjatou a měla se z projednávání věci vyloučit.
V další části svého dovolání obviněný podrobně rozvedl své skutkové námitky v souladu se svou obhajobou v předchozím řízení. Nejprve se podrobně vyjádřil k výpovědi poškozené J. V. s tím, že se vůči ní žádného násilí nedopouštěl. Naopak obětí ústrků ze strany poškozené byl on. Obviněný nesouhlasí s hodnocením její výpovědi jako věrohodné, a to zejména v souvislosti s událostí z května 2013. Poukázal na to, že poškozená netrpí syndromem týrané osoby. Soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek Doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, CSc. Podle obviněného z žádného důkazu mimo výpovědi samotné poškozené nevyplývá, že by jeho jednání poškozená vnímala jako těžké příkoří. Ze znaleckého posudku přitom vyplývá opak. Znalkyně uvedla, že se nejedná z hlediska forenzní psychologie o týrání, kdy se vyskytuje párová asymetrie, ale o konfliktní párové soužití, kde docházelo ke vzájemným konfliktům obou partnerů. Nezjistila také žádné známky psychotraumatizace. Soudy se pak podle obviněného nezabývaly ani otázkou intenzity a frekvence násilí, ačkoli z údajů samotné poškozené podle něj vyplývá, že mezi jednotlivými incidenty byly několikaměsíční až rok a půl dlouhé rozestupy. Poškozená přitom znalkyni sdělila skutečnosti, které jsou v přímém rozporu s tím, co uváděla v hlavním líčení.
Obviněný pak v průběhu řízení navrhoval, aby také jeho osobnost byla předmětem znaleckého zkoumání, aby mohlo být posouzeno, zda vzhledem ke svým osobnostním charakteristikám může být agresorem. Soudy jeho návrhu nevyhověly, proto si sám nechal zpracovat dva znalecké posudky, které však byly soudem vyhodnoceny jako nadbytečné.
K výpovědi svědkyně E. V., své první manželky, obviněný uvedl, že tato byla motivována snahou získat vyšší výživné na děti. Pokud pak jde o výpověď svědkyně M. V., dcery obviněného z prvního manželství, ta vzhledem ke svému věku špatně pochopila situaci, kdy s poškozenou pouze provozovali sado-masochistický sex, proto přivolala policii. Za zcela absurdní považuje obviněný zamítnutí důkazního návrhu výpisy z elektronické komunikace s poukazem na jinou trestní věc, kde byl obviněný za falšování takové komunikace uznán vinným. Toto považuje za hodnocení důkazu jako nevěrohodného předem, aniž by byl proveden. Nesprávně pak byla podle obviněného hodnocena podrobná a věrohodná výpověď Ing. Fialy, který je podle něj právníkem specializujícím se na problematiku péče o děti.
Ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku o vině obviněný podrobněji uvedl, že dům svědka M. užíval na základě nájemní smlouvy, a ačkoli se k datu 10. 11. 2015 již stěhoval do domu s nedokončenou rekonstrukcí, stále měl v jeho domě své věci a částečně jej užíval. Nájemní smlouva sice ze zákona ke své platnosti vyžaduje písemnou formu, pronajímatel však nemá právo neplatnost pro nedostatek formy namítnout. Nájemní vztah podle obviněného zanikl uplynutím výpovědní doby až dne 31. 12. 2015. Žádné sáčky s drogou pak do obydlí pana M. obviněný neumístil, šlo o policejní provokaci. V této souvislosti soudy považovaly za nadbytečný výslech svědka S., který by jej jednoznačně vyvinil.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Své dovolání obviněný po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. ještě doplnil. Částečně uvedl nové skutečnosti, které tak již v dovolacím řízení nelze brát v úvahu. Částečně zopakoval námitky už uvedené ve svém dovolání, aniž by je však rozvedl podrobněji.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve zrekapitulovala průběh předchozího řízení a obsah dovolání obviněného a následně se vyjádřila k námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle státní zástupkyně formálním předpokladem pro použití tohoto dovolacího důvodu je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný, jak je zřejmé z formulace jeho dovolání, již v době, kdy posuzovaná trestní věc byla přidělena jako předsedkyni senátu JUDr. Daně Haňkové, věděl o tom, že jde o totožnou soudkyni, která rozhodla o svěření nezletilých XXXXX*) a YYYYY*) do péče jeho bývalé manželky, stejně tak jako to, že na jmenovanou soudkyni podal v lednu 2016 trestní oznámení. Tuto skutečnost však v průběhu trestního řízení, přestože mu byla známa, nenamítl. Nejsou tedy dány předpoklady pro přezkoumání, zda z důvodů uplatněných dovolatelem ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Dále státní zástupkyně vysvětlila podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně ve věcech, v nichž se vyskytuje domácí násilí, je důležitým důkazem znalecký posudek, který by měl sloužit k tomu, aby popsal vývoj a dynamiku partnerského vztahu a domácího násilí, identifikoval jeho typ, popsal následky viktimizace, objasnil aktuální duševní stav týrané osoby a predikoval jeho vývoj, pomohl porozumět chování týrané osoby, příp. posoudil její specifickou věrohodnost, tedy zda jde o líčení z paměti nebo z jiných kognitivních procesů. Domácí násilí nelze ztotožňovat se skutkovou podstatou týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Domácí násilí totiž představuje negativní společenský jev, který zahrnuje celou škálu nežádoucího společenského jednání odehrávajícího se v soukromí společného obydlí, tedy privátního prostoru za zavřenými dveřmi. Většinou se jedná o dlouhodobý systematický fyzický, psychický nebo ekonomický nátlak, jehož intenzita v konkrétním okamžiku není vždy tak vysoká, aby odůvodňovala zahájení trestního stíhání, např. pro trestný čin ublížení na zdraví, neboť na rozdíl od násilí na cizích lidech nebývá jednorázové. Oběť domácího násilí má na pachatele, který je jejím manželem, příp. druhem, hlubokou psychickou vazbu, proto v některých případech domácí násilí z různých důvodů snáší. Společným rysem domácího násilí je, že pachatel zneužívá postavení, které má ve vztahu k osobám, které jsou s ním spojeny materiální nebo citovou závislostí. Obecně je možné k domácímu násilí z psychologického hlediska uvést, že jde o komplexní jev, který může nabývat různých podob a je sycen různými příčinami. Teorií je v současné době rozlišováno několik základních forem domácího násilí, které se ovšem mohou v konkrétních případech měnit nebo vyvíjet a navzájem prostupovat. Náleží k nim fyzické násilí, psychické nebo emocionální násilí, sexuální násilí, sociální a ekonomické násilí. Nejtypičtějším a z historického hlediska nejstarším typem domácího násilí je podle státní zástupkyně tzv. intimní či partnerský terorismus, jemuž byly v minulosti odbornou psychologickou veřejností přisuzovány čtyři základní znaky, a to dlouhodobost a opakovanost útoků, stupňující se agresivita násilné osoby, emocionální provázanost mezi násilnou a ohroženou osobou a skrytost takového jednání. Z této charakteristiky vycházelo také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr. Toto rozhodnutí je, pokud jde o výklad pojmu týrání, stále aktuální.
Kromě tohoto základního typu existují další typy kriminalizovatelného, resp. trestně stíhatelného, domácího násilí, odvozené od různých vzorců násilí mezi partnery. Jde o partnerské psychické týrání, které se blíží intimnímu terorismu svou dlouhodobostí a tendencí k eskalaci, přičemž násilná osoba však nepoužívá fyzické násilí, a o dysforické domácí násilí odvozené od osobnosti násilné osoby. To se může buď blížit mentálnímu, nebo intimnímu terorismu, na rozdíl od nich však není klíčovým motivem násilné osoby uplatňování moci a kontroly, nýbrž závislá osobnost tyrana trpí stálými obavami, že by mohl být opuštěn, čemuž se snaží zabránit excesivní kontrolou a porušováním hranic ve vztahu. Tyto tři typy domácího násilí, pro které je možné pachatele trestně stíhat, je podle státní zástupkyně nutné odlišit od situačního párového násilí, čili obecného verbálního i fyzického párového násilí, které se případně vyskytuje v partnerském soužití a zcela vybočuje z výše naznačené definice domácího násilí, neboť v něm chybí základní znaky, a sice především asymetrický vztah mezi partnery, kdy se dokonce mohou role oběti a agresora při jednotlivých incidentech střídat. Rozpoznání domácího násilí a jeho typu je mimořádně komplikovanou otázkou, která vyžaduje odborné znalosti, nejde však o otázku právní. Znalecký posudek vyjadřující se k existenci a typu domácího násilí nepředstavuje vyjádření viny, resp. neviny obviněného, ale je stanoviskem k existenci domácího násilí, jakožto nežádoucího sociálního jevu s ohledem na danou věc.
