ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2271.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2271/2018-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci žalobce J. M. , v Pečkách, Františka Voláka 1036, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v P., proti žalované GEOINDUSTRIE s. r. o. , identifikační číslo osoby 62242911, se sídlem ve Velkém Oseku, Prokopa Holého 586, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 8, o zaplacení 3 450 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání povinné proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 21 Co 583/2016-408, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 27 104 Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 16 C 16/2013-361, že je žalovaná GEOINDUSTRIE, s. r. o., povinna zaplatit žalobci J. M. 3 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále soud žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Žalobce se u soudu domáhal vyplacení vypořádacího podílu, k němuž mu vzniklo právo v souvislosti se zánikem společnosti na základě nařízení exekuce proti povinné Dezvita Pro s. r. o., identifikační číslo osoby 27580776, se sídlem v Praze, U Hráze 455/23, neboť tato povinná měla obchodní podíl ve společnosti GEOINDUSTRIE, s. r. o., ve výši 15 %, přičemž exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 134 Ex 18300/11-026, byl tento obchodní podíl postižen a právní mocí nařízení exekuce přešel na žalovanou GEOINDUSTRIE, s. r. o., které vznikla povinnost vyplatit žalobci vypořádací podíl. Podstatou sporu bylo určení hodnoty vlastního kapitálu společnosti ke dni zániku účasti společníka ve společnosti za účelem stanovení výše vypořádacího podílu; k tomuto účelu provedl soud dokazování čtyřmi znaleckými posudky, jež následně doplnil revizním (ústavním) znaleckým posudkem.
K odvolání žalované tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 21 Co 583/2016-408, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce hodnocení důkazů znaleckými posudky, a na příslušná rozhodnutí odkazuje. Její námitky směřují především ke způsobu, jakým oba soudy přistoupily k hodnocení důkazů znaleckými posudky; dovolatelka má za to, že soudy nekriticky převzaly jejich závěry, aniž by samy provedly odpovídající právní zhodnocení ve vzájemných souvislostech a důsledně odlišovaly závěry odborné a právní. Dovolatelka dále namítá, že soudy měly shledat nárok žalobce za rozporný s dobrými mravy; ve věci nadto rozhodoval podle jejího názoru věcně nepříslušný soud. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, jenž s argumentací dovolatelky nesouhlasí, neboť považuje hodnocení soudů obou stupňů ve vztahu k znaleckým posudkům za souladné s požadavky na odůvodnění rozhodnutí i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Je rovněž názoru, že odvolací soud správně posoudil otázku, který soud je věcně příslušný k projednání jím uplatněného nároku, a stejně tak vyvrací tvrzení, že napadené rozhodnutí je ve výsledku rozporné s dobrými mravy.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), při splnění poplatkové povinnosti (§2 odst. 5 ve spojení s §4 odst. 1 písm. c) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a položky 23 bodů 2 a 8 Sazebníku soudních poplatků), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulovaný dovolací důvod (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným, je však nezbytné posoudit, zda dovolatelkou vymezená podmínka jeho přípustnosti obstojí.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přestože dovolatelka předkládá řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se požadavků na hodnocení důkazů znaleckým posudkem, je její podání ve své podstatě jen polemikou se závěry odvolacího soudu, týkající se určení hodnoty vypořádacího podílu; jakkoli se nenaznačuje, že by odvolací soud zásady, vyjádřené v odkazovaných rozhodnutích, neznal, resp. v dané věci neuplatnil. V těchto rozhodnutích jsou nadto vyslovovány jen zásady všeobecné a doktrinální, jež nejsou – pro svoji obecnost – efektivně konfrontovatelné s tím, jak nakládal se znaleckými posudky v dané věci odvolací soud. Jinak řečeno, tvrzení dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od označené judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, doloženo věcně není, resp. není ani, již logicky, doložitelné. Z toho plyne, není-li dovolatelkou ohlášená podmínka přípustnosti dovolání v dané věci splněna, že dovolání není přípustné.
Ve skutečnosti dovolatelka nepředestírá otázku právního posouzení věci, nýbrž jde o oponenturu proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, a tím o skryté použití nepřípustné námitky skutkové.
Již jen na vysvětlenou dovolatelce stojí za zaznamenání, že neobstojí její tvrzení, že soudy důsledně neodlišily odborné závěry, jejichž posouzení přísluší znalci, a právní závěry, k jejichž posouzení je povolán soud, a mechanicky převzaly závěr revizního znaleckého posudku. Znalecké posudky žádné právní závěry neobsahovaly, neboť se týkaly stanovení výše vlastního majetku společnosti pro určení vypořádacího podílu. Tyto posudky následně soud hodnotil dle §132 o. s. ř. a teprve takto zjištěný skutkový stav posuzoval právně, a to ve shodě se standardní judikaturní praxí (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 112/2017).
Úsudek, že dovolání není přípustné nutno doplnit též ve vztahu k námitce, že soudy obou stupňů neshledaly nárok žalobce za rozporný s dobrými mravy, jestliže tak dovolatelka činí toliko obsahovou rekapitulací téže námitky vznesené již v rámci odvolání, a v podstatě jen požaduje, aby dovolací rozhodl jinak než soud odvolací. Takovou argumentaci však nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť žádnou identifikaci některého z tam vymezených předpokladů přípustnosti neobsahuje již vůbec (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Jako dovolání nepřípustné je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pakliže dovolatelka v dovolání uplatnila námitku vady řízení spočívající v tom, že podle jejího názoru rozhodoval věcně nepříslušný soud, postačí připomenout, že dle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v situaci, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad, jak je výše uvedeno, však splněn není.
Jelikož dovolání žalované bylo odmítnuto, je namístě úspěšnému žalobci přiznat podle ustanovení §243b, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů, které mu v tomto řízení vznikly advokátním zastoupením. Ty představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 13. 4. 2018) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 22 100 Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, zvýšené o aktuální výši DPH, tj. celkem 27 104 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu