ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.20.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 20/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 stížnost obviněného M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, rozhodl Vrchní soud v Praze podle §57 odst. 1 tr. ř. o námitkách obviněného M. P. a jeho návrhu na opravu a doplnění protokolu o veřejném zasedání konaném ve dnech 5. – 6. 6. 2018, a to tak, že těmto nevyhověl.
2. Proti usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost, v níž vytkl nesoulad písemného vyhotovení protokolu o veřejném zasedání s jeho skutečným průběhem tak, jak je zachycen na pořízené audio nahrávce. Za stěžejní považuje fakt, že v písemném vyhotovení protokolu jsou obsaženy skutečnosti, které při jednání ze strany soudu nezazněly. Poukázal tak str. 2 odst. 4 protokolu, kde je uvedeno: „Předseda senátu udělil slovo k provedení odvolání, vyjádření k nim a ke konečným návrhům“, zatímco v nahrávce předseda senátu toliko uvedl: „Přikročíme k provedení odvolání, prosím pana státního zástupce.“ Dále na str. 2 odst. 3 od spodu protokolu je zachyceno vyjádření státního zástupce: „Argumentaci tam uvedenou shrnuje a závěrem činí shodný konečný návrh“, ačkoliv ve skutečnosti státní zástupce uvedl: „S ambicí naprosté stručnosti a nad rámec tam uvedených skutečností poukazuji asi na tři okruhy dalších argumentů…“. Tyto argumenty státní zástupce přednáší, ale o konečném návrhu nehovoří. Na str. 29 odst. 2 protokolu je k přednesu obhájce Michala Šimků uvedeno: „Závěrečný návrh činí shodně jako v písemně podaném odvolání“. Přesto ve zvukovém záznamu závěrečný návrh – dle stěžovatele – nebyl učiněn shodně jako v písemně podaném odvolání.
3. Obviněný vyslovil přesvědčení, že mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci, pokud předseda senátu, v rozporu se zákonem, neudělil slovo k závěrečným návrhům, neboť například státní zástupce nedostal prostor vyjádřit se k návrhům obhajoby a nelze tak vyloučit, že trest, který navrhovala obhajoba tak mohl být ve výsledku uložen v jiné podobě. S poukazem na ustanovení §55 odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný považuje provedenou protokolaci veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze za vadnou, kdy nebylo zaznamenáno porušení jeho práv v podobě neudělení slova k závěrečným návrhům obhájcům a státnímu zástupci. Jmenovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a ve věci rozhodl sám, nebo uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
5. Lze shrnout, že stěžovatel namítá nesoulad písemné protokolace provedené Vrchním soudem v Praze z veřejného zasedání konaného v jeho věci ve dnech 5. – 6. 6. 2018 se skutečným průběhem, a to zejména v tom směru, že vrchní soud nepostupoval zákonným způsobem, kdy neudělil prostor ke konečným návrhům procesním stranám, ačkoliv takovou skutečnost v písemném vyhotovení protokolu uvedl.
6. Nutno zdůraznit, že obviněným prezentované námitky jsou v plné shodě s jeho podáním, které již učinil v rámci svých námitek adresovaných Vrchnímu soudu v Praze. S těmito námitkami se pak vrchní soud plně vypořádal v napadeném usnesení, kdy nejprve správně poukázal na znění §55b odst. 5 tr. ř. upravujícího podobu písemného protokolu o průběhu úkonu před soudem v případě, že byl pořízen také zvukový záznam. Zákon pro danou situaci stanovuje, aby protokol neměl podobu doslovného přepisu, ale byl zaznamenán toliko podstatný obsah průběhu úkonu.
7. V rámci stížnostního řízení se Nejvyšší soud seznámil s obsahem jak písemné podoby protokolu z avizovaného veřejného zasedání ve dnech 5. – 6. 6. 2018, jakož i zvukovou nahrávkou z něj pořízenou a na základě toho může konstatovat následující. Předně je třeba zdůraznit, že meritem stížnostního řízení podaného obviněným mohou být toliko námitky proti formálnímu provedení protokolace směřující do zajištění jednoty mezi skutečně prezentovaným průběhem veřejného zasedání tak, jak je zachycen na audio nahrávce na přiloženém CD nosiči a písemným vyhotovením protokolu. Vrchní soud v Praze zcela správně poukázal na skutečnost, že v případě, kdy dojde k pořízení zvukové nahrávky hlavního líčení nebo veřejného zasedání a současně není dán důvod k postupu podle §55b odst. 4 tr. ř., zaznamenává se do protokolu pouze podstatný obsah o průběhu daného způsobu jednání. Takovýto postup není nikterak na újmu právům procesních stran, neboť doslovný obsah protokolovaného úkonu je zachycen na zvukové nahrávce, která je nedílnou součástí spisového materiálu. Procesní strany ostatně mohou kdykoli využít institutu doslovného zaprotokolování výpovědi, či její části, učiněné před soudem postupem podle §55b odst. 3 tr. ř.
8. Vrchní soud v Praze v rámci svého postupu tak nikterak nepochybil, když za současného pořízení zvukové nahrávky veřejného zasedání nečinil doslovný přepis protokolu, o který, resp. o jeho část, nebylo za splnění k tomu stanovených zákonných podmínek ostatně ani žádáno. Obsah písemného protokolu pak v podstatných bodech zachycuje postup soudu, jakož i jednotlivá vyjádření procesních stran. Vrchní soud v Praze pak zcela pregnantně vyjádřil fakt, že při rozhodování v odvolacím řízení vycházel právě z ústních projevů procesních stran, kdy vzhledem v návaznosti jednacích dnů tomu ani nemohlo být jinak. Na jeho závěry proto následné vyhotovení písemného protokolu nemělo žádný vliv.
9. Námitka obviněného, že došlo k porušení jeho práva za situace, kdy nebyl procesním stranám udělen prostor k závěrečným návrhům, ač toto je v písemném protokolu zachyceno (str. 2 protokolu: „Předseda senátu udělil slovo k provedení odvolání, vyjádření k nim a ke konečným návrhům“) rovněž není přiléhavá. Především je nutno uvést, že daná námitka není skutečností, která by se dotýkala svou podstatou formálního způsobu provedení protokolace, jak předpokládá nyní projednávané stížnostní řízení, ale případně by měla být užita jako skutečnost v rámci podání mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud však může, byť nad rámec obsahu projednávané stížnosti, uvést následující. Průběh odvolacího řízení je upraven zejména v ustanovení §263 tr. ř., podpůrně pak v případě konání veřejného zasedání obecnými ustanoveními §235 tr. ř. Z uvedených norem vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci, potom přednese odvolatel své odvolání a odůvodní je (§263 odst. 5 první věta před středníkem). Vyjádření k podanému opravnému prostředku náleží státnímu zástupci či osobě, která může být rozhodnutím přímo dotčena pouze v případě, že samy nejsou odvolateli (§263 odst. 5 věta druhá). Další možnost vyjádření náleží procesním stranám, zejména obviněnému, za situace, kdy odvolací soud přistoupí k doplnění dokazování ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. Tento postup je zcela logickým, neboť v daném případě vstupují do trestního řízení nové poznatky, k nimž má každá z procesních stran právo deklarovat svůj názor. S ohledem na průběh odvolacího řízení ve věci obviněného M. P. však k takovému postupu přistoupeno nebylo a toto se tak omezilo pouze na prezentaci odvolání státního zástupce, poškozeného a obviněných M. P. a A. Z. Jak vyplývá z protokolu i pořízeného zvukového záznamu, všichni odvolatelé dostali prostor k přednesu svých odvolání, jejichž součástí byl vždy i vlastní závěrečný návrh o tom, jak by měl odvolací soud rozhodnout. Pořadí, v jakém odvolatelé svá odvolání přednášeli, pak kopírovalo pořadí závěrečných řečí u hlavního líčení, tedy samotní obvinění dostali prostor na úplný závěr veřejného zasedání tak, aby případně mohli reagovat na své předřečníky.
10. Ačkoliv tedy ze zvukové nahrávky skutečně nevyplývá, že by předseda senátu výslovně udělil prostor k závěrečným návrhům procesních stran, tento postup nikterak nemohl způsobit porušení jakýchkoli procesních práv kterékoli z dotčených stran. Jak státní zástupce, tak zmocněnec poškozené, obhájci a konečně i samotní obvinění dostali prostor k přednesu svých odvolání, v jejichž rámci prezentovali i své závěrečné návrhy, kterými se dožadovali, aby odvolací soud rozhodl určitým způsobem. Jelikož v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání nebyly provedeny žádné důkazy, o čemž ostatně odvolací soud řádně rozhodl, nevznikl ani prostor k novým poznatkům, k nimž by bylo třeba či možno se vyjadřovat. V neposlední řadě, namítá-li obviněný, že např. státní zástupce neměl v důsledku namítaného postupu vrchního soudu prostor k vyjádření se k uložení jiné sankce, jak to požadovala obhajoba, je nutno poukázat, že v případě, že by státní zástupce chtěl v daném směru svůj návrh změnit, nebylo by mu v tomto bráněno – stejně jako žádné jiné procesní straně – institutem tzv. repliky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani v daném kontextu, který namítl obviněný M. P. ve své stížnosti, nebylo porušeno žádné z jeho procesních práv.
11. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.