V posuzované trestní věci znalkyně konstatovala, že jde o domácí násilí typu konfliktního soužití, které je typické tím, že startérem konfliktu jsou hádky. Znalkyně osvětlila, že v tomto typu konfliktního soužití bylo možné zaznamenat v první fázi mezi obviněným a poškozenou boj o představu vztahu, později šlo ze strany poškozené o snahu vybojovat si pozici. To, že u poškozené nebyla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, ještě bez dalšího neznamená, že by nemohla být obětí domácího násilí, neboť u různých obětí mohou být zaznamenány různé klinické diagnózy, např. depresivní reakce nebo úzkostné neurotické poruchy, ale také pouze popisný výčet následků viktimizace, které nespadají pod konkrétní psychopatologické poruchy. Znalkyně tedy ve svém posudku hovoří o krizovém kalamitním vztahu, v němž docházelo k situačním konfliktům s verbální a fyzickou agresí, do kterého se mohly promítat osobnostní profily obou zúčastněných, neboť na základě analýzy manželského vztahu dospěla k závěru, že mezi obviněným a poškozenou neexistoval asymetrický vztah, neboť poškozená rozhodovala o způsobu života rodiny, o financích, o trávení volného času, o sexualitě i o výchově dětí a nebyla sociálně izolovaná a dokázala si v soužití s obviněným prosadit svůj názor.
Podle státní zástupkyně tak existují určité indicie, které zpochybňují závěr soudů, že obviněný naplnil znak týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tvrdit, že by obviněný poškozenou finančně izoloval a nesnažil se rodinu zajistit, že by mezi nimi existoval asymetrický vztah, kdy sebedůvěra poškozené byla takovým způsobem narušena až ochromena, že by nebyla schopna o ničem sama rozhodovat, byla zcela podrobena vůli obviněného. Pro naplnění znaku týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným natolik zle nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí takové zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Je nesporné, že chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití, kdy navíc bezpochyby vytvářel nevhodné výchovné prostředí pro nezletilé děti. Avšak i přes skutečnost, že se vůči poškozené dopouštěl neadekvátních ataků, a to i za použití násilí, dosud nebylo jednoznačně ozřejměno, zda nabylo jeho celkové jednání vůči poškozené takové míry intenzity a komplexní povahy, a to i s ohledem na to, že nemělo na poškozenou takový dopad, aby jej bylo možné právně kvalifikovat jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž stále nevyjasněné, zda jednání obviněného ve všech zjištěných formách již dosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, aby jej bylo možné právně posoudit způsobem, jak to učinily soudy obou stupňů. Skutkově nebyla podle státní zástupkyně dostatečným způsobem věnována pozornost vývoji manželského vztahu a výpověď poškozené nebyla zvažována vzhledem ke stanovisku lékařů nebo terapeutů, které v průběhu manželského svazku s obviněným navštívila. Již sama četnost těchto návštěv svědčí o tom, že ve vztahu s obviněným zřejmě řešila určité situace a svůj postoj k nim, přičemž z výpovědí, případně zpráv těchto odborníků, by případně bylo možné odvodit i přesnější informace o četnosti ataků obviněného vůči poškozené, včetně startérů takového jednání. Z hlediska zjištění dynamiky a vývoje manželského vztahu by pak bylo možné zvažovat i znalecké zkoumání obviněného, zejména zjištění charakteristiky jeho osobnosti s ohledem na případné predispozice k násilnému jednání. Znalecký posudek se jeví v posuzované trestní věci účinným a potřebným důkazem, neboť z chování obviněného je možné usuzovat na schopnosti manipulace a konspirace. Pozornost je pak třeba zjevně zaměřit i na časové ukotvení jednotlivých ataků, aby tak bylo možné lépe posoudit intenzitu jeho jednání. Rovněž se jeví vhodným důkazně podložit, zda násilné ataky ve vztahu dovolatele s poškozenou byly jednostranné, zvláště když obviněný nabízí přímé svědectví o opaku.
K námitkám obviněného vztaženým ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že svědek J. M. připustil, že zajišťoval rekonstrukci domu obviněného, a dohodli se, že po dobu rekonstrukce bude moci s rodinou přibližně po dobu tří měsíců užívat jeho rodinný dům. Nejprve obviněného z domu vykázal, protože tam vařil v tlakovém hrnci drogy, došlo k výbuchu a začala hořet střecha, podruhé pak, když jej obviněný napadl ranami pěstí do hlavy, kdy byl odvezen do nemocnice a byl u něj zjištěn lehký otřes mozku. Písemná nájemní smlouva uzavřena nebyla. I v případě, pokud by bylo připuštěno, že mezi svědkem J. M. a obviněným vznikl nájemní vztah, podle státní zástupkyně obviněný porušil zvlášť závažným způsobem podmínky nájmu, neboť dle slov svědka ohrozil i jeho tím, že v domě vyráběl látky označované svědkem J. M. za drogy a svého nájemce napadl. Po svědku nebylo možné rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Obviněný se tedy odstěhoval a v domě svědka J. M. zůstaly nějaké jeho věci. Uvedené skutečnosti však v žádném ohledu nesvědčí o tom, že by obviněný mohl bez vědomí svědka J. M. jeho dům, případně pozemek a zahradu, kdykoliv navštívit. Není tudíž pochyb o tom, že pokud obviněný v nočních hodinách přelézal plot u nemovitosti svědka J. M., porušil tak jeho domovní svobodu, a to způsobem, na který reaguje ustanovení §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Další obviněným uplatněné námitky je již třeba podle státní zástupkyně označit za námitky skutkové.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soud v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 9 To 244/2017, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 1 T 67/2016, a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl-li o této skutečnosti již dříve.
Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky, podle kterých spatřuje obviněný u předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Haňkové, důvody pro vyloučení. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné, neboť se jedná zjevně o skutečnosti, které byly obviněnému v předchozím řízení známy, nebyly však z jeho strany namítnuty.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že podstatná část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídat nemůže, neboť se jimi domáhá přezkoumání právě skutkových zjištění. Obviněný především nesouhlasí s obsahem výpovědi poškozené J. V., kterou označuje za nevěrohodnou. V případě skutku popsaného pod bodem 1 výroku o vině má za to, že šlo o jediný usvědčující důkaz. S tím ovšem zásadně nelze souhlasit, neboť soud prvního stupně vyslechl řadu svědků, kteří násilí z jeho strany vůči poškozené nějakým způsobem potvrdili. Ačkoli nebyli pochopitelně svědky všech incidentů, k nimž v průběhu společného soužití došlo, jejich svědectví lze nepochybně vnímat mimo jiné jako potvrzující věrohodnost výpovědi poškozené. Částečně lze dát obviněnému za pravdu v tom směru, že věrohodnost celé výpovědi nelze odvozovat od jedné události, jak se soud prvního stupně poněkud nešťastně vyjádřil na str. 17. Z dalšího kontextu odůvodnění je nicméně zřejmé, že soud prvního stupně při posouzení věrohodnosti poškozené nevycházel pouze z výpovědí M. V., V. V. a E. V. k události z května 2013, nicméně hodnotil samotný obsah výpovědi, její konzistenci s výpovědí v přípravném řízení, závěry znaleckého posudku a také další důkazy. Svědkyně E. V. např. zmiňovala, že také ona byla jako bývalá manželka obviněného obětí násilí z jeho strany. Stopy násilí na poškozené pak zaznamenala také svědkyně H. D.
Pokud jde o znalecký posudek Doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, CSc., lze konstatovat, že obviněný poněkud účelově vytrhává z kontextu jeho jednotlivé závěry a současně argumentuje jeho narativní částí, v rámci které poškozená popisovala průběh vztahu. K tomu lze nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dodat, že při znaleckém vyšetření poškozená nevypovídala jako svědkyně, tedy pod sankcí křivé výpovědi. Také záznam takového sdělení prostřednictvím znalkyně je pochopitelně jistým způsobem korigován, promítají se do něj formulace znalkyně, nejde tedy o přesný záznam řečeného. Znalkyně přitom, i přes jistou změnu v postoji poškozené k trestnímu stíhání obviněného a z toho vyplývající neochotu o událostech hovořit, hodnotila předchozí výpověď poškozené z přípravného řízení jako produkt její paměti, tedy z odborného hlediska jako věrohodnou.
Pokud pak znalkyně dospěla k závěru, že nejde o typický případ domácího násilí, kde se vyskytuje párová asymetrie a uplatňování moci ze strany jednoho z partnerů, ale že šlo o násilí jako důsledek hádek a konfliktů ve vztahu, je třeba říci, že tento odborný závěr nijak nezpochybňuje skutečnost, zda k násilí reálně došlo, jak se to obviněný snaží naznačit. Znalkyně také nikde neuvádí, že mělo snad docházet ke vzájemnému fyzickému napadání či ke vzájemným nadávkám apod. U poškozené sice nezjistila známky traumatizace ani příznaky souhrnně označované pojmem „syndrom týrané osoby“, k tomu je však třeba říci, že skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku nevyžaduje vznik takového následku nebo jiného následku na zdraví poškozeného. Nejvyšší soud se přitom neztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že pouze určité odbornou veřejností rozlišované druhy domácího násilí určené charakterem vztahu pachatele a oběti a mechanismem vzniku násilí je možné stíhat podle ustanovení §199 tr. zákoníku. Jediným hlediskem při posouzení trestnosti jednání totiž musí být skutečnost, zda došlo k naplnění znaků dané skutkové podstaty.
Státní zástupkyně poněkud přeceňuje nejen význam znaleckého posudku v rámci dokazování, ale jak se zdá, přeceňuje také samotné možnosti znaleckého zkoumání, do nějž se vždy do jisté míry promítá subjektivní hodnocení znalce, ale také aktuální úroveň poznatků v daném oboru, která je navíc předmětem neustálého vývoje. Pakliže soudy mají k dispozici dostatek důkazů, z nichž je možno zjistit informace o spáchaném násilí, úkolem znaleckého posudku z oboru psychologie je pak zejména u oběti identifikovat případnou posttraumatickou stresovou poruchu či jiný následek jako možnou těžkou újmu na zdraví. Absence takové poruchy pak ovšem sotva může svědčit o tom, že k násilí nedošlo. To ostatně ani v daném případě znalkyně netvrdí. Pokud pak dospěla k závěru, že v daném případě nedocházelo k sociální izolaci poškozené, poškozená mohla rozhodovat o svém intimním životě, o financích nebo o společných aktivitách rodiny, ani toto nijak nesvědčí o reálně spáchaném násilí ze strany obviněného. Jde pouze o známku toho, že se v praxi vyskytují závažnější případy týrání, kdy je fyzické násilí umocněno uplatňováním kontroly ve výše uvedených oblastech. Ani to však nemůže vyloučit závěr o naplnění znaků dané skutkové podstaty v posuzovaném případě.
Ostatně ačkoli státní zástupkyně částečně ve shodě s obviněným požaduje doplnit dokazování dalším znaleckým zkoumáním poškozené a také obviněného, v závěru této části svého vyjádření konstatuje, že je stále nevyjasněné, zda jednání obviněného ve všech zjištěných formách dosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, aby je bylo možno právně posoudit způsobem, jak to učinily soudy. Posouzení charakteru násilí, tedy jeho hrubosti a bezcitnosti, však není úkolem znalce a sotva jej lze zjistit zkoumáním oběti a pachatele. Takové posouzení lze naopak bez potíží učinit na základě svědeckých výpovědí, kterými byly jednotlivé útoky popsány. V případě zkoumání oběti může znalec psycholog určit případný následek spáchaného násilí. V případě zkoumání pachatele pak popsat jeho osobnostní rysy, které mohou, ale také nemusejí korespondovat s výsledky dalších důkazů. Je třeba zdůraznit, že i když u zkoumané osoby nejsou znaleckým zkoumáním žádné agresivní povahové rysy zjištěny, v žádném případě to neznamená, že se daná osoba nemůže dopustit násilí. Agrese je do určité míry vlastní každému člověku. De facto již to, že člověk žvýká krajíc chleba, aby se nasytil, je agresivním aktem. Případně zjištěné osobnostní rysy naznačující zvýšený sklon k násilnému chování tak mohou mít z hlediska dokazování pouze podpůrný význam. Absence takových rysů však neprokazuje nic než právě absenci takových povahových rysů. Je proto zcela logické, že soudy za daného stavu dokazování v projednávané věci považovaly zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie na obviněného za nadbytečné. V případě poškozené pak není zřejmé, co dalšího by bylo možno znaleckým zkoumáním její osoby zjistit. Znalkyně doc. Čírtková své závěry formulovala jednoznačně a ani státní zástupkyně o nich nemá pochybnosti. Zdá se tedy, že státní zástupkyně směřuje spíše ve shodě s obviněným ke zpochybnění skutkových zjištění, která vyplynula z výpovědi poškozené a dalších svědků, a to vzhledem k absenci (dlouhodobých či trvalých) následků na psychice poškozené. K tomu se však již dovolací soud vyjádřil.
Pojem týrání se v judikatuře vykládá jako zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o otázku, zda poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, ani toto nelze bez dalšího ztotožňovat se vznikem traumatických apod. následků na její psychice. Je zřejmé, že každá oběť násilí neprožívá způsobenou újmu stejným způsobem a různí se také psychické mechanismy následného zpracování traumatické události, tedy to, jak se poškozený s prožitky vyrovnává. V praxi se mohou vyskytnout samozřejmě také případy, kdy znalecké zkoumání oběti nebude reálně proveditelné např. pro duševní poruchu apod. Při posouzení stupně hrubosti a bezcitnosti jednání a otázky, zde je poškozený pociťoval jako těžké příkoří, se tak do značné míry uplatní objektivnější hledisko, tedy nikoli pouze jak vnímal a cítil konkrétní poškozený, ale jak by v dané situaci za daných okolností vnímala a cítila většina lidí vyznačujících se charakteristikami poškozeného (věk, vztah k pachateli, zdravotní stav apod.). Toto je jistě možné odvodit z povahy samotných násilných aktů, které v daném případě byly prokázány svědeckými výpověďmi, a u nichž lze jistě konstatovat, že by je každý na sobě musel vnímat jako těžké příkoří, byť k nim docházelo jako k vyústění počátečního vzájemného konfliktu či hádky.
Nejvyšší soud neshledal v dané věci ani žádný případ tzv. opomenutých důkazů. Neprovedení důkazních návrhů soudy řádně odůvodnily. Pokud jde o důkaz e-mailovou komunikací, tento byl primárně hodnocen jako nadbytečný, pouze podpůrně soud vyjádřil jistý náznak obavy, že by komunikace mohla být obviněným zfalšována.
Pokud pak jde o skutek uvedený pod bodem 2 výroku o vině, soudy předně nedospěly k závěru, že by obviněný užíval dům poškozeného na základě nájemní smlouvy, z níž by mohl vyvozovat výpovědní lhůtu. Jde tak o námitku směřující do oblasti skutkových zjištění. To ostatně muselo být obviněnému zřejmé, jinak by totiž neměl důvod lézt na pozemek poškozeného přes bránu. Také další námitky obviněného pak směřují do oblasti skutkových zjištění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný neoznačil konkrétní alternativu jmenovaného dovolacího důvodu. První z nich však nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle §254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy Nejvyšší soud vady vytýkané obviněným na základě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. v napadeném rozhodnutí neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. V. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.