ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4359.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4359/2017-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné Raiffeisenbank, a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, proti povinným 1) MUDY s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 565, identifikační číslo osoby 28509366, 2) M. Z. , t. č. ve Vazební věznici Praha – Pankrác, zastoupeným Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, pro 2.222.376,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 486/2015, o dovolání povinného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 62 Co 62/2017-93, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 73 EXE 486/2015-78, zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, pod sp. zn. 085EX 16/15 na základě pověření téhož soudu (výrok I), dále rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit povinným náhradu nákladů řízení a současně zaplatit i náklady exekuce soudním exekutorovi (výrok II a výrok III). Soud prvního stupně uzavřel, že notářský kandidát V. L. byl na základě pověření vydaného JUDr. Bohdanem Halladou ze dne 27. 6. 2014 oprávněn sepisovat notářské zápisy podle §71b odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Soud považoval za dostatečný i způsob ověření totožnosti účastníků notářského zápisu. Druhý povinný pak v rámci notářského zápisu ze dne 20. 1. 2014 přistoupil jako společný a nerozdílný dlužník k dluhu prvního povinného. Notářský zápis však je podle soudu prvního stupně materiálně nevykonatelný, neboť ujednání o předmětu plnění a době plnění jsou neurčitá.
Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Neztotožnil se s posledně uvedeným dílčím závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že dohoda oprávněné a povinné osoby, uvedená v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu, a tedy nemá sama o sobě za následek vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Hmotněprávní charakter proto nemá ani určení předmětu plnění a doby plnění, jedná se pouze o formální náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby notářský zápis se svolením k vykonatelnosti byl jako exekuční titul vykonatelný. Notářský zápis ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. NZ 108/2014, N 125/2014, ve spojení s notářským zápisem ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. NZ 158/2014, N 125/2014, který je jeho pokračováním, podle názoru odvolacího soudu všechny formální náležitosti splňuje. Soud uvedl, že na účet oprávněné došla dne 25. 2. 2014 splátka úroku ve výši 22.223,706 Kč a dne 25. 3. 2014 splátka úroku ve výši 17.285,15 Kč. Vzhledem k tomu, že třetí splátka vyplývající z notářského zápisu ve výši 40.000 Kč a smluvního úroku z do té doby neuhrazené pohledávky za období od 25. 3. 2014 do 25. 4. 2014, nebyla zaplacena ve lhůtě splatnosti, tj. do 25. 4. 2014, nastala v souladu s ujednáním obsaženým v předmětném notářském zápisu ztráta výhody splátek pro osoby povinné a stala se splatnou celá pohledávka oprávněné, specifikovaná v části první, článku prvním, odstavci 2 notářského zápisu. Z notářského zápisu lze podle odvolacího soudu jednoznačně určit, že oprávněná a povinní si v notářském zápise sjednali, že povinní vedle pohledávky ve výši 2.222.376,23 Kč zaplatí smluvní úrok ve výši 10 % z částky 2.222.376,23 Kč od 21. 1. 2014 do zaplacení částky 2.222.376,23 Kč. Tuto skutečnost potvrdil druhý povinný také v dohodě o přistoupení k dluhu ze dne 20. 1. 2014, v níž výslovně prohlásil, že dluh ve výši 2.222.376,23 Kč se zavazuje uhradit společně a nerozdílně s prvním povinným spolu se smluvním úrokem ve výši 10 % p. a. z uvedené částky, a to způsobem a za podmínek stanovených dohodou uvedenou v notářském zápise, a v neposlední řadě je tato skutečnost uvedena oběma povinnými také v jejich uznání dluhu ze dne 20. 1. 2014. Pokud jde o sjednání úroku z prodlení ve výši 29 %, pak tento byl sjednán jen pro případ, že dojde k prodlení jakékoliv splátky, či její části, a oba povinní se k tomuto závazku zavázali nejen v dohodě obsažené v notářském zápisu, ale také svým uznáním dluhu.
Povinný 2) v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou, zda notářské zápisy ze dne 20. 1. 2014 a ze dne 22. 1. 2014 jsou samostatnými notářskými zápisy či nikoli. Nesouhlasí totiž s názorem odvolacího soudu, že druhý notářský zápis je pokračováním předchozího. Soud měl podle dovolatele každý z nich posuzovat z hlediska splnění náležitostí exekučního titulu zvlášť. V důsledku takového posouzení by musel dospět k závěru, že notářský zápis ze dne 20. 1. 2014 i ze dne 22. 1. 2014 je neurčitý z hlediska vymezení závazku. Dále vytýká, že v okamžiku sepisu notářského zápisu ze dne 20. 1. 2014 ještě nepřistoupil k dluhu společnosti MUDY s. r. o., tudíž neměl podle hmotného práva vůči oprávněné žádný závazek, k jehož vykonatelnosti měl svolit. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016, od jehož nosných důvodů se odvolací soud měl v projednávané věci odchýlit, a též na usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1872/2013. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že notářské zápisy netrpí žádnou neurčitostí a oba je nutno posuzovat jako jeden exekuční titul, neboť pozdější je pokračováním předchozího, jak uzavřel odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné, protože závěry odvolacího soudu jsou souladu s konstantní judikatorní praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby dotčené otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatel brojí proti závěru, že notářský zápis ze dne 22. 1. 2014, NZ 158/2014, N 125/2014, je pokračováním předchozího notářského zápisu ze dne 20. 1. 2014, NZ 108/2014, N 125/2014. Dovolatel svůj protichůdný názor nepodpořil žádnou relevantní argumentací. Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení §62 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uvádí, že v předposledním odstavci první strany notářského zápisu ze dne 22. 1. 2014 se konstatuje: „…tímto notářským zápisem je pokračováno v notářském zápisu sp. zn. NZ 108/2014, N 125/2014…“. Možnost pokračování v notářském zápisu nevylučuje ani judikatorní praxe dovolacího soudu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 860/2003). Odvolací soud tudíž správně dovodil, že notářské zápisy ze dne 20. 1. 2014 a ze dne 22. 1. 2014 nutno posuzovat z hlediska splnění předpokladů formální a materiální vykonatelnosti jako jeden celek. V důsledku toho se pak jeví bezpředmětná další dovolatelova námitka, že notářské zápisy nejsou řádnými exekučními tituly z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti vymezení závazku, příp. že v okamžiku sepisu notářského zápisu ze dne 20. 1. 2014 dovolatel nemohl svolit k vykonatelnosti dluhu, k němuž přistoupil až následnou dohodou o přistoupení k dluhu dle §1892 občanského zákoníku (též ze dne 20. 1. 2014).
Odvolací soud se v projednávané věci neodchýlil ani od dovolatelem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016, v němž Nejvyšší soud za odlišných okolností vyslovil závěr, že je-li ve smlouvě o půjčce absolutně neplatné ujednání o smluvní pokutě (pro jeho neurčitost), nelze tuto neurčitost odstranit výkladem provedeným v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, neboť tento zápis není sám o sobě zavazovacím důvodem, pročež nemůže být ani narovnáním ani novací. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud jakkoli odchýlil od jeho usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1872/2013.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu