ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3917.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3917/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné ISF Consulting s. r. o. , se sídlem v Brně, Palackého třída č. 659/11, identifikační číslo osoby 27683281, zastoupené Mgr. Adamem Tošovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční č. 456/10, proti povinné ECW-AUTO s. r. o , se sídlem v Hradci Králové, Jiřího Purkyně č. 1174/53, identifikační číslo osoby 01559541, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská č. 300/31, pro 550 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 EXE 2354/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2018, č. j. 26 Co 133/2018-166, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. března 2018, č. j. 31 EXE 2354/2016-134, předmětnou exekuci v části 244 849,90 Kč zastavil (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu návrh povinné na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Po skutkové stránce uzavřel, že exekuce byla nařízena pověřením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2016, č. j. 31 EXE 2354/2016-15, na základě elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2016, č. j. EPR 118701/2016-5. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Lukáš Křivánek, Exekutorský úřad Karlovy Vary. Vymáhaná pohledávka představuje provizi ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi oprávněnou a povinnou dne 8. 4. 2013. Ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2013 soud zjistil, že oprávněná postoupila společnosti STAVCONSULT REAL, s. r. o. (dále jen „SCR“) svoji pohledávku vůči povinné ve výši 657 558,90 Kč za úplatu ve stejné výši. Úplata měla být zaplacena do dvou dnů od podpisu smlouvy s tím, že nebude-li úplata v této lhůtě zaplacena, smlouva se od počátku ruší. Z nedatovaného oznámení o zrušení smlouvy (č. l. 77 spisu) odvolací soud zjistil, že oprávněná oznámila společnosti SCR, že od ní neobdržela žádnou částku na úhradu postoupené pohledávky, a smlouva se proto od počátku ruší. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2016 postoupila společnost SCR povinné pohledávku vůči oprávněné ve výši 592 208,80 Kč, která měla vzniknout tak, že společnost SCR tuto částku zaplatila na částečnou úhradu úplaty za postoupení pohledávky oprávněné vůči povinné ze smlouvy ze dne 17. 12. 2013 (dne 20. 12. 2013 částku 107 358,90 Kč, dne 27. 12. 2013 částku 83 041 Kč, dne 27. 12. 2013 částku 54 450 Kč, dne 10. 2. 2014 částku 120 000 Kč, dne 26. 2. 2014 částku 120 000 Kč a dne 31. 12. 2014 částku 107 358,90 Kč). Provedením jednostranného zápočtu a výzvou k náhradě škody dne 8. 3. 2017 povinná projevila vůli započíst proti pohledávce oprávněné, která je vymáhána v této exekuci, svou pohledávka, jež měla spočívat v pohledávce povinné vůči oprávněné ve výši 592 208,80 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž tuto pohledávku povinná údajně nabyla dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2016 uzavřené se společností SCR, a dále v pohledávce ve výši 1 291 867,60 Kč z titulu náhrady škody, která vznikla v důsledku toho, že oprávněná povinnou neinformovala o postoupení pohledávky na společnost SCR. Soud uzavřel, že povinná prokázala, že společnost SCR zaplatila oprávněné dne 20. 12. 2013 částku 107 358,90 Kč, dne 27. 12. 2013 částku 83 041 Kč a dne 27. 12. 2013 částku 54 450 Kč. Povinné a společnosti SCR proto nelze vytýkat, že za tohoto stavu považovaly plnění poskytnuté společností SCR oprávněné za bezdůvodné obohacení a společnost SCR pohledávku platně postoupila povinné. Proto soud v tomto rozsahu předmětnou exekuci zastavil. K nároku povinné na náhradu škody, kterou rovněž namítala k započtení, soud dodal, že základním předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení zákonné či smluvní povinnosti ve smyslu ustanovení §2910 a §2913 o. z. Oprávněná však tím, že povinné neoznámila zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, neporušila zákonnou ani smluvní povinnost, neboť tato povinnost pro ni nevyplývá z žádného zákonného ustanovení a ani z žádného smluvního závazku. Okolnost, že oprávněná od společnosti SCR přijímala platby i po zrušení smlouvy o postoupení pohledávky, nelze považovat za porušení povinnosti, které by mělo za následek vznik škody povinné.
K odvolání oprávněné i povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. června 2018, č. j. 26 Co 133/2018-166, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se návrh na částečné zastavení exekuce do výše 244 849,90 Kč zamítá (výrok I.), a ve výroku II. usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok II.). Odvolací soud nepřisvědčil námitce povinné o absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 10. 2016 uzavřené mezi povinnou a společností SCR z důvodu chybějících úředně ověřených podpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) kvalifikovaný podpis smlouvy o postoupení pohledávek nepožaduje, naopak vychází ze zásady neformálnosti právních jednání (§559 o. z.), a jejich určitou formu vyžaduje pouze ve výjimečných případech tam, kde má právní jednání zvláštní význam. Umožňuje však účastníkům smluv, aby se na otázkách, které pokládají za významné, ve smlouvě dohodli. Pokud ale nedodržení takto sjednaných pravidel sama smlouva sankcionuje neplatností, stejně jako to činí v dané věci smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 10. 2016, nejedná se o neplatnost absolutní, ale pouze relativní, jíž se oprávněná, jež není účastníkem této smlouvy, nemůže dovolávat. Jiná je ovšem situace, pokud smlouva o postoupení pohledávek vázala na připojení úředně ověřených podpisů svou účinnost. Je-li v dané věci rozhodnutím smluvních stran vázán účinek smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 10. 2016 na připojení úředně ověřených podpisů, k čemuž nedošlo, je třeba uzavřít, že nenastaly účinky této smlouvy a pohledávka na povinnou nepřešla. Pak ovšem ale nemohla povinná provést platný kompenzační úkon, jímž takovou pohledávku započetla proti pohledávce exekvované, a tato vykonávaná pohledávka nemohla takovým zápočtem zaniknout, a to ani v částce 244 849,90 Kč. Pokud jde o povinnou tvrzený nárok na náhradu škody vyčíslený částkou 1 305 074 Kč, jenž měl povinné vzniknout v důsledku nesplnění notifikační povinnosti oprávněné v souvislosti se zánikem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2013, odvolací soud uzavřel, že zde chybí jeho základní předpoklady, jež by bylo třeba vzhledem k době, kdy ke škodné události mělo dojít, posuzovat dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Pokud se ve smlouvě postupitel zavazuje, že oznámí postoupení pohledávky dlužníku, zavazuje se vůči postupiteli a nikoliv vůči dlužníkovi. Pokud postupitel tuto povinnost nesplní, dlužník tím není nikterak dotčen. V dané věci, pokud jde o smlouvu ze dne 17. 12. 2013, z řízení vyplynulo, že oprávněná jako postupitel pohledávky její postoupení společnosti SCR povinné neoznámila. Pokud povinná plnila společnosti SCR jako postupníkovi, měla tak činit až poté, co jí postupník prokázal, že na něho pohledávka přešla. To mohl uskutečnit jedině smlouvou o postoupení pohledávek a vzhledem k tomu, že tato smlouva obsahovala rozvazovací podmínku, bylo na povinné, aby se s pouhou smlouvou nespokojila a požadovala další důkaz i o tom, že k naplnění rozvazovací podmínky nedošlo. Protože ale společnost SCR úplatu za postoupení pohledávky v dohodnutém termínu nezaplatila, nemohla povinné tuto skutečnost prokázat a povinná nemohla mít důvodně prokázané, že exekvovaná pohledávka na společnost SCR skutečně přešla a že plněním pohledávky společnosti SCR, byť započtením, plní skutečně svému věřiteli.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Namítá, že platnost a účinnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2016 je nutné posuzovat nejen z obsahu samotné smlouvy, ale rovněž z chování smluvních stran. Povinná a společnost SCR si za postoupení této pohledávky sjednaly úplatu ve výši 592 208,80 Kč a tato částka byla uhrazena dne 20. 10. 2016. Obě smluvní strany tak měly zájem řídit se povinnostmi vyplývajícími z této smlouvy a její příslušná ustanovení považovaly za závazná. Tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že je předmětná smlouva o postoupení pohledávky neúčinná, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Dovolatelka dále nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že oprávněnou nebyla porušena žádná smluvní ani zákonná povinnost, a nárok na náhradu škody ve výši 1 305 074 Kč tak povinné nevznikl. Oprávněná se podle článku V. odst. 1 Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2013 zavázala povinné postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit. Pokud tedy oprávněná měla notifikační povinnost při postoupení pohledávky, měla jistě stejnou povinnost, když smlouva o postoupení pohledávky naplněním rozvazovací podmínky pozbyla účinnosti. Nesplněním smluvně převzaté povinnosti byla povinné způsobena škoda odpovídající narůstajícímu příslušenství k dlužné jistině pohledávky. V případě, že by oprávněná svoji povinnost splnila a oznámila povinné, že smlouva o postoupení pohledávky v důsledku naplnění rozvazovací podmínky pozbyla účinnost, neplnila by povinná společnosti SCR, ale oprávněné. Podmínky pro vznik nároku na náhradu škody tak byly splněny. Výše uvedené jednání oprávněné je rovněž v rozporu s dobrými mravy, a napadené usnesení odvolacího soudu je proto v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatelka ve svém podání namítá rozpor usnesení odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který v dané věci ovšem není dán. Nelze přehlédnout, že odvolací soud svůj právní závěr o neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2016 postavil na tom, že sama povinná jako postupník a SCR jako postupitel se v předmětné smlouvě dohodly, že tato smlouva nabývá účinnosti až připojením úředně ověřených podpisů. Za takových okolností je třeba vyjít ze zcela jasné a jednoznačné formulace uvedené v předmětné smlouvě, která nepřipouští jiný výklad než ten, že účinky předmětné smlouvy skutečně nenastaly a že závěr odvolacího soudu je v tomto směru správný a v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, které upravuje výklad právního jednání pro případ, že zamýšlené účinky nejsou z výslovného textu právního jednání naprosto bez pochyb (k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1702/2018, a ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 939/2018).
Dále dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že neoznámením zániku Smlouvy o postoupení pohledávky z exekučního titulu oprávněná neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost a nárok na náhradu škody ve výši smluvního úroku ve výši 0,2 % z částky 550 200 Kč od 13. 9. 2013 nevznikl. Oprávněná postoupení pohledávky povinné skutečně podle skutkových zjištění odvolacího soudu neoznámila (a neoznámila povinné ani to, že cena za postoupení pohledávky ze strany SCR nebyla zaplacena). Nicméně je namístě dát odvolacímu soudu za pravdu, že neoznámí-li postupitel (oprávněná) dlužníkovi (povinné), že pohledávka byla postoupena (a případně neoznámí, že rozvazovací podmínka účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek nenastala), nenastane nepříznivý následek pro dlužníka, ale pro postupníka, protože postupník musí dlužníkovi prokázat, že pohledávka mu byla postoupena. Jestliže k těmto oznámením ze strany oprávněné nedošlo, povinná měla podle ustanovení §526 odst. 2 obč. zák. od postupníka (SCR) požadovat prokázání postoupení pohledávky. Pokud tak podle zjištění odvolacího soudu neučinila a spokojila se pouze s předložením smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2013, která obsahovala rozvazovací podmínku zaplacení ceny za postoupení pohledávky (která podle zjištění odvolacího soudu nebyla zaplacena), její plnění ve prospěch postupníka (SCR) nebylo plněním na pohledávku, a nelze je proti pohledávce započíst (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5438/2007, a ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1656/2012).
Dovolatelka konečně poukazuje na to, že odvolací soud měl zohlednit, že oprávněná vymáhala pohledávku přesto, že ta dne 20. 12. 2013 zanikla (provedením zápočtu ze strany povinné vůči SCR v době, kdy povinné bylo oznámeno, že SCR je postupníkem) v důsledku čehož je jednání oprávněné v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti však odvolací soud správně (viz výše) vysvětlil, že exekvovaná pohledávka nezanikla, protože plněním povinné vůči společnosti SCR (konkrétně započtením pohledávek vůči společnosti SCR) nebyl exekvovaný dluh splněn proto, že předmětná pohledávka na společnost SCR vůbec nepřešla pro absenci připojení úředně ověřených podpisů. Pouze obecný poukaz dovolatelky na údajnou nemravnost konání oprávněné, která i nadále požaduje plnění z exekučního titulu, tedy bez dalšího nelze pokládat za případný.
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu