ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.7.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 7/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2018 stížnost obviněného V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného V. K. zamítá.
Odůvodnění:
Obviněný V. K. je stíhán u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013. V rámci tohoto řízení vznesl on a další spoluobvinění námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph.D. Dne 7. 2. 2018 rozhodl na základě těchto námitek Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 6 To 72/2017, že podle §31 odst. 1 tr. ř. soudkyně JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D., není vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost. Poukázal na skutečnost, že se sama předsedkyně senátu dříve vyloučila z projednávání věci z důvodu osobní vazby k jednomu z obviněných, a to D. R., který byl dlouholetým kolegou její matky ve Fakultní nemocnici v Motole. Nejvyšší soud sice její rozhodnutí zrušil, obviněný se však domnívá, že nesprávně. Podle obviněného totiž nelze ze strany vrchního soudu garantovat nestrannost soudkyně, má-li ona sama o vlastní nestrannosti pochybnost. K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozhodnutí ve věci R. proti Chorvatsku ze dne 27. 6. 2017, č. stížnosti 15651/89. Dále pak obviněný namítl, že v době, kdy mu ještě nebylo doručeno napadené usnesení, Vrchní soud v Praze zamítl stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, kterým bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Robert Pacovský a přísedící doc. Ing. Tomáš Mičunek, Ph.D., a Jaroslav Otáhal nejsou vyloučeni z projednávání věci vedené pod citovanou spisovou značkou. Toto se obviněný dověděl z médií. Postup vrchního soudu považuje za naprosto nepřípustný. Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti mu navíc nebylo do dne podání nyní projednávané stížnosti doručeno. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že soudkyně JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D., je vyloučena z vykonání úkonů v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Obviněný de facto namítá poměr předsedkyně senátu ke spoluobviněnému D. R., přičemž nesouhlasí s dřívějším usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 11 Tvo 34/2015.
Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol., Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).
Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněným namítané skutečnosti nemohou být důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení z projednávání věci. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 11 Tvo 34/2015, bylo již dříve rozhodnuto, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci spoluobviněného D. R. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 69/2015. Obviněný s tímto závěrem nesouhlasí, neboť podle něj samotný fakt, že předsedkyně senátu rozhodla v dané věci usnesením ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 To 69/2015, podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. tak, že je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného D. R. zakládá v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva pochybnost o její nepodjatosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že jak citované usnesení sp. zn. 11 Tvo 34/2015, tak i nyní napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v souladu. V usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 To 69/2015, totiž Vrchní soud v Praze žádné skutečné důvody, které by mohly zakládat pochybnost o nepodjatosti předsedkyně senátu, neuvedl. Předsedkyně senátu poukázala na pracovní vztah své matky a D. R., v důsledku čehož se s ním i ona osobně potkala, nicméně jakýkoli svůj vztah k němu vyloučila a de facto konstatovala, že jde o rozhodnutí preventivní, kterým se snaží předejít tomu, aby D. R. svým procesním postupem nekomplikoval s ohledem na tuto skutečnost další průběh řízení.
„Vrchní soud v Praze zdůvodnil napadené usnesení tím, že obviněný byl dlouholetým kolegou matky jmenované soudkyně, MUDr. Marie Vrzáňové, na interní klinice Fakultní nemocnice Motol. Sama soudkyně přišla v důsledku toho s obviněným do osobního kontaktu. To by samo o sobě podle vrchního soudu nemělo vést k rozhodnutí o vyloučení soudce, v dané věci je však třeba poukázat na obhajobu obžalovaného, která je vedena takovým způsobem, že nelze za určitých okolností vyloučit snahu obžalovaného a zneprocesnění úkonů provedených za účasti výše jmenované soudkyně a tím i prodlužování trestního řízení‘. Taková argumentace nemůže v žádném případě obstát. Bez ohledu na nesrozumitelný pojem „zneprocesnění“ je patrné, že vrchní soud de facto sám uznává, že zde nejsou důvody pro pochybnost o nepodjatosti jmenované soudkyně, o jejím vyloučení však rozhodl preventivně z obavy, aby obviněný svým procesním postupem neprodlužoval trestní řízení. To je ovšem v příkrém rozporu s ústavně zaručeným právem na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), z něhož vyloučení soudce podle §30 tr. ř. představuje výjimku, kterou je namístě aplikovat jen v odůvodněných případech, nikoli preventivně.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 11 Tvo 34/2015).
Jinými slovy, z usnesení vrchního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 To 69/2015, jasně vyplynulo, že předsedkyně senátu se podjatá necítila. Takovým rozhodnutím pak tedy ani nemohla naplnit podmínky předpokládané v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, tedy že by v rámci subjektivního testu její vnitřní přesvědčení nasvědčovalo tomu, že by mohla být vůči účastníku řízení zaujatá, jak se domnívá obviněný. Bez zajímavosti není v této souvislosti ani to, že sám D. R. proti usnesení podal stížnost, neboť byl rovněž přesvědčen, že k němu předsedkyně senátu žádný vztah nemá. Z tohoto důvodu ani není namístě zabývat se otázkou, zda a jak by případný vztah předsedkyně senátu ke spoluobviněnému D. R. mohl ovlivnit postavení obviněného V. K.
Pokud pak jde o další námitky obviněného týkající se procesního postupu při doručování, není vůbec zřejmé, jakou souvislost by uvedené skutečnosti měly mít se správností napadeného usnesení.
Protože ani Nejvyšší soud žádné důvody vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph.D., neshledal, nezbylo mu než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu