ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5903.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5903/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti povinnému K. N. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Hradilem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída č. 531/37, za účasti vydražitele T. F., zastoupeného JUDr. Petrem Šaštinským, advokátem se sídlem v Praze 1, Gogolova č. 228/8, pro 516 107,87 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 36 386,60 Kč, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov, pod sp. zn. 137 Ex 23168/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. září 2017, č. j. 54 Co 212/2017-234, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit vydražiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Šaštinského, advokáta se sídlem v Praze 1, Gogolova č. 228/8.
Odůvodnění:
K odvolání povinného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 54 Co 212/2017-234, potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov, ze dne 11. 7. 2017, č. j. 137 Ex 23168/14-191, o udělení příklepu na vydražené nemovitosti, a rozhodl, že vydražiteli T. F. se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje ze závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3811/2014, dospěl k závěru, že dražba předmětných nemovitostí byla provedena v souladu se zákonem, proběhla-li dne 11. 7. 2017, tedy po uveřejnění předběžného opatření, a to bez ohledu na skutečnost, že vydané předběžné opatření bylo následně změněno, nicméně v době provedení dražby předběžné opatření mohlo vyvolávat právní účinky a exekutorovi „nic nebránilo v realizaci exekuce“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na otázce procesního práva, „zda soulad postupu podle předběžného opatření vydaného dle §82 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále též jen „ins. zák.“], se zákonem má být posuzován v závislosti na okamžiku, kdy předběžné opatření vyvolává účinky, nebo okamžiku, kdy předběžné opatření nabude právní moci“. Dovolatel se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v usnesení ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5026/2014, že exekuční dražba provedená na základě předběžného opatření vydaného podle ustanovení §82 odst. 2 písm. b) ins. zák., které bylo následně změněno tak, že se návrh na jeho vydání zamítá, byla provedena v rozporu s platným právem, neboť předběžné opatření, byť účinné, avšak dosud nepravomocné, konečně a závazně neupravuje práva účastníků řízení, když až na základě pravomocného rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření lze konstatovat, zda účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) ins. zák. v době konání exekuční dražby trvaly či nikoliv, byť tato skutečnost vyjde najevo až dodatečně. Dovolatel namítá, že odvolací soud při svém rozhodování zohlednil pouze legitimní očekávání vydražitele o přechodu vlastnického práva na jeho osobu, aniž by se zabýval legitimním očekáváním věřitelů povinného, kteří jsou po zahájení insolvenčního řízení povinni uplatnit své pohledávky vůči povinnému pouze v tomto řízení, že jejich pohledávky budou uspokojeny maximální možnou měrou z majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení, a legitimním očekáváním povinného, že jeho majetek bude zpeněžen efektivním způsobem s cílem dosáhnout maximálního výtěžku, když možnosti zpeněžení nemovitých věcí jsou v rámci insolvenčního řízení širší než v rámci exekučního řízení, a i s ohledem na skutečnost, že „potencionální zájemci o vydražení nemovitých věcí v exekuční dražbě v případě zahájení insolvenčního řízení zpravidla nepočítají s možností, že by ke zpeněžení nemovitých věcí došlo v exekuční dražbě a o průběh případné exekuční dražby ztrácejí zájem“, jako tomu bylo i v projednávané věci, nebylo-li postaveno na jisto, že v případě vydražení nemovitých věcí na vydražitele skutečně přejde vlastnické právo. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vydražitel se ve svém vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a uvedl, že dražbu konanou soudním exekutorem dne 11. 7. 2017 nelze považovat za nezákonnou, neboť její konání bylo povoleno předběžným opatřením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017, č. j. KSBR 40 INS 10510/2017-A-5, které bylo v době konání dražby účinné, přičemž skutečnost, že v době konání dražby nenabylo právní moci nelze považovat za překážku konání předmětné dražby, naopak je tato skutečnost u předběžných opatření bez významu. Požadavek, aby předběžné opatření současně v době konání dražby nabylo právní moci, by popíral účel a smysl institutu předběžného opatření a došlo by k zásahu do principu legitimního očekávání vydražitele a narušení jeho právní jistoty. Vydražitel navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodné posouzení právní otázky aplikace ustanovení §336k odst. 4 o. s. ř., konkrétně zda je porušením zákona při provedení dražby ve smyslu citovaného usnesení, je-li po udělení příklepu zrušeno předběžné opatření ve smyslu §82 odst. 1 písm. b) ins. zák., které konání dražby umožňovalo.
Dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3811/2014, uveřejněném pod číslem 18/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k ustálenému závěru, že není-li překážkou provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zahájení odvolacího řízení o předběžném opatření podle ustanovení §82 odst. 2 písm. b) ins. zák., jímž insolvenční soud umožnil provedení exekuce (výkonu rozhodnutí), nemá na provedení exekuce (výkonu rozhodnutí) zpětně vliv ani takové rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku předběžné opatření zaniklo.
Z ustanovení §82 ins. zák. a ani z žádného jiného ustanovení insolvenčního zákona nelze dovodit, že by předběžné opatření, jímž byl omezen účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení tak, že soud soudnímu exekutorovi umožňuje provést dražbu konkrétních nemovitých věcí, mělo mít odlišné procesní následky ve srovnání s jinými předběžnými opatřeními vydanými na základě §82 ins. zák. [například s usnesením o ustanovení předběžného správce podle §82 odst. 2 písm. a) ins. zák., o povinnosti ke složení jistoty podle §82 odst. 2 písm. c), odst. 4 ins. zák.]. Z této skutečnosti se podává, že nevyplývá-li z ustanovení insolvenčního zákona něco jiného, řídí se procení úprava a procesní následky veškerých předběžných opatření vydaných podle §82 ins. zák. ustanoveními §74 a násl. o. s. ř. (srov. §7, §82 odst. 4 ins. zák.). Právě uvedené lze podpořit i tak, že zjevným smyslem předběžných opatření vydaných podle ustanovení §82 odst. 3 ins. zák. je potřeba operativní a bez prodlení realizovatelné úpravy poměrů v rámci insolvenčního řízení a poměrů, které s insolvenčním řízením souvisejí, s tím, že jde o úpravu sice dočasnou, ale účinnou od doby předpokládané zákonem do doby, než předběžné opatření bude zrušeno nebo zanikne jiným způsobem. Opačný výklad (že s uskutečněním úkonu předpokládaného předběžným opatřením podle §82 odst. 3 ins. zák. je třeba vyčkat do právní moci takového předběžného opatření) by prakticky vedl k setření významu ustanovení §82 odst. 3 ins. zák., protože s provedením úkonu umožněného předběžným opatřením by bylo třeba vyčkat do právní moci usnesení, jímž bylo předběžné opatření nařízeno.
Ze shora uvedeného se podává, že dražba byla provedena v souladu se zákonem, uskutečnila-li se v době, kdy trvaly účinky předběžného opatření podle §82 odst. 2 písm. b) ins. zák., jímž soud prvního stupně soudnímu exekutorovi umožnil provést dražbu předmětných nemovitých věcí, a to bez ohledu na skutečnost, že odvolací soud po uskutečnění dražby a po udělení příklepu usnesení soudu prvního stupně o umožnění provedení dražby změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá. Konání soudního exekutora, jenž provedl dražbu v souladu s předběžným opatřením podle §82 odst. 2 písm. b) ins. zák., tedy nelze pokládat za „porušení zákona“ ve smyslu ustanovení §336k odst. 4 o. s. ř.; pozdější změna usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření ze strany odvolacího soudu tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, však nevylučuje právo insolvenčního dlužníka (povinného) podat žalobu podle §77a o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolací soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se řízení rozhodnutím dovolacího soudu ve vztahu k vydražiteli končí, bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Protože vydražitel měl ve věci plný úspěch, má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Zástupce vydražitele přitom uskutečnil dva úkony právní pomoci (příprava a převzetí věci, sepis vyjádření k dovolání) á 6 150 Kč [ustanovení §7 bod 6, §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a dále je třeba připočíst dvě paušální náhrady á 300 Kč. Úhrnem tedy náklady vydražitele činí 12 900 Kč. Vzhledem k tomu, že JUDr. Petr Šaštinský neosvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada této daně z odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří. Výše uvedený výpočet se činí s přihlédnutím k situaci, kdy vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena a výši odměny advokáta je třeba stanovit úvahou, zpravidla za využití vyhlášky č. 17/1996 Sb. (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Využití předmětné vyhlášky přitom s ohledem na předmět řízení o dovolání a na dopad rozhodnutí dovolacího soudu do sféry účastníků odpovídá zásadě přiměřenosti nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu