ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.478.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 478/2018-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné B. O., C., zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti povinnému J. O. , L L., zastoupenému JUDr. Barborou Bretlovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, pro dlužný příspěvek na výživu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 74 EXE 59359/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2017, č. j. 36 Co 143/2017-262, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému k rukám jeho advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 13 770 Kč.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 2. 2017, č. j. 74 EXE 59359/2015-234, kterým okresní soud částečně zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Janem Paraskou, Exekutorský úřad Most, pro dlužný pomanželský vyživovací příspěvek, a to v části, v níž byla vedena pro platby za měsíce červenec 2012 až leden 2015 (tj. celkem 125.550 CHF) a za měsíce únor 2015 až říjen 2016 (tj. celkem 85.050 CHF), požadované podle opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012 (výrok I.), a kterým zamítl návrh na zastavení exekuce ve zbývajícím rozsahu, tj. pro platby za měsíce únor 2012 až červen 2012 (celkem 8.500 CHF), požadované podle nařízení Krajského soudu v Curychu EE010430/U ze dne 27. 2. 2002 (výrok II.).
Exekučním titulem v projednávané věci je nařízení Krajského soudu v Curychu EE010430/U ze dne 27. 2. 2002, jímž se povinný zavázal hradit příspěvek na výživu 1 700 CHF měsíčně od 1. 10. 2001, a dále opatření a rozsudek Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012, jímž mu bylo uloženo platit oprávněné pomanželský vyživovací příspěvek 4 050 CHF měsíčně od právní moci rozhodnutí (6. 7. 2012) do října 2016. V exekučním řízení zahájeném 22. 1. 2015 oprávněná požadovala (vedle vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné) vymožení dlužného příspěvku ve výši 318 405,30 CHF (za období od října 2001 do ledna 2015) a dále ve výši 4 050 CHF měsíčně od února 2015. Okresní soud v Liberci dne 12. 2. 2015 pod č. j. 74 EXE 59359/2015-38 pověřil vedením exekuce JUDr. Jana Parasku, Exekutorský úřad Most, a udělil exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl v části výživného od listopadu 2016, neboť povinnost platit výživné byla exekučním titulem omezena do října 2016. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 74 EXE 59359/2015-115, byla pak exekuce zastavena co do plateb za období od října 2001 do ledna 2012 ve výši 184 355,30 CHF (z důvodu promlčení), ve zbývajícím rozsahu byl návrh na zastavení zamítnut. Zamítavý výrok však následně odvolací soud zrušil usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. 36 Co 437/2015-157, v němž mimo jiné uvedl, že rozhodnutí švýcarského soudu o výživném se podle Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. 10. 1973, publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 132/1976 Sb. (dále jen „Úmluva“), uznávají bez zvláštního řízení a s uznáním je třeba se vypořádat až v řízení o návrhu na zastavení exekuce, neboť soudy od 1. 1. 2013 (od novely exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb.) o nařízení exekuce nerozhodují. Okresnímu soudu současně uložil, aby se v novém rozhodnutí vypořádal s podmínkami uznání cizího rozhodnutí podle čl. 4 a násl. Úmluvy s tím, že v souladu s principem nejvyššího zvýhodnění dle čl. 23 Úmluvy je procesní postup uznání a výkonu dán §14 – 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (řízení bylo zahájeno 22. 1. 2015), dále též jen „ZMPS“.
Krajský soud v záhlaví uvedeném rozhodnutí uvedl, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 (řešící uznání a výkon rozhodnutí floridského soudu), na projednávanou věc nedopadá, protože v daném případě jsou ČR i Švýcarsko smluvními stranami Úmluvy, podle níž se cizí rozhodnutí uznávají bez zvláštního řízení. Z toho dovodil možnost navrhnout v projednávané věci jak soudní výkon, tak exekuci. Uvedl k tomu, že za ekvivalent cizího rozhodnutí, u nějž bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy (§37 odst 2 písm. b/ zákona č. 120/2001 Sb.), lze považovat i taková rozhodnutí, která jsou podle příslušných nástrojů považována za automaticky vykonatelná bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti. Proto jsou obě švýcarská rozhodnutí způsobilá být exekučními tituly a splněním věcných podmínek uznání obou titulů ve smyslu čl. 4 – 12 Úmluvy včetně předložení listin dle čl. 17 Úmluvy je třeba se zabývat právě v řízení o návrhu na zastavení exekuce. Krajský soud dále vysvětlil, proč neaplikoval úmluvu mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí s dodatkovým protokolem, podepsanou v Bernu dne 21. 12. 1926 a publikovanou pod č. 23/1929 Sb. Jde totiž o obecnou smlouvu, před níž má přednost Úmluva jakožto smlouva speciální, vztahující se k rozhodnutím o vyživovací povinnosti.
Odvolací soud pak ohledně nařízení Krajského soudu v Curychu EE010430/U ze dne 27. 2. 2002 uzavřel, že bylo vydáno soudem pravomocným ve smyslu čl. 4 bodu 1, čl. 7 bodu 1 a 3 Úmluvy a splňuje všechny podmínky pro uznání. Soud nesouhlasil s názorem povinného, že jeho dluh 8 500 CHF na výživném za únor 2012 až červen 2012 zanikl s právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků (viz rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 2010, č. j. 25 C 194/2007-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 5. 2011, č. j. 73 Co 54/2011-149, v právní moci dne 13. 6. 2011), neboť podle uzavřeného smíru je povinnost platit vázána trváním domácí péče oprávněné o společného syna, přičemž soud byl rovněž vázán exekučním návrhem (oprávněná požadavek na úhradu 1700 CHF měsíčně omezila červnem 2012 a nadále již požadovala 4050 CHF měsíčně od právní moci opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012). Soud rovněž ověřil splnění podmínek čl. 17 Úmluvy a neshledal žádný důvod pro zastavení exekuce vedené pro 8 500 CHF (výživné od února 2012 do června 2012).
Ohledně opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012 odvolací soud uzavřel, že bylo vydáno soudem pravomocným ve smyslu čl. 4 bodu 1, čl. 7 bodu 1 Úmluvy, oprávněná předložila opis vykonatelného rozhodnutí, proti němuž není ve státě původu přípustný řádný opravný prostředek. Švýcarský soud označil rozhodnutí za rozsudek se zpožděním, bylo tedy třeba zkoumat, zda účastník, který se k jednání nedostavil, byl podle švýcarského práva řádně vyrozuměn o zahájení řízení a o podstatě nároku (čl 17 bod 3 Úmluvy), což bylo možno ověřit z obsahu rozhodnutí. Odvolací soud pak také zkoumal slučitelnost uznání a výkonu cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem ČR (čl. 5 a 6 Úmluvy), konkrétně zkoumal (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. Ncu 290/2006, případně nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, I. ÚS 709/05), zda postupem švýcarského soudu nedošlo k obcházení kogentního předpisu ČR o doručování v občanském soudním řízení. Přitom zaujal názor, že švýcarský soud učinil opatření ze dne 6. 10. 2010 (výzvu ke zvolení zástupce pro doručování ve Švýcarsku pod pohrůžkou, že jinak bude doručováno zveřejněním v kantonálním úředním listě nebo může být upuštěno od sdělení, a to s účinkem, že by platila za doručená jejich dodáním do spisů podle §30 občanského soudního řádu), a to pouze proto, že povinný žije v ČR. Krajský soud poukázal na §46c odst. 1 o. s. ř., vyžadující pro podobný postup existenci obtíží nebo průtahů při doručování, současně však vyloučil takový postup v případech, kdy by následně vydané soudní rozhodnutí právě z důvodu tohoto postupu soudu nemohlo být uznáno nebo vykonáno v jiném státě. Obtíže nebo průtahy by neměly spočívat pouze v tom, že má být doručováno do ciziny. ČR i Švýcarsko jsou členskými státy Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních z 15. 11. 1965, publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 85/1982 Sb. Švýcarskému soudu rovněž byla známa adresa povinného v ČR. Výzva ke zvolení zástupce pro doručování tedy podle odvolacího soudu nebyla opodstatněná. Obtíže nebo průtahy nelze spatřovat v tom, že povinný trval při doručování na překladu žaloby do českého jazyka a odmítl sdělit doručovací adresu ve Švýcarsku. I podle úmluvy o doručování se až na některé výjimky doručují listiny s překladem do jazyka země příjemce. Švýcarský soud vydal výzvu ke zvolení zástupce pro doručování dřív, než věděl o tom, že povinný bude trvat na překladu písemností, justiční orgán následně opatřil překladem pouze opatření ze dne 6. 10. 2010, nikoliv žalobu ze dne 3. 10. 2011, proto ji povinný odmítl převzít. Opatření ze dne 6. 10. 2010 se týkalo předmětu sporu „rozvodu manželství“, k pozměnění předmětu sporu z „rozvodu manželství“ na „doplnění zahraničního rozsudku o rozvodu“ došlo až na základě opatření ze dne 21. 12. 2011. Výzvou švýcarského soudu ke zvolení zástupce pro doručování byla porušena základní práva povinného jako účastníka řízení a je namístě aplikovat čl. 5 bod 1 Úmluvy a exekuci prováděnou podle opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012 jako zjevně neslučitelnou s veřejným pořádkem ČR částečně zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. pro příspěvek od červenec 2012 do ledna 2015 (tj. celkem 125.550 CHF) a od února 2015 do října 2016 (tj. celkem 85.050 CHF).
Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež podle jeho obsahu směřuje jen do ve výroku o částečném zastavení exekuce a namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatelka pokládá za nesprávné „následující právní posouzení věci odvolacím soudem: 1) že byly splněny podmínky pro projednání odvolání bez nařízení jednání, a 2) že exekuce vedená k vymožení plnění dle opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012 je zjevně neslučitelná s veřejným pořádkem České republiky“ (podle čl. 5 bodu 1 Úmluvy).
Krajský soud nenařízení jednání k projednání odvolání odůvodnil tak, že z §254 odst. 8 o. s. ř. nevyplývá, že by se v případech uvedených v §268 odst. 1 písm. g), h) muselo rozhodovat po předchozím jednání vždy, a že nebyl-li tvrzen způsobilý důvod pro zastavení exekuce a není nutno provádět dokazování, není nařízení jednání třeba. Tento výklad je podle dovolatelky chybný, nelze ani subsidiárně užít §214 odst. 2, 3 o. s. ř. Protože účastníci nebyli o zamýšleném nenařízení jednání informováni, dovolatelka neposkytla své vyjádření k odvolání povinného.
K otázce neslučitelnosti rozhodnutí švýcarského soudu s českým veřejným pořádkem poukazuje na úmluvu mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí, podepsanou v B. dne 21. 12. 1926 a publikovanou pod č. 23/1929 Sb., a dohodu mezi republikou Československou a Švýcarskem o vzájemné právní pomoci ve věcech občanských a obchodních, podepsanou v B. dne 21. 12. 1926 a publikovanou pod č. 9/1928 Sb., které vůbec nezmiňují, že by některé soudní rozhodnutí mohlo být označeno za rozporné s veřejným pořádkem druhého smluvního státu, přitom odvolací soud neuvedl, proč tyto smlouvy neaplikoval. Švýcarské procesní právo se jeví jako vstřícnější k účastníkům a je jen těžko představitelné, že by rozhodnutí švýcarského soudu mohlo vykazovat vytčený rozpor. Doručování a jiné procesní úkony měly být posuzovány podle švýcarského práva. Odvolací soud se jím však nezabýval. Povinný v nalézacím řízení byl řádně vyrozuměn o zahájení řízení i o podstatě nároku (že se dovolatelka domáhá rozvodu i stanovení výživného po rozvodu, což ostatně vyplývá i z obsahu jeho vyjádření ze dne 7. 1. 2012), byla mu doručena jak žaloba (v německém jazyce), tak poučení o jeho právech a povinnostech a měl možnost se k věci vyjádřit a jednání se účastnit. Nebyl zbaven možnosti hájit svá práva v nalézacím řízení. Podle dovolatelky povinný ztěžoval doručování tím, že si nezvolil zástupce pro doručování ve Švýcarsku a že odmítl převzít návrh na zahájení řízení při doručování v roce 2010. Podle §30 o. s. ř. Curych z roku 1976 může účastník, který nemá adresu pro doručování na území Švýcarska, označit na výzvu soudu zástupce pro doručování ve Švýcarsku. Neučiní-li tak, bude mu doručováno zveřejněním nebo doručením do spisu soudu. O tom byl povinný v opatření Krajského sudu Curych ze dne 6. 10 2010 řádně poučen. Pod pojem veřejného pořádku nelze podřadit předpisy soukromého práva, a to ani ty procesní. Ani naše ustanovení §46c o. s. ř. nevylučuje, že je nelze aplikovat na účastníky zdržující se v cizině na známé a běžně dosažitelné adrese, stěžejním je bezproblémovost a rychlost doručování. Obtíže mohou být dány i samotnou vzdáleností a nákladností doručování do ciziny. Soudy neprovedly navrhovaný důkaz celým nalézacím spisem švýcarského soudu a je možné, že návrh na zahájení řízení s výzvou byl bezúspěšně doručován vícekrát. Podle dovolatelky je závěr soudu, že průtahy ani obtíže při doručování v nalézacím řízení neexistovaly, předčasný a nepodložený. Nebylo prokázáno, že by vydání výzvy soudu ze dne 6. 10. 2010 bylo neopodstatněné. Pokud by tomu tak i bylo, druhá výzva zasílaná v roce 2011 již opodstatněná bezesporu byla, neboť povinný odmítl převzetí předchozí výzvy. Povinný nedůvodně požadoval překlad listin do češtiny, doručování protahoval, odmítal převzetí písemností, přitom měl stále dostatek kontaktů ve Švýcarsku a nevyužil svá práva, která před švýcarským soudem měl. Pokud jde o nezajištění překladů do českého jazyka, ani podle aktuálního stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 je právo na jednání ve vlastní mateřštině před soudem omezeno pouze na ústní jednání a netýká se písemného styku. Povinný na překlady neměl právo, navíc sám ovládá německý jazyk.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný ve svém vyjádření k dovolání vytýká dovolatelce nedostatečnost vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k námitce nesplnění podmínek pro rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání. Ve vztahu k námitce neslučitelnosti exekuce s veřejným pořádkem ČR uvedl, že odvolací soud neposuzoval, zda je exekuce neslučitelná s veřejným pořádkem ČR, ale posuzoval možnost aplikace výhrady veřejného pořádku v procesu uznávání a výkonu konkrétního cizího rozhodnutí. Soud správně aplikoval Haagskou úmluvu i zákon č. 91/2012 Sb. a náležitě odůvodnil, proč tak postupuje. Překážkou uznání cizího rozhodnutí jsou skutečnosti, které brání řádnému projednání věci a zbavují účastníky stejné příležitosti k uplatňování svých práv (R 27/86), např. byla-li účastníkovi odňata možnost řádně se účastnit řízení. Nelze uznat cizí rozhodnutí, jež vzešlo z řízení, v němž byla porušena základní práva účastníka řízení (IV. ÚS 189/2010). Povinný se ztotožňuje se závěrem, že v dané věci je na místě aplikace výhrady veřejného pořádku. Dotčený exekuční titul je neslučitelný s tuzemským právním řádem i z hlediska hmotněprávního. Náš právní řád nezná institut pomanželského vyživovacího příspěvku a výše výživného by měla zohledňovat odůvodněnou potřebu vyživovaného, reálnou schopnost a možnost a majetkové poměry povinného. Povinný je starobní důchodce pobírající důchod 3403 Kč měsíčně bez dalších příjmů, platba výživného 4 050 CHF měsíčně je hrubě nepřiměřená a likvidační. Povinný má za to, že v dané věci je vedení exekuce nepřípustné a vymáháno mělo být jen soudním výkonem rozhodnutí, protože cizí rozhodnutí nebylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle §16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1349/2016). Závěrem vytkl, že odvolací soud nerozhodl o nákladech řízení o zastavení exekuce.
Oprávněná po uplynutí lhůty k podání dovolání ještě učinila doplňující podání, v němž na podporu předchozí argumentace poukázala na ustanovení §35j odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož je hostující evropský advokát poskytující právní služby v ČR povinen ustanovit zmocněnce pro doručování, aby se předešlo obtížnému doručování do zahraničí. Oprávněná dále ohledně námitky absence zkoumání švýcarských procesních předpisů českým soudem uvedla, že odvolací soud se při takovém postupu s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1270/2017 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pokud jde o zpochybnění závěru odvolacího soudu, že exekuce vedená podle cizího exekučního titulu je zjevně neslučitelná s veřejným pořádkem České republiky, dovolatelka zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání adekvátně nevymezila a jejich naplnění není odvoditelné ani obsahovou interpretací dovolání. Dovolatel je přitom povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Oprávněná nevymezila, při řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, popř. která již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatelka sice podrobně rozebírá, proč měl odvolací soud posuzovat uznání a výkon exekučního titulu z roku 2012 podle úmluvy mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí, publikovanou pod č. 23/1929 Sb., a dohodou mezi republikou Československou a Švýcarskem o vzájemné právní pomoci ve věcech občanských a obchodních, podepsanou v B. dne 21. 12. 1926 a publikovanou pod č. 9/1929 Sb., jakým způsobem byl povinný vyrozuměn o jednání u švýcarského soudu, obhajuje způsob doručování povinnému, nicméně žádné právní otázky v souvislosti s tím ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezuje.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nenařídil jednání, nezpochybňuje tím otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci (tj. otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž namítá vady řízení, ke kterým však dovolací soud přihlédne za předpokladu, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nicméně v souvislosti s výkladem §37 odst. 2 ex. řádu a možností vést exekuční řízení podle přímo použitelné mezinárodní smlouvy Nejvyšší soud připomíná, že přijal závěr, že bez předchozího uznání rozhodnutí nelze exekuční řízení vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016).
Současně Nejvyšší soud připomíná, že od 1. 1. 2011 vstoupila ve vztahu ke Švýcarsku v účinnost Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 15. 10. 2007, tzv. Luganská úmluva II, která v čl. 63 vymezila, kdy se v případě uznání a výkonu rozhodnutí bude postupovat podle této úmluvy, současně v čl. 67 odst. 1 stanovila, že touto úmluvou nejsou dotčeny smlouvy, jimiž jsou vázány smluvní strany nebo státy vázané touto úmluvou a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Mezi takové smlouvy patří Úmluva. Současně čl. 65 stanoví, které smlouvy úmluva nahrazuje; mezi tyto smlouvy patří i zmíněná úmluva mezi republikou Československou a Švýcarskou konfederací (příloha VII).
Konečně Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 12. 2012, C-325/11, Krystyna Alder a Ewald Alder v. Sabina Orlowska a Czeslaw Orlowski, ve vztahu k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, který se vyjadřuje k právní úpravě, podle níž soudní písemnosti určené straně, jejíž bydliště nebo místo obvyklého pobytu se nachází v jiném členském státě, jsou založeny do spisu a považovány za doručené, pokud uvedená strana neoznačila zmocněnce pro doručování s bydlištěm v prvním státě, ve kterém probíhá soudní řízení, a přitom uzavírá, že čl. 1 odst. 1 nařízení musí být vykládán tak, že takové úpravě členského státu brání.
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení §243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože exekuční řízení bylo částečně zastaveno, rozhodl dovolací soud i o nákladech řízení o částečném zastavení exekuce, které účastníkům vznikly v dovolacím řízení. Přitom vyšel ze skutečnosti, že předmětem dovolacího řízení zůstala částka 210 600 CHF (4 653 207 Kč). Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v této fázi řízení nebyla úspěšná, přičemž podle obsahu spisu úspěšnému povinnému v dovolacím řízení vznikly náklady, sestávají z odměny advokáta 13470 Kč za sepis vyjádření k dovolání (§11 odst. 2 písm. e/, odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu