ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3499.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3499/2018-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Energieversorgung Marienberg GmbH , se sídlem ve Spolkové republice Německo, Zschopauer Str. 37, 094 96 Marienberg, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská č. 1, proti povinnému R. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 481/12, za účasti manželky povinného J. D. , narozené XY, bytem XY, pro 11 681,67 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 26 EXE 11087/2013, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2018, č. j. 10 Co 70/2018-128, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2018, č. j. 10 Co 70/2018-128, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. září 2017, č. j. 26 EXE 11087/2013-99, ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 17. 10. 2013, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání ze dne 1. 8. 2018 uvedl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil právní otázku, „zda je vykonatelným exekučním titulem evropský platební rozkaz, ve kterém byl povinný označen pouze jménem a adresou, na které se nezdržuje a nikdy nezdržoval?“. V dané věci je exekučním titulem evropský platební rozkaz, který vydal Obvodní soud v Ascherlebenu dne 23. 7. 2012, č. j. 12-1413779-0-0N, 22 B 405/12. Povinný v něm byl identifikován pouze svým jménem a adresou bydliště, na které se ovšem nikdy nezdržoval. Dle povinného je tato identifikace nedostačující, neboť jeho jméno je běžné a adresa, na které se nikdy nezdržoval, nemůže být pro účely exekučního řízení dostačující. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesením ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2045/2004, a ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98), když ve světle této judikatury je třeba na předmětný exekuční titul pohlížet jako na nevykonatelný, jelikož identifikace povinného je zcela neurčitá, a nemůže tedy sloužit jako řádný exekuční titul.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud s námitkami povinného vypořádal, když dospěl k závěru, že povinný je dostatečně specifikován jinými údaji, ze kterých je jasné, že exekuční titul směřuje proti němu. Odvolací soud proto v řízení postupoval správně, když usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura, čísle 6, ročníku 1999, pod číslem 62, na které poukazuje i sám dovolatel, přijal závěr, že označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§251 o. s. ř.), jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. též usnesení ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1103/2006). K podobnému závěru dospěl dovolací soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2831/2004, kde dovodil, že vada spočívající v nepřesném označení účastníka řízení neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť není sporu o tom, který subjekt je účastníkem, souhlasí-li (vyjma obchodní firmy) ostatní znaky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2083/2000, či ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2710/2016).
Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení uvedl, že povinný byl v evropském platebním rozkazu označen svým jménem a příjmením a dále adresou „XY“, přitom se jedná o „doručnou adresu“ společnosti E. T. a. s., jejímž byl povinný jednatelem a statutárním orgánem. Odvolací soud dále zdůraznil, že na této adrese se zdržuje manželka povinného i její rodiče, evropský platební rozkaz převzala manželka povinného J. D., a to jako osoba oprávněná k jeho převzetí dle čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006. Odvolací soud též zjistil, že povinný na vydání evropského platebního rozkazu reagoval prostým e-mailem adresovaným zaměstnankyni soudu, který platební rozkaz vydal (Obvodní soud v Ascherlebenu). Z těchto skutkových zjištění mohl učinit spolehlivý závěr, že subjektem, jenž byl v předmětném exekučním titulu vymezen jako žalovaný, je právě povinný, a to i přesto, že v něm není uvedeno datum narození povinného. Za takových okolností odvolací soud správně a v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu uzavřel, že není sporu o tom, kdo byl v evropském platebním rozkazu označen za účastníka na straně žalované s tím, že žalovaným je jednoznačně právě povinný. Je proto namístě pokládat identifikaci povinného v exekučním titulu jako dostatečnou a umožňující zahájení a vedení exekuce vůči povinnému. Konečně i z textu dovolání je zřejmé, že sám povinný si byl již v době doručení vědom toho, že exekuční titul směřuje vůči jeho osobě, neboť v dovolání uvedl, že předmětný exekuční titul „nabyl z důvodu neznalosti právních předpisů ze strany povinného právní moci“.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu