ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1772.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1772/2018-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Braschi – Consultadoria e Serviços, Sociedade Unipessoal Lda , se sídlem Edifício D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3, Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511156995, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze, Spálená 108/51, proti povinné CORDIA CZ, a. s. , se sídlem v Praze, Bořivojova 878/35, identifikační číslo osoby 64829162, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, K Brusce 124/6, pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 0 Nc 4452/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2017, č. j. 18 Co 22/2017-470, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 9. 2016, č. j. 0 Nc 4452/2004-335, ve výroku I, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce co do částky 33 019 000 Kč. Soud I. stupně uzavřel, že tvrzený částečný zánik pohledávky, který povinná spatřovala ve vydání exekučního příkazu postihujícího její pohledávku za společností Cash Reform a. s., IČ, by nemohl být důvodem pro zastavení exekuce, neboť případné vymožení pohledávky na poddlužníkovi by bylo plněním v rámci exekuce. V odvolacím řízení povinná nově namítala, že vymáhaná pohledávka ve výši „minimálně 33 019 000 Kč s úrokem z prodlení od 26. 9. 2005 do zaplacení“ zanikla započtením pohledávky povinné za oprávněnou z titulu náhrady škody v téže výši. Tato škoda vznikla podle povinné tím, že oprávněná vůči poddlužníku pohledávku nevymáhala, čímž došlo k jejímu promlčení. Protože kompenzační námitka byla uplatněna po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posoudil ji odvolací soud s odkazem na §3028 odst. 1 o. z. podle §1987 odst. 1, 2 o. z. V projednávané věci jde o započtení pohledávky vzniklé tvrzeným porušením §315 odst. 1, 2 o. s. ř. ze strany oprávněné (nevymáháním pohledávky povinné po jejím poddlužníkovi), přičemž oprávněná sporuje existenci splatné pohledávky, porušení zákona i zavinění škody a navrhla k prokázání svého tvrzení i důkazy. Odvolací soud uzavřel, že se jedná o pohledávku nejistou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., jejíž výše je také neurčitá, proto není způsobilá k započtení a v tomto řízení k ní nelze přihlížet.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, v němž namítá, že usnesení odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, které podle jejího mínění odvolací soud vyřešil v rozporu se zákonem a které dosud v praxi dovolacího soudu řešeny nebyly. Dovolatelka prosazuje, že odpovědnost oprávněného za škodu vůči povinnému podle §315 odst. 2 o. s. ř. má být objektivní a nikoli subjektivní povahy. Dále dovolatelka vytýká oprávněné, že po poddlužníku nevymáhala pohledávku povinné, vzniklou z titulu bezdůvodného obohacení, ale omezila se pouze na vyzvání poddlužníka k zaplacení předmětné částky, a poté, co obdržela sdělení poddlužníka, že taková pohledávka neexistuje, další aktivitu nevyvíjela. Kdyby o tom oprávněná informovala povinnou, obdržela by od ní soudní rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu, z nichž by byla existence pohledávky zřejmá. Za dané situace bylo namístě podání žaloby k soudu. Oprávněná by zcela jistě u soudu uspěla a vzhledem k ekonomické kondici poddlužníka by byla úspěšná i při vymáhání pohledávky. Odvolací soud nesprávně interpretoval §315 o. s. ř. Navíc odvolací řízení trpí řadou vad, odvolací soud neseznámil povinnou při jednání se svým právním názorem, poučení o povinnosti uvést skutková tvrzení a důkazní návrhy před rozhodnutím bylo z toho důvodu nedostatečné a neurčité a rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a překvapivé. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a vrátil věc k novému projednání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání povinné není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení žádné z otázek předestřených v dovolání nezávisí, neboť v projednávané věci nešlo o zjišťování rozsahu povinností vyplývajících pro oprávněnou z §315 odst. 2 o. s. ř. (zda je též povinná prověřovat platební schopnost poddlužníka, informovat povinnou o úmyslu nepřikročit k soudnímu vymáhání, jestliže poddlužník tvrdí, že žádný dluh neexistuje), ani o charakteristiku případné odpovědnosti oprávněné za škodu zakotvené v §315 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru, že povinnou tvrzená (a posléze započítávaná) pohledávka nemohla vyvolat zánik pohledávky oprávněné, protože se jedná o pohledávku nejistou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., příp. neurčité výše. Ve vztahu k tomuto závěru dovolatelka jakkoli nevymezila, v čem splnění zákonných předpokladů přípustnosti spatřuje.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani námitky, jimiž povinná uplatnila jiné dovolací důvody, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a překvapivé, že odvolací soud neseznámil povinnou při jednání se svým právním názorem a že poučení o povinnosti uvést skutková tvrzení a důkazní návrhy bylo nedostatečné a neurčité).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu