ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5692.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5692/2017-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Národního muzea se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 1700/68, identifikační číslo osoby 00023272, proti povinnému V. U. , zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 2167/16, pro 1 083 176 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 27 EXE 1084/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2017, č. j. 25 Co 265/2017-77, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Pověřením ze dne 29. 4. 2015, č. j. 27 EXE 1084/2015-13, Okresní soud Praha – východ pověřil JUDr. Romana Chaloupka, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Mělníku, provedením exekuce na základě vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 C 355/2014-9, k vymožení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 1 083 176 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 083 176 Kč od 18. 6. 2014 do zaplacení a nákladů řízení ve výši 80 079 Kč.
Povinný dne 29. 5. 2015 podal u soudního exekutora návrh na odklad předmětné exekuce dle ust. §54 odst. 6 ex. řádu spolu s návrhem na zastavení exekuce s odůvodněním, že oprávněný vede proti povinnému u Okresního soudu Praha – východ dvě řízení, a to pod sp. zn. 6 C 315/2014 a sp. zn. 8 C 355/2014. Dne 9. 1. 2015 byl povinnému doručen platební rozkaz ve věci sp. zn. 8 C 355/2014, proti němuž povinný podal odpor, který omylem označil spisovou značkou řízení ve věci sp. zn. 6 C 315/2014, přičemž omyl v označení odporu nesprávnou spisovou značkou nemůže nic změnit na jeho významu s odkazem na ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož platební rozkaz dosud nenabyl právní moci a není vykonatelný.
Usnesením ze dne 25. 6. 2015, č. j. 27 EXE 1084/2015-32, Okresní soud Praha – východ zamítl návrh povinného na zastavení předmětné exekuce (výrok I.), stejně tak jako návrh povinného na odklad předmětné exekuce (výrok II.). Soud po skutkové stránce uzavřel, že oprávněný dne 14. 7. 2014 podal žalobu na náhradu škody, kterou se domáhal, aby povinnému byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku ve výši 1 083 176 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 6. 2014 do zaplacení. V této věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 C 355/2014-9, který byl povinnému doručen dne 9. 1. 2015. Vzhledem k tomu, že marně uplynula lhůta k podání opravného prostředku, nabyl platební rozkaz dne 27. 1. 2015 právní moci. Dne 10. 7. 2014 podal oprávněný u zdejšího soudu žalobu o vydání bezdůvodného obohacení, kterou se domáhal, aby povinnému byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 67 860 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 6. 2014 do zaplacení. Dne 6. 8. 2014 Obvodní soud Praha – východ vydal platební rozkaz, č. j. 6 C 315/2014-16, proti němuž podal povinný odpor. O této věci pak bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 10. 2014, č. j. 6 C 315/2014-32, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 17 Co 492/2014-53. Všechna podání povinného [ad 1), ad 2) a ad 3)] jsou označena buď spisovou značkou 6 C 315/2014 nebo sp. zn. 17 Co 492/2014, tedy mají vztah k řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 C 315/2014. Soud uzavřel, že předmětná podání povinného nemohla být posouzena jako odpor povinného proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 C 355/2014-9, a to ani dle jejich obsahu ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a nelze z nich jakkoli dovodit ani nesouhlas povinného s předmětným platebním rozkazem, resp. s nárokem uplatněným žalobou, na jejímž základě byl platební rozkaz vydán. Z obsahu uvedených spisů navíc vyplývá, že žádné ze zmiňovaných podání povinného nebylo ve lhůtě k podání odporu doručeno zdejšímu soudu (tedy soudu, který platební rozkaz vydal a u kterého měl být případný odpor podle poučení v platebním rozkazu podán).
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 25 Co 265/2017-77, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení ani odklad exekuce. Jak správně soud prvního stupně uzavřel, žádné ze tří podání povinného nemohlo být ani za použití ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. posouzeno jako odpor povinného proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu Praha – východ ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 C 355/2014-9, když obsahově korespondují s předmětem řízení ve věci sp. zn. 6 C 315/2014, resp. 17 Co 492/2014. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 518/03, uvedl, že i kdyby připustil, že by některé z podání povinného mělo být odporem proti předmětnému platebnímu rozkazu, muselo by toto podání ve stanovené lhůtě pro podání odporu proti platebnímu rozkazu dojít soudu, který platební rozkaz vydal, tedy Okresnímu soudu Praha – východ, což se však v daném případě nestalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, neboť má za to, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a založil tak dovolací důvod, resp. přípustnost dovolání, když se dostatečně nevypořádal s námitkou povinného, že pro vydání předmětného platebního rozkazu nebyly dány podmínky, protože žalobou uplatněné právo nevyplývalo ze skutečností uplatněných žalobcem a nebyly tak splněny podmínky pro postup soudu dle ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř. Řízení u odvolacího soudu bylo též zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání. Přitom v souladu s ustanovením §254 odst. 8 o. s. ř. mělo být nařízeno jednání, neboť existence platebního rozkazu vydaného v rozporu s ustanovením §172 odst. 2 o. s. ř. představuje důvod pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že věc je třeba vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době od 1. 1. 2014 posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání povinného v části, v níž se domáhá právního přezkumu usnesení odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II. usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 6. 2015, č. j. 27 EXE 1084/2015-32, o zamítnutí návrhu povinného na odklad exekuce, není přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Jde-li pak o dovolání v té jeho části, v níž povinný napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, z dovoláním napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce pokládal za podstatné, že řádným poučením opatřený platební rozkaz Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 C 355/2014-9, byl povinnému doručen do vlastních rukou dne 9. 1. 2015, a že lhůta pro podání odporu uplynula marně, takže platební rozkaz nabyl právní moci dne 27. 1. 2015. Z tohoto právního závěru je zjevné, že odvolací soud naopak pro rozhodnutí o návrhu dovolatele na zastavení exekuce nepokládal za právně významné, zda byly nebo nebyly splněny předpoklady pro vydání předmětného platebního rozkazu podle ustanovení §172 odst. 2 o. s. ř. Nelze se tedy ztotožnit s názorem dovolatele, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jaký postoj zaujal odvolací soud k jeho v předchozím odstavci popsané námitce.
Právní závěr odvolacího soudu, že předpokladem pro zahájení a vedení exekuce jsou tzv. materiální a formální vykonatelnost exekučního titulu, případně to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, a že naopak ve vykonávacím řízení již nemůže být předmětem přezkumu věcná správnost exekučního titulu ve formě soudního rozhodnutí, včetně splnění procesních předpokladů pro jeho vydání, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, či ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998). Opačný závěr by nerespektoval formální oddělenost nalézacího a vykonávacího řízení, když tato oddělenost nebyla zpochybněna ani v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. IV. ÚS 535/2005, na který dovolatel odkazuje a který se oproti nyní projednávané věci zabýval situací, kdy se osoba pověřená přijímáním úředních písemností dopustila trestného činu právě tím, že sice jménem žalovaného přijala platební rozkaz, avšak jeho doručení svému zaměstnavateli (žalovanému) zatajila.
Ze shora uvedeného je zjevné, že dovolání není přípustné ani do té části usnesení odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, protože odvolací soud se v napadeném rozhodnutí (i když nikoliv explicitně) vypořádal i s námitkou povinného, že nebyly splněny procesní předpoklady pro vydání exekučního titulu (takže nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces), když právní závěr odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu