ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3177.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3177/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného M. V., C., proti povinné PALLADIO INVEST a. s. , se sídlem v Boskovicích, Havlíčkova č. 1598/63, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka č. 434/23b, pro 336 649 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 E 3/2017, o odvolání a dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2018, č. j. 37 Co 37/2018-118, takto:
I. Řízení o odvolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2018, č. j. 37 Co 37/2018-118, se zastavuje .
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2018, č. j. 37 Co 37/2018-118, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 E 7/2017-48, nařídil podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného JUDr. Jiřím Strnadem, notářem se sídlem v Třebíči, zastoupeným notářským kandidátem M. Č., ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. NZ 305/2016, N 366/2016, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 336 649 EUR a nákladů tohoto výkonu rozhodnutí ve výši 483 281, 20 Kč, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na specifikovaných nemovitých věcech (výrok I.) a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 483 281, 20 Kč (výrok II.).
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 37 Co 37/2018-118, soud připustil, aby do řízení na místo oprávněné (CARIGATE INVEST, s. r. o., se sídlem v Brně, Francouzská č. 893/21, identifikační číslo osoby 05191009) vstoupil M. V., C., dále potvrdil usnesení soudu I. stupně (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že předloženými listinnými důkazy, a to dohodou o převodu pohledávky, která byla opatřena ověřenými podpisy, bylo prokázáno splnění podmínek pro rozhodnutí dle ust. §211 a 107a o. s. ř., a proto připustil, aby do řízení na místo oprávněné vstoupil M. V. Dle odvolacího soudu pak soud I. stupně správně dovodil splnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí. Na závěr dodal, že procesní podání povinné z dubna 2018 nemohl zohlednit, neboť o odvolání rozhodl již v březnu 2018.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná odvolání i dovolání. V dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo která nebyla dosud dovolacím soudem řešena“, a to otázek „zda je odvolací soud oprávněn rozhodnout o návrhu na změnu účastníka dle ust. §107a o. s. ř. bez toho, aby dal druhé straně prostor či možnost se k tomuto návrhu vyjádřit?“, „zda je odvolací soud oprávněn rozhodnout o návrhu na změnu účastníka řízení dle ust. §107a o. s. ř. v jednom rozhodnutí, jímž je zároveň rozhodnuto ve věci samé a je tak jinými slovy o věci samé rozhodnuto dříve, než došlo k pravomocné změně účastníků řízení?“, „zda je notářský zápis, jímž došlo pouze k částečné novaci závazku dle předchozího notářského zápisu, samostatně titulem k nařízení výkonu rozhodnutí, či zda je k nařízení jeho výkonu nutno aplikovat také tento předchozí notářský zápis a podmínky z něj vyplývající?“ a „zda je odvolací soud při rozhodování o odvolání povinného proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovité věci, oprávněn nepřihlédnout k právní a skutkové argumentaci povinného, na jehož základě povinný zastává názor, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, tj. pro vyhovění podanému návrhu?“. Tím, že odvolací soud povinné nepředložil návrh na změnu účastníků řízení a zcela jí tak upřel možnost se k němu jakkoli vyjádřit, a dokonce ani nepřihlédl k podání, jež sama povinná po nahlédnutí do spisu iniciativně předložila, se odchýlil od usnesení dovolacího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013. Za nesprávný pak povinná považuje také postup odvolacího soudu při rozhodnutí o návrhu oprávněné na změnu účastníků řízení. Správně měl odvolací soud o předmětném návrhu oprávněné rozhodnout samostatným unesením a až případně poté, co by toto rozhodnutí nabylo právní moci, rozhodnout ve věci samé. Předmětným rozhodnutím byl zjevně zcela nedůvodně a neoprávněně nařízen výkon rozhodnutí dle notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti, který však byl oprávněnou předložen pouze v nekompletní podobě (tj. bez dalších souvisejících listin, které mají ve svém souhrnu tvořit exekuční titul). Navíc je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, když se odvolací soud nijak nevypořádal se zásadní částí argumentace povinné jako odvolatele. Dovolatelka také navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Odvolání je podle §201 o. s. ř. opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout (a tím se domoci přezkumu) rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. O odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů rozhodují soudy krajské; vrchní soudy jsou sice též soudy odvolacími, avšak jen v případě, a žalobce se mýlí, uvažuje-li jinak, odvolání proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně (tento předpoklad v dané věci splněn není, neboť krajský soud rozhodoval jako soud odvolací).
Oproti tomu (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout, je-li zákonem připuštěno, dovoláním (§236 odst. 1 o. s. ř.), a soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.).
Jelikož tedy opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání nýbrž dovolání, občanský soudní řád k projednání (naopak) odvolání proti takovému rozhodnutí neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu. Tím, že povinná odvolání přesto podala, uvedenou podmínku odvolacího řízení pominula. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež řízení o takovém odvolání, které touto vadou trpí, nelze než podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit.
Jestliže není upravena k projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu funkční příslušnost, zůstává logicky otevřenou otázka, který soud je o zastavení odvolacího řízení povolán rozhodnout. Nejvyššímu soudu svědčí okolnost, že je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, a současně, že je právě tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů příslušný. Takto založené určení příslušného soudu obstojí i proti tomu, jež lze spojovat s určením, provedeným samotným účastníkem, je-li takovým soudem soud vyššího stupně resp. soud nadřízený.
Nejvyšší soud proto řízení o odvolání povinné podle ust. §104 odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Dále Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání do výroku I. usnesení odvolacího soudu, je s ohledem na ustanovení §238a o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o usnesení odvolacího soudu o změně účastníků podle §107a o. s. ř. Jde-li o dovolání proti výroku II. a III. usnesení odvolacího soudu, je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže). Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud již dříve uzavřel, že jestliže soud rozhoduje o návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., musí žalované straně umožnit vyjádřit se k návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/13). V daném případě byl návrh oprávněné na změnu účastníka na straně oprávněné rozhodnutím podle §107a o. s. ř. podán dne 6. 3. 2018, a to spolu s vyjádřením oprávněné k odvolání povinné do usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 E 3/2017-47, kterým byl nařízen výkon předmětného exekučního titulu. Dne 28. 3. 2018 odvolací soud vydal dovoláním napadené rozhodnutí, v němž mimo jiné rozhodl i o návrhu oprávněné na postup podle §107a o. s. ř., tak, že připustil, aby do řízení na místo oprávněné vstoupil M. V., C. Odvolací soud vydal dovoláním napadené rozhodnutí bez toho, aby návrh oprávněné na postup podle §107a o. s. ř. doručil straně povinné a aniž by jí poskytl prostor k vyjádření. Ještě předtím, než usnesení odvolacího soudu bylo doručeno právnímu zástupci dovolatelky [dne 4. 5. 2018 (viz čl. 121 procesního spisu)] se dne 4. 4. 2018 ke Krajskému soudu v Brně k nahlédnutí do spisu dostavil právní zástupce povinné (viz Žádost o povolení k nahlédnutí do spisu ze 4. 4. 2018, čl. 96 procesního spisu). Podáním došlým dne 12. 4. 2018 datovaným dne 11. 4. 2018 právní zástupce dovolatelky vyjádřil nesouhlas s navrhovanou změnou účastníků na straně oprávněné s tím, že návrh má být zamítnut.
Z výše uvedeného je zřejmé, že povinná byla postupem odvolacího soudu, který jí neumožnil se vyjádřit k návrhu oprávněné na postup podle §107a o. s. ř., zkrácena na svém právu se k návrhu vyjádřit. Zároveň je nepochybné, že kdyby o toto právo povinná nebyla ochuzena, vyjádřila by se negativně a odvolací soud by se musel s jejími námitkami vypořádat. Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od své výše popsané rozhodovací praxe.
Dovolací soud rovněž konstantně judikuje, že jestliže oprávněný podal návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. nebo návrh podle ustanovení §36 exekučního řádu na vstup jeho procesního nástupce do řízení, nelze rozhodnout ve věci samé (není rozhodné, zda o návrhu na zastavení exekuce nebo o odvolání povinného do usnesení o nařízení soudního výkonu exekučního titulu) dříve, než je pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2824/2015). Do právní moci rozhodnutí o změně účastníků řízení totiž není vyjasněn jejich okruh a není tedy ani zřejmé, kdo má být účastníkem řízení, v němž se rozhoduje o tom, zda vykonávací řízení má trvat nebo být zastaveno, případně návrh na nařízení soudního výkonu exekučního titulu zamítnut. Odvolací soud tedy měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo najisto postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná, rozhodnout o povinné do usnesení o nařízení soudního výkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 220/2016).
Vzhledem k výše uvedenému je na místě pokládat za předčasné a tudíž nesprávné též výroky II. a III. usnesení odvolacího soudu, protože výrok o tom, že se usnesení Okresního soudu v Blansku o nařízení soudního výkonu potvrzuje, bylo vydáno předtím, než nabylo právní moci rozhodnutí o změně účastníků na straně oprávněné podle §107a o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené by bylo nadbytečné, aby se Nejvyšší soud dále zabýval dalšími právními otázkami nastolenými dovolatelkou v dovolání (jež směřují k tomu, že dovoláním napadené usnesení je nepřezkoumatelné), stejně tak jako návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud se v novém rozhodnutí též vypořádá s veškerými námitkami povinné uvedenými v odvolání a ve vyjádření ze dne 11. 4. 2018 tak, aby bylo skutečně zřejmé a přezkoumatelné, jakým způsobem se s nimi vyrovnal.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhoduje nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243g odst. l, věta druhá o. s. ř.), popřípadě o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu