ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2331.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2331/2018-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Česká spořitelna, a.s., identifikační číslo osoby 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4 - Krč, proti povinnému P. P., Č., zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, o návrhu povinného na zastavení a odklad exekuce pro 508 849,81 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově, pod sp. zn. 23 EXE 2265/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 27 Co 224/2017-81, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. 27 Co 224/2017-81 potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 4. 2017, č. j. 23 EXE 2265/2016-64, kterým byl zamítnut návrh povinného ze dne 16. 2. 2017 na zastavení a odklad exekuce.
Návrh na zastavení exekuce povinný odůvodnil tím, že exekuční titul – výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v konkursním řízení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016, č. j. KSPH 36 INS 10284/2010-D-34 – není způsobilý být exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 exekučního řádu, přičemž není ani vykonatelný, neboť usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. KSPH 36 INS 10284/2010-B-63 (jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníka) mu nebylo doručeno v souladu s ustanovením §309 insolvenčního zákona, tj. do vlastních rukou. Dle povinného tak není insolvenční řízení dosud pravomocně skončeno.
Soud prvého stupně, stejně jako soud odvolací, poukázaly na skutečnost, že předmětné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. KSPH 36 INS 10284/2010-B-63, bylo povinnému doručeno poštou do vlastních rukou dne 27. 5. 2016; právní moci nabylo dne 25. 5. 2016 (pouze ohledně výroku II., týkající se odměny a náhrady nákladů insolventního správce, až dne 15. 6. 2016), kdy bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, což je – dle názoru obou soudů – postup souladný s pravidly pro doručování písemností v insolvenčním řízení (srov. §71 až §80 insolvenčního zákona). Insolvenční řízení proto považovaly za skončené a exekuční titul za vykonatelný.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí podal povinný dovolání. Předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v něm spatřuje ve skutečnosti, že „ dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Konkrétně vnímání výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek jako řádného exekučního titulu považuje za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu ( in concreto s usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 374/2010, 30 Cdo 2544/2013, 20 Cdo 17/2004, 29 Cdo 2780/2000), a má je za výraz nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel dovozuje, že ustanovení §40 odst. 1 písm. f) exekučního řádu zde není použitelné, nestanoví-li tak zákon, čemuž tak v případě skončení insolvenčního řízení podle ustanovení §413 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení povinného, není.
Oprávněná se ve vyjádření k dovolání neztotožňuje se závěry povinného a výpis ze seznamu přihlášených pohledávek vydaných v rámci insolvenčního řízení za vykonatelný exekuční titul ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. f) exekučního řádu považuje.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 , dále jen „o. s. ř.“ ( čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 3. 8. 2017.
V dané věci rozhodné znění ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jestliže dovolatel založil přípustnost dovolání na skutečnosti, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – k čemuž odkázal na konkrétní rozhodnutí – je pro posouzení přípustnosti dovolání nutně určující, zda tomu tak vskutku je.
Stěžejním je přitom skutečnost, že všechna dovolatelem uvedená rozhodnutí (31 Cdo 374/2010, 30 Cdo 2544/2013, 20 Cdo 17/2004, 29 Cdo 2780/2000) – ačkoli obsahově se mohou zdát relevantní, neboť pojednávají o podmínkách, na základě kterých lze seznam přihlášek považovat za exekuční titul – jsou založena na jiné, nyní již neúčinné, právní úpravě zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což je činí, s přihlédnutím ke změnám dikce, systematiky či zavedení nových institutů, zde argumentačně nepoužitelnými pro rozhodování založené na právní úpravě nové (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přijetím zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) , doznala totiž právní úprava (včetně možnosti vést výkon rozhodnutí na základě seznamu přihlášených pohledávek) výrazných změn, včetně nového (zde rozhodného) způsobu řešení úpadku oddlužením. Zatímco dovolatel v dovolání vychází z ustanovení §192 odst. 3, §312 odst. 4, §413 a §418 odst. 6 insolvenčního zákona, ve všech odkazovaných rozhodnutích je aplikováno toliko ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
Tomu logicky odpovídá, že rozhodnutí odkazovaná dovolatelem, jež vycházejí z již neplatné právní úpravy, vykazující relevantní odlišnosti od úpravy aplikované v dané věci, být způsobilá založit rozpor s rozhodnutím odvolacího soudu nemohou. Tato rozhodnutí se zabývají seznamy přihlášek v rámci konkursu, a jako exekuční titul je – nadto – zásadně připouštějí, navzdory dovolatelem zpochybňované zákonné základny dle ustanovení §40 odst. 1 písm. f) exekučního řádu, se nevztahují (nemohou se vztahovat) k institutu oddlužení, co do své podstaty odlišnému institutu, na který právní závěry týkající se řešení úpadku prostřednictvím konkursu nelze bez dalšího vztáhnout, a to včetně „konkursního“ nuceného vyrovnání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010).
Jestliže je tak namístě úsudek, že odvolatelem odkazovaná rozhodnutí nejsou způsobilá založit stav rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak platí, že dovolatelem zvolené kritérium přípustnosti dovolání požadavkům na jeho řádné vymezení nevyhovělo. Ohlášená podmínka přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) tedy doložena není, v důsledku čehož logicky není přípustné ani dovolatelovo dovolání.
Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nad tento rozhodný rámec stojí za to poukázat na ustanovení §312 odst. 4 a §192 odst. 3, resp. §410 odst. 1 a jím významný odkaz na ustanovení §190 až §202 insolvenčního zákona, v rozhodném znění, odkud lze dovodit, že seznam přihlášených pohledávek je – obecně vzato – způsobilým exekučním titulem (§40 odst. 1 písm. f/ exekučního řádu) i v režimu oddlužení; řečené však neznamená, že vždy, ve všech případech oddlužení, je možné na jeho základě exekuci provést, resp. že se nemusí prosadit institut zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhodne ve zvláštním režimu dle ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně nákladů daného dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu