ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1069.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1069/2018-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s. , sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, identifikační číslo osoby 45317054, proti povinné V. V. , J., za účasti manžela povinné J. V. , J., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, sídlem 28. října 184, 261 01 Příbram, pro 334 822 Kč s příslušenstvím, pro 386 115 Kč s příslušenstvím, pro 273 914,35 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, pod sp. zn. 150 EX 1417/16 , o dovolání manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 18 Co 107/2017-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 6. 1. 2017, č. j. 23 EXE 1627/2016-43, zamítl návrh manžela povinné na částečné zastavení exekuce prováděné na základě pověření Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 6. 2016, č. j. 23 EXE 1627/2016-26 soudním exekutorem JUDr. Ing. Petrem Kučerou, Exekutorský úřad Kladno, pod sp. zn. 150 Ex 1417/16, neboť – vycházeje z právní úpravy občanského soudního řádu účinné od 1. 7. 2015 – smlouva, kterou oba manželé zúžili zákonný rozsah svého společného jmění, nebyla zaevidována do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném podle notářského řádu, pro účely vedení exekuce k ní proto přihlížet nelze, a tudíž ani důvod pro částečné zastavení exekuce není dán.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil; aplikoval přitom právní úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinnou do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že se na smlouvu o zúžení společného jmění manželů lze vůči třetí osobě odvolat jen tehdy, jestliže jí byl obsah této smlouvy znám, což se manželu povinné – i přes poučení, které se mu od odvolacího soudu dostalo – prokázat nepodařilo, a soudu ani žádné relevantní důkazy nepředložil a neoznačil.
Ve včasném dovolání manžel povinné namítá, že oba soudy zatížily svá řízení nezhojitelnou vadou, neboť „neprovedly důkaz listem vlastnictví č., pro katastrální území J., vedeného u KÚ pro Středočeský kraj“, z něhož bylo možno zjistit, že smlouva o zúžení společného jmění manželů byla do katastru nemovitostí intabulována v jeho prospěch, čímž také sama nabyla podle §143a odst. 1 věta čtvrtá obč. zák. účinnosti; oprávněná – banka – proto mohla a měla při procesech zjišťování solventnosti svých klientů do katastru nemovitostí nahlédnout a neobstojí proto její tvrzení, že o modifikační smlouvě nevěděla. Rovněž i soudní exekutor měl z této skutečnosti při vydání exekučního příkazu vycházet, neboť exekučně vymáhané pohledávky povinné vznikly až po právní moci vkladu smlouvy o zúžení společného jmění manželů do katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení soudu odvolacího v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil se závazným právním názorem k vydání nového rozhodnutí.
Oprávněná a povinná se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 8. 2017, (samo exekuční řízení bylo zahájeno dne 27. 6. 2016).
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno – krom obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.), tj. údaji proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). K projednání dovolání však pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. v dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013), což se ostatně zjevuje v dané věci již z hlediska obecně logického, neboť jen stěží lze tvrdit, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího a současně , že jím posuzovaná otázka dosud vyřešena nebyla či dokonce – naopak – vyřešena byla, avšak v této rozhodovací praxi je posuzována rozdílně.
Pakliže dovolatel v dovolání posléze namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by však uvedl, ohledně kterých rozhodnutí dovolacího soudu měl takový rozpor nastat, není ani tehdy formálním požadavkům kladeným na dovolání učiněno zadost; Nejvyšší soud totiž ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pak z dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž identifikováno, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát.
Řečené jest významné právě v nyní posuzovaném případě.
Povinný totiž předpoklady přípustnosti dovolání jakkoli neoznačil, resp. pouze ocitoval znění §237 o. s. ř., a později jen obecně ohlásil, že se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit; dovolací soud tudíž toliko – a bez dalšího – žádá, aby rozhodl jinak, než soud odvolací, resp. aby z důkazu, který „odvolací soud neprovedl“ dovodil jiné skutkové závěry, čímž jest ovšem míjen účel dovolání jako specifického a mimořádného opravného prostředku, v němž jakožto způsobilý dovolací důvod lze namítat toliko nesprávné posouzení právní (§241a odst. 1 o. s. ř.), a nikoli takové okolnosti, kterými je usilováno jen o zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu.
Od označených procesních nároků nelze ustoupit ani je aplikovat „mírněji“, neboť na nich úprava přípustnosti dovolání, ustavená zákonem č. 404/2012 Sb., spočívá coby koncepčně zásadních, což se zjevuje v tom, že s jejich nerespektováním spojuje zákon nedostatek náležitostí dovolání v takové míře, že dovolání proklamuje jako podání vadné, a po uplynutí stanovené doby coby vadné neodstranitelně (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tomu korespondující povinné zastoupení dovolatele advokátem je totiž spojeno s předpokladem, že podmínky dovolání, a to zejména jeho přípustnosti, si vždy ověří, a své podání tomu přizpůsobí.
Jelikož má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak rozhodnutím předsedy senátu podle ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř., a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. Zdůrazňuje se, že důvodem odmítnutí není nepřípustnost podaného dovolání, nýbrž jeho (neodstraněné) vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu