ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1435.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1435/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné TOPAS Písek s. r. o. , se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, identifikační číslo osoby 49062409, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti povinnému M. O. , P., zastoupenému JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 EXE 2706/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2018, č. j. 24 Co 1820/2017-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 9. 11. 2017, č. j. 6 EXE 2706/2017-66, zcela zastavil exekuci prováděnou na základě pověření téhož soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 6 EXE 2706/2017, pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Vendulou Flajšhansovou pod sp. zn. 121 EX 2749/17 (výrok I.), zastavil řízení o návrhu povinného na odklad exekuce ze dne 6. 9. 2017 (výrok II.), uložil oprávněné zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši 3 811 Kč (výrok III.) a uložil oprávněné zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 12 100 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o zastavení exekuce (výrok I.), změnil jej ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.), změnil jej ve výroku IV. tak, že náklady exekuce ve výši 12 100 Kč jsou povinni zaplatit soudní exekutorce oprávněná a povinný rovným dílem, a to každý částkou 6 050 Kč (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Uvedl že, namítá-li oprávněná, že v exekuci je nutné pokračovat, protože dosud nedošlo k vymožení nákladů soudní exekutorky, ustanovení §55a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, tento postulát sice výslovně vymezuje, rozporovat zastavení exekuce z tohoto speciálního důvodu však může výhradně soudní exekutor, neboť právě k ochraně jeho majetkových zájmů toto ustanovení slouží. Toto ustanovení navíc dopadá na zastavení exekuce k návrhu účastníků a v projednávané věci byla exekuce zastavena z úřední povinnosti podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože po jejím nařízení došlo ke zrušení exekučního titulu. V době zahájení exekučního řízení a ke dni rozhodování o pověření soudní exekutorky provedením exekuce byl exekuční titul (rozhodnutí o žalobě z rušené držby) opatřen doložkou vykonatelnosti a způsobilým podkladem pro vedení exekuce, v chování oprávněné v době zahájení exekuce proto nelze spatřovat nedostatek pečlivosti či neopatrnost. Procesní zavinění oprávněné nelze dovodit ani z výsledku opravného řízení, protože výsledné usnesení v řízení o žalobě z rušené držby je předběžně vykonatelné, slouží k rychlé a efektivní ochraně poslední pokojné držby a bylo by protismyslné, aby úspěšný navrhovatel, jehož držba je předmětem ochrany, nemohl přistoupit k zahájení exekučního řízení, jakmile se usnesení stane vykonatelným. Procesní zavinění na zastavení exekuce neshledal ani na straně povinného, protože byť nesplnil své povinnosti z exekučního titulu, titul byl později zrušen a exekuce na jeho podkladě vůbec neměla být prováděna. Uzavřel, že náklady exekučního řízení si každý z účastníků ponese sám a ve vztahu k nákladům exekuce je v zájmu spravedlivého vyřešení věci, aby je oba účastníci uhradili rovným dílem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že odvolací soud v rozporu se zásadou zavinění uložil oprávněné povinnost hradit náklady soudního exekutora, odepřel oprávněné právo na náhradu nákladů řízení, rozhodoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí je překvapivé, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odvolacímu soud vytýká, že dostatečně nereagoval na námitky oprávněné předestřené v odvolání. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se ukládání povinnosti účastníkům hradit náklady řízení a náklady exekuce v případě zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu. Oprávněná má za to, že jí není možné přičítat jakékoli zavinění na tom, že exekuční titul byl zrušen. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v době zahájení exekučního řízení byl exekuční titul způsobilým podkladem pro vedení exekuce a v chování oprávněné nebylo možné spatřovat nedostatek pečlivosti či neopatrnost, musí hradit náklady řízení povinný. Nejprve mělo být rozhodnuto o nákladech exekuce a nákladech oprávněné v exekučním řízení, povinnému měla být uložena povinnost tyto náklady uhradit a exekuce může být zastavena až poté, co tyto náklady budou na povinném vymoženy.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Řešení dovolatelkou předložené otázky, že exekuce neměla být zastavena dříve, než bylo rozhodnuto o nákladech exekučního řízení, vyplývá přímo ze zákona a nečiní v soudní praxi výkladové potíže. Podle §271 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce), rozhodne soud (soudní exekutor) o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí (exekuce) vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) došlo.
Soudní judikatura je ustálena v tom směru, že při zastavení exekuce soud rozhoduje jak o náhradě nákladů řízení o zastavení, tak o nákladech exekuce, které vznikly v průběhu celého exekučního řízení. Rozhodnutí podle §271 o. s. ř. může být vydáno současně s usnesením o zastavení výkonu rozhodnutí nebo i v době po pravomocném zastavení výkonu rozhodnutí [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněného pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), též DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2264-2267].
Ve zbylé části dovolatelka napadá rozhodnutí o nákladech řízení účastníků a nákladech exekuce, v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu