ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.25.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 25/2017-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2018 stížnost, kterou podal obviněný N. V. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 3 To 66/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného N. V. D. zamítá.
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 43 T 9/2016, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let a trest propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 3 To 66/2017, rozhodl podle §72 odst. 1, 3 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že hrozba uložení vysokého trestu pominula vynesením nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k absenci odvolání státního zástupce již obviněnému nehrozí vyšší trest odnětí svobody než již nepravomocně uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Obviněný navíc trestné činy, jak jsou vymezeny v rozsudku, nespáchal. K tomu odkázal na obsah svého odvolání. Z jeho dosavadního života nevyplývají konkrétní skutečnosti, které by zakládaly důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Jeho totožnost je orgánům činným v trestním řízení známa, obviněný má stálé bydliště a s ohledem na jeho dosavadní beztrestnost mu trest při horní hranici trestní sazby ani nehrozil. Ve vazbě strávil již 24 měsíců, tedy, i kdyby byl nepravomocně uložený trest odvolacím soudem potvrzen, zbývalo by mu vykonat jen o něco málo více než jeho polovinu. V případě propuštění z vazby by se zdržoval u své blízké přítelkyně a měl by zajištěno zaměstnání jako kuchař. Obojí doložil písemnými prohlášeními osob, které mu toto zázemí poskytnou. Skutečnost, že v minulosti pracoval na různých místech České republiky, byla dána tím, že byl kuchařem ve fast food řetězci, jehož pobočky se nacházejí v různých obchodních centrech Tesco. Pracoval přitom pro stále stejného zaměstnavatele. V Německu začal pracovat z důvodu lákavé pracovní nabídky, avšak pracovní poměr skončil ve zkušební době a on se vrátil zpět do České republiky. Skutečnost, že je občanem Vietnamu, mu nemůže být k tíži, neboť ustanovení §67 písm. a) tr. ř. jako důvod vazby cizí státní příslušnost neuvádí. V České republice žije od roku 1997, má zde zázemí, pracovní kontakty i známé. Chtěl, aby zde žila i jeho rodina, avšak neměli finanční prostředky na víza. Ve Vietnamu by se vzhledem ke svému věku pracovně již neuchytil. Jazyky neovládá. Je rád, že jeho synové studují ve Finsku a mohou jej tak alespoň navštěvovat. Obviněný doposud nebyl nikdy trestně stíhán. Má za to, že po dvaceti čtyřech měsících ve vazbě vazební důvody již pominuly. Proto postačuje nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nebo přijetím jeho písemného slibu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej na svobodu, popřípadě při nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nebo přijetím jeho písemného slibu, případně aby mu bylo uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí za současného vydání cestovního dokladu obviněným.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Obviněnému byl soudem prvního stupně nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, což je trest, který se svou výměrou významně přibližuje tomu, co Ústavní soud ve své judikatuře považuje za vysoký trest odůvodňující obavu, že se obviněný bude trestnímu stíhání vyhýbat útěkem nebo skrýváním. Nepravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně přitom tato obava nepominula, ale naopak byla umocněna. K tomu dále přistupuje skutečnost, že obviněný je státním příslušníkem Vietnamu a jeho rodinní příslušníci žijí v jiných státech Evropské unie. Obviněnému byl navíc mimo trestu odnětí svobody nepravomocně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Pokud tedy obviněný argumentuje tím, že na území České republiky má své sociální zázemí, je zřejmé, že v případě pravomocného uložení tohoto trestu toto zázemí bude významně narušeno, resp. na určitou dobu o něj obviněný přijde. Současně obviněný uvádí, že se nechce vrátit do Vietnamu, kde by se již pracovně neuchytil. Tím spíše se tak lze obávat, že by ve snaze vyhnout se případné realizaci vyhoštění do své vlasti zvolil cestu skrývání se např. na území evropských států, kde má příbuzné. Důvod vazby útěkové tím je naplněn v takové míře, že lze současně vyloučit možnost nahrazení vazby jiným zákonným opatřením.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu