ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.28.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 28/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 stížnost obhájce D. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 2 To 83/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 2 To 83/2018, v trestní věci obviněného O. Z. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 6/2017, bylo podle §66 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se obhájce obviněného O. Z. D. K. předává kárné komisi České advokátní komory ke kárnému postihu.
Proti tomuto usnesení podal jmenovaný obhájce stížnost s odůvodněním, že nezmařil konání veřejného zasedání nařízeného na den 16. 10. 2018. Podle jeho názoru rozhodující soud zcela pominul skutečnost, že obviněnému O. Z. nebylo doručeno v souladu s trestním řádem předvolání k veřejnému zasedání, neboť si nemohl v místě trvalého bydliště předvolání převzít z důvodu svého aktuálního zdravotního stavu. Obviněný přitom předložil soudu lékařskou zprávu, ze které jednoznačně vyplývalo, že musí zachovat naprostý klidový režim a isolaci a že není schopen transportu a styku s veřejností. I přes to příslušný soud veřejné zasedání neodročil a trval na zahájení tohoto veřejného zasedání, ač mu muselo být zřejmé, že toto bude muset bez jednání odročit právě pro absenci podmínky doručení předvolání k tomuto veřejnému zasedání obviněnému. Obhájce je přesvědčen, že pokud soud hodnotil zdravotní stav obviněného na dálku, aniž by jej nechal vyšetřit jiným lékařem (k němuž by měl větší důvěru, než tomu bylo u ošetřující lékařky obviněného), postupoval v rozporu se zákonem a sám se dopustil nezákonného výkonu zdravotnického povolání. K tomu dodal, že neexistuje žádná právní norma, která by účastníku trestního řízení nařizovala sdělení diagnosy jeho nemoci. Soud však přesto toto po obviněném nezákonně požadoval a obviněný mu pod tlakem vyhověl. Pokud soud měl pochybnosti o schopnosti účasti obviněného u veřejného zasedání, pak tak podle obhájce neměl učinit prostřednictvím webového vyhledávače google, nýbrž prostřednictvím odborné osoby, tj. lékaře. Jinak mu nezbývalo, než vycházet z dostupných lékařských zpráv, podle kterých měl mít obviněný naprostý klidový režim a isolaci. Obhájce tvrdí, že v žádném případě nešlo o obstrukci ze strany obviněného a že soudu nic nebránilo ve vyloučení věci obviněného Z. k samostatnému projednání a odročení nařízeného veřejného zasedání o 14 dnů (z 16. 10. 2018 na 30. 10. 2018), jak stejně učinil. Dále obhájce zdůraznil, že o účelovosti postupu soudu svědčí i to, že v usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 2 To 61/2018, o vyloučení věci proti obviněnému Z. k samostatnému řízení, pod bodem 2. uvedl, že do zahájení veřejného zasedání nebylo o žádosti o odročení rozhodnuto s tím, že o ní bude rozhodnuto na počátku veřejného zasedání. Naproti tomu v přípisu ze dne 15. 10. 2018 konstatoval, že žádosti o odročení veřejného zasedání nebylo vyhověno. Obhájce je toho mínění, že on sám postupoval předvídatelným způsobem v rámci vymezeném ústavou a zákony České republiky, a naopak soud zákon porušil.
Z uvedených důvodů obhájce D. K. závěrem své stížnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a sám nově rozhodl tak, že jeho předání kárné komisi České advokátní komory bez dalšího není na místě.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Proti rozhodnutí soudu podle §66 odst. 1, 3 tr. ř. je podle odst. 4 tohoto ustanovení přípustná stížnost, na základě které se však nepřezkoumává, zda se obhájce dopustil jednání uvedeného v odstavci 1 zakládajícího jeho kárnou odpovědnost, neboť to je věcí příslušného kárného senátu České advokátní komory, ale pouze to, zda byly dány důvody pro postup podle §66 odst. 3 tr. ř. V daném případě Nejvyšší soud zjistil, že s ohledem na vrchním soudem uváděné jednání stěžovatele nelze jeho postupu nic vytknout.
Podle §263 odst. 3 tr. ř. ve vazbě na ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. a §36 odst. 3 tr. ř. je účast obhájce u veřejného zasedání povinná.
V posuzované věci byl obhájce D. K. předán ke kárnému postihu z důvodu svévolné neúčasti u veřejného zasedání konaného dne 16. 10. 2018, o jehož konání byl řádně vyrozuměn dne 26. 9. 2018. Jmenovaný obhájce podal dne 10. 10. 2018, v reakci na nařízení veřejného zasedání, za obviněného O. Z. žádost o odročení veřejného zasedání pro onemocnění obviněného. Přílohou této žádosti bylo vlastnoručně podepsané prohlášení obviněného, že byl o termínu veřejného zasedání obhájcem informován a že si obsílku k veřejnému zasedání nemohl včas převzít ze zdravotních důvodů. Další přílohou byla špatně čitelná kopie rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného ze dne 10. 10. 2018. Nelze přehlédnout, že obviněnému byly lékařem povoleny vycházky od 14:00 do 16:00 hodin, diagnózu z fotokopie nelze vyčíst. V návaznosti na tuto žádost předseda senátu rozhodujícího soudu obviněnému i jeho obhájci sdělil, že žádosti o odročení veřejného zasedání nebylo vyhověno a že tato žádost by byla akceptovatelná pouze v případě předložení podrobné lékařské zprávy s přesně stanovenou diagnózou a s uvedením, z jakých konkrétních důvodů se obviněný nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Obhájce i obvinění byli také upozorněni na to, že pokud taková zpráva předložena nebude, může být konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Následně obhájce zaslal soudu novou žádost o odročení veřejného zasedání a přiložil lékařskou zprávu, podle které se u obviněného jedná o v ní uvedenou diagnózu, s tím, že obviněný je dosud v pracovní neschopnosti, jde o infekční onemocnění s febriliemi a jeho zdravotní stav vyžaduje klidový režim a izolaci. V návaznosti na to předseda senátu zaslal obviněnému i jeho obhájci přípis, že z předložené lékařské zprávy jasně nevyplývá, že obviněný není schopen účasti u veřejného zasedání a jaké konkrétní potíže mu v ní brání. Proto znovu nebylo žádosti o odročení veřejného zasedání vyhověno. Poté obhájce opětovně zopakoval žádost o odročení veřejného zasedání a přiložil totožnou lékařskou zprávu, jako v předchozím případě. Ani této žádosti předseda senátu nevyhověl. Dne 15. 10. 2018 pak obhájce telefonicky informoval vedoucí příslušné kanceláře Vrchního soudu v Olomouci, že si na postup předsedy senátu bude stěžovat na Ministerstvu spravedlnosti a dne 16. 10. 2018 telefonicky sdělil, že se k veřejnému zasedání konanému dne 16. 10. 2018 nedostaví ani on. Bezprostředně poté se s ním telefonicky spojil předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, přičemž obhájce byl upozorněn, že jeho nedostavení se k veřejnému zasedání bude hodnoceno jako svévole, a dále mu bylo sděleno, že vrchní soud si opatřil informace o tom, že uváděná diagnóza není infekční, z čehož vyplývají další pochybnosti o relevantnosti omluvy. Na to obhájce zareagoval tak, že se k veřejnému zasedání konanému dne 16. 10. 2018 nedostavil.
Nejvyšší soud poznamenává, že je zcela v kompetenci soudu, aby v zájmu zajištění řádného průběhu trestního řízení ověřoval, zda se omluvy, jež jsou mu předkládány, zakládají na relevantních skutečnostech, a aby vyhodnotil, zda omluvu z nařízeného jednání pokládá za dostatečnou (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 Tvo 1/2017, uveřejněné pod č. 27/2017 Sb. rozh. tr.). Tím spíše v situaci, kdy se jedná o vyrozumění k jednání s dostatečným předstihem a má-li být projednávána věc s více účastníky řízení.
Podstatou stížnosti obhájce D. K. byla skutečnost, že veřejné zasedání konané dne 16. 10. 2018 nezmařil, a to z toho důvodu, že obviněnému nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a dále že soud věděl o nepříznivém zdravotním stavu obviněného a neměl důvod jeho zdravotní stav zpochybňovat.
Nejvyššímu soudu v řízení o stížnosti proti rozhodnutí o předání obhájce ke kárnému postihu nepřísluší posuzovat, zda v posuzované věci byly splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Předání ke kárnému řízení se týká obhájce obviněného, který byl v rámci nutné obhajoby povinen se k veřejnému zasedání dostavit, což však neučinil, ačkoliv byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn. Přesto však Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2018 (č. l. 1991) se podává, že „Předseda senátu zjistil, že z předvolávaných nebo vyrozumívaných osob se nedostavil obžalovaný O. Z. – dor. vyk. 10. 10. 2018…“, a dále, že „U osob, které daly svým návrhem k veřejnému zasedání podnět…byla pětidenní lhůta na přípravu k tomuto zasedání…zachována.“ Rovněž je třeba připomenout, že soud rozhoduje o tom, zda bude veřejné zasedání odročeno či nikoli, a v případě posuzované věci vrchní soud neshledal podmínky pro odročení veřejného zasedání, což ostatně bylo obhájci dostatečně známo, a proto byl povinen se k veřejnému zasedání dostavit. Otázka zdravotního stavu obviněného je pak z hlediska povinné účasti obhájce u veřejného zasedání v rámci nutné obhajoby otázkou irelevantní.
Pokud tedy obhájce D. K. neuposlechl bez řádné omluvy příkazu, který mu byl podle trestního řádu dán, zmařil konání daného veřejného zasedání nařízeného na den 16. 10. 2018. Jeho neúčast navíc vedla k vyloučení věci obviněného O. Z. ze společného řízení.
Podle názoru Nejvyššího soudu předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci byl tedy vzhledem k výše uvedeným okolnostem oprávněn učinit závěr, že obhájce svým jednáním mařil průběh odvolacího řízení.
Nejvyšší soud proto považuje postup předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl obhájce D. K. podle §66 odst. 3 tr. ř. předán ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory, za dostatečně opodstatněný. Zda se obhájce dopustil kárného provinění ve smyslu §32 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, či nikoliv, je na posouzení kárného orgánu České advokátní komory.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že ke zrušení usnesení předsedy senátu o předání obhájce ke kárnému postihu lze obecně přistoupit za situace, není-li z předložených podkladů a napadeného rozhodnutí žádným způsobem zřejmé, na základě jakých skutečností předseda senátu takto rozhodl, a tedy mělo-li by se jednat o rozhodnutí zjevně nepatřičné, zcela neopodstatněné až svévolné, které by nemělo žádnou oporu v průběhu trestního řízení.
Stížnost obhájce D. K. tak Nejvyšší soud shledal nedůvodnou, proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu