ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2278.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2278/2018-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněného Artissica s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, identifikační číslo osoby 24132730, zastoupeného Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti povinné I. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci – Starém Městě, Masarykova 621/19, pro 10.239.290,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 63 Nc 6510/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 2. 2018, č. j. 35 Co 314/2017-89, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 20. 10. 2017, č. j. 63 Nc 6510/2006-40, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 6. 12. 2006 na čl. 23 spisu a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce. Uzavřel, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť již lze učinit spolehlivý úsudek
o nemajetnosti povinné.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Zjistil, že exekuce je vedena již 11 let, soudní exekutor však dosud neukončil šetření o majetku povinné. Pokud se nepodařilo soudnímu exekutorovi při šetření na místě samém sepsat věci k prodeji, musí postupovat podle §326a
o. s. ř., §52 odst. 1 e. ř. a oprávněného vyzvat k označení místa, kde jsou věci povinné, které mohou být prodány. Při šetření na adrese trvalého pobytu povinné bylo zjištěno, že se zde nachází pouze zahradní domek a povinná se tu fakticky nezdržuje. Exekutor poté neučinil žádná další šetření za účelem zjištění jejího faktického bydliště.
Povinná v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Předně nesouhlasí se závěrem, že soudní exekutor neučinil všechny úkony potřebné k prokázání nemajetnosti povinné. Má za to, že exekuční řízení mělo být zastaveno, protože za deset let bylo vymoženo jen 607,98 Kč a je zjevné, že výtěžek nepostačí ani ke krytí nákladů. Usnesení odvolacího soudu má za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným pod sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, formálně dále probíhajícím exekučním řízením je dotčena právní jistota účastníků, byť vymáhaná pohledávka je evidentně nedobytná. Vůči povinné jsou vedena ještě další dvě exekuční řízení u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 66 Nc 6857/2010 a 45 Nc 10310/2005 pro vymožení celkové částky přesahující 19 milionů korun a příslušenství, za 12 let v rámci nich nebylo nic vymoženo, exekutor při pravidelné lustraci žádný majetek povinné neobjevil, srážky ze mzdy nemohou být realizovány, pokračování exekuce je bezúčelné a jen by navyšovalo náklady, nemajetnost povinné není jen přechodnou záležitostí a lze ji považovat za nespornou. Postup odvolacího soudu, který nevrátil věc první instanci a přímo sám změnil rozhodnutí okresního soudu bez jakýchkoli důkazů (a aniž se vypořádal se všemi námitkami), je procesně neakceptovatelný. Další úkony směřující ke zjištění majetku pouze povedou ke zvýšení nákladů, byť oprávněný tvrdí,
že existuje jakási neurčitá, vágní a ničím neodůvodněná možnost, že bude nějaký majetek objeven či získán. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a potvrdil usnesení okresního soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
V projednávané věci odvolací soud založil závěr o tom, že důvod k zastavení exekuce pro nemajetnost povinné (nyní) dán není, na zjištění, že exekutor dosud neukončil šetření o majetku povinné a neučinil zjištění ohledně jejího faktického bydliště (na adrese XY se nachází toliko zahradní domek). Soud též připomněl, že pokud se nepodaří při šetření na místě samém sepsat věci k prodeji, je třeba postupovat podle §326a o. s. ř., §52 odst. 1 e. ř. a oprávněného vyzvat k označení místa, kde jsou věci povinné, které mohou být prodány. Ze zprávy soudního exekutora ze dne 11. 10. 2017, založené na čl. 39 spisu, vyplývá, že dosud bylo vymoženo jen 607,98 Kč, ve věci byl vydán příkaz srážkami ze mzdy a při místním šetření nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinné. Soudní exekutor dále uvedl, že s návrhem na zastavení nesouhlasí, neboť povinná je v produktivním věku a lze očekávat, že do budoucna bude mít příjem. Proto exekutor avizoval též provedení nových lustrací majetku.
Jestliže povinná uvádí, že soudní exekutor učinil již všechny úkony potřebné k prokázání nemajetnosti povinné, jde o skutkové tvrzení, které je v rozporu se zjištěními odvolacího soudu. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Jde-li o judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní závěr odvolacího soudu podle povinné v rozporu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn.
30 Cdo 4051/2011), dovolací soud tento názor nesdílí, neboť předmětné rozhodnutí nijak neodporuje závěru (na němž odvolací soud v projednávané věci založil své rozhodnutí) o tom, že k zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má dojít až poté, kdy
po provedení všech úkonů směřujících ke zjištění majetku povinné není zjištěn žádný majetek, popřípadě je-li jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty (předmětné rozhodnutí se vyjadřuje k délce dosud neskončeného exekučního řízení z hlediska vzniku nemajetkové újmy případně nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu).
Z ustálené judikatorní činnosti Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne
29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016 či usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn.
20 Cdo 5475/2017) se podává, že nevyčerpal-li soudní exekutor dosud všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, lze pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř. poskytnutí dalších podkladů a informací ze strany exekutora. Teprve v případě, že by ani
v budoucnu nebylo možno po provedené lustraci majetku očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout
do zastavení exekuce. Ani námitku bezúspěšného vymáhání po delší dobu nelze mít
za efektivně relevantní, neboť je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele.
Obdobně Nejvyšší soud již konstatoval, že rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu
o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž
i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn.
20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
26 Cdo 3156/2014). Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí,
že doposud nevyčerpal veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).
Rovněž nutno připomenout, že rozhodnými prameny pro posouzení nemajetnosti povinné jsou především podklady o majetkových poměrech a úkonech provedených v rámci konkrétního exekučního řízení. Poukaz povinné na množství dřívějších neúspěšných exekucí je sám o sobě bez významu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn.
20 Cdo 3574/2016).
Obecně formulovanou výtkou nesprávného postupu odvolacího soudu, resp. nedostatků v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu povinné na zastavení exekuce respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu