ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1450.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1450/2018-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, 603 00 Brno - střed, proti povinnému P. B. , O., zastoupenému obecným zmocněncem T. S., bytem P., za účasti Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, identifikační číslo osoby 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, a soudních exekutorů Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 a Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno – město, o určení podle návrhu §14 odst. 4 zákona č. 119/2001 Sb., o dovolání soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno – město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 20 Co 344/2017-46, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 29. 5. 2015 bylo zahájeno exekuční řízení sp. zn. 030 EX 9865/15-20 u exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno – město, v jehož rámci byl dne 10. 7. 2015 vydán exekuční příkaz č. j. 030 EX 9865/15-20, kterým byl postižen spoluvlastnický podíl (sestávající z ideální ½ nemovitostí na pozemku parc. č. v k. ú. Ř., jehož součástí je stavba č.p. a pozemku parc. č. tamtéž) povinného.
Na tentýž majetek se vztahovalo také exekuční řízení vedené Mgr. Danielem Vlčkem, Exekutorský úřad Praha 7, zahájené dne 11. 6. 2015, sp. zn. 101 EX 2246/15, přičemž dne 10. 7. 2015 byl vydán exekuční příkaz č. j. 101 EX 02246/15-109 postihující stejný spoluvlastnický podíl povinného.
Zatímco první exekuční příkaz byl do datové schránky katastru nemovitostí dodán dne 13. 7. 2015 v 14:47:49 hodin (celková částka vymáhané pohledávky činí 13 737 Kč, což odpovídá jistině, úrokům a nákladům nalézacího řízení), druhý exekuční příkaz byl dodán dne 13. 7. 2015 v 18:05:09 hodin (vymáhaná pohledávka ve výši 85 513 Kč za jistinu a příslušenství).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2017, č. j. 20 Co 344/2017-46, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. 7. 2017, č. j. 207 EXE 6192/2015-34, jímž bylo rozhodnuto, že z exekucí prodejem podílu povinného o velikosti ½ na nemovitých věcech se provede exekuce nařízená exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 10. 7. 2015, č. j. 101 Ex 02246/15-019. Důvodem rozhodným pro upřednostnění Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, byla větší výše jím vymáhané pohledávky a silnější význam zájmu oprávněného, jenž navrhl exekutorovo pověření.
Dovolání, které proti tomuto rozhodnutí podal soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, je založeno na předpokladu naplnění kritéria přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené usnesení, jakožto rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Důvodnost dovolání pak spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mělo vliv na správnost napadeného rozhodnutí.
Předpoklady přípustnosti dovolání dovolatel blíže vymezuje v části „konkretizace důvodů dovolání“, v nichž podrobně rozvíjí argumentaci, že za daných skutkových okolností žádné zákonné ustanovení nestanoví jako kritérium výši vymáhaných pohledávek či porovnání významu zájmů dotčených oprávněných. Relativizuje také důvody, pro které obecné soudy rozhodly o oprávněnosti provést exekuci druhým exekutorem tím, že poukazuje na možné procesní prostředky (např. §94 odst. 2 a §95 odst. 2 e. ř.), jež jsou dle jeho názoru způsobilé stejně efektivně a účelně exekuci provést i v případě, že by byl pověřením určen on sám (tj. dovolatel). V dalším podání ze dne 26. 4. 2018 svoji argumentaci doplnil poukazem na možné problematické důsledky (nepředvídatelnost, neobjektivnost a zahlcení soudů) pro futuro , budou-li se „spory o pořadí“ rozhodovat způsobem předestřeným v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 , dále jen „o. s. ř.“ ( čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 9. 2017.
Pro posouzení dovolání je určující, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jestliže neobsahuje konkretizovaný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V dané věci rozhodné znění ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu dlouhodobě vyplývá, že zákonná podmínka přípustnosti dovolání prvotně klade na dovolatele povinnost vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, druhotně pak doložit, že tato hlediska jsou v dané věci také reálně naplněna.
Je evidentní, že dovolatel těmto požadavkům v dovolání nedostál; obsah dovolání nelze totiž interpretovat jinak, než jako polemiku s nižšími soudy na téma, na základě jakých důvodů mají posuzovat spory o tom, který exekutor bude upřednostněn v exekuci ve smyslu §14 odst. 4 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Takováto argumentační linie však výše uvedené podmínky přípustnosti dovolání zjevně nevystihuje.
Je sice pravda, že dovolatel též v dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, a to s příslibem „konkretizace důvodů dovolání“ vzápětí, následně však tak jakkoli neučinil. Při plném vědomí toho, že není snadné konkretizovat tuto podmínku přípustnosti dovolání – byť tak učinit lze, kupříkladu explicitním vymezením právních otázek či formulací právních otázek blízkých, od nichž se otázka v dané věci předmětné odlišuje, a tím vyžaduje speciální posouzení – nelze připustit, aby pouhé (neprověřené) tvrzení, že otázka dovolacím soudem nebyla řešena, garantovalo automaticky (bez dalšího), že dovolání je bez vady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5018/2017).
Nic na výsledku nemění ani poukaz dovolatele na nedostatek tzv. spravedlivého procesu (coby ústavněprávní kategorie), neboť nejde o nic jiného, než o aplikaci – v daném případě odvolacím soudem správnou – podústavního (procesního) práva, přičemž založily-li obecné soudy své odůvodnění na zřetelně stanovených kritériích (výše pohledávky a váha zájmu oprávněného), není důvodu se domnívat, že by nemohla naplnit principy právní jistoty a předvídatelnosti v jednotlivém případě.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §238a o. s. ř.), náležitostí formálně bezvadného dovolání, a jeho nedostatek, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn – jako je tomu v dané věci – představuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Důsledkem toho je, že dovolání takto vadné musí být podle ustanovení §243 c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, a ve smyslu ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. takové rozhodnutí učiní předseda senátu s jen stručným odůvodněním.
Nad tento rozhodný rámec a jen pro vysvětlení dovolateli lze k souběžnému postihnutí nemovitostí vícero exekucemi poznamenat, že časové hledisko – coby určující kritérium – je zákonem předjímáno v ustanovení §14 odst. 1 a 2 zákona č. 119/2001 Sb., podle nějž platí, že postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016).
Samotná dikce zákona však v ustanovení §14 odst. 4 téhož zákona stanoví, že jestliže ohledně týchž nemovitostí bylo více exekucí nařízeno tentýž den, rozhodne obecný soud povinného, která z těchto exekucí se provede. Naprosto zjevným úmyslem zákonodárce tedy je, aby při těchto specifických okolnostech soud posoudil, zdali tu nejsou jiné – závažnější či relevantnější – důvody, které by odůvodnily k provedení exekuce určení toho kterého exekutora. Jinými slovy, časové hledisko zde není bezpodmínečně určující, naopak, litera zákona vyžaduje podrobnější zkoumání všech relevantních okolností, což obecné soudy učinily.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu