ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1070.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1070/2018-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví
po J. V. M. , zemřelém dne 11. prosince 2013, za účasti A. G. Ž. , zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 30 D 49/2014, o dovolání A. G. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2017, č.j. 11 Co 89/2017-272, takto:
I. Dovolatelce se přiznává osvobození od soudních poplatků za dovolání.
II. Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po J. V. M., zemřelém dne 11.12.2013 (dále jen „zůstavitel“) Okresní soud v Karlových Varech (poté, co jeho dřívější rozhodnutí ve věci samé bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10.5.2016, č.j. 12 C 90/2016-37) usnesením ze dne 8.11.2016, č.j. 30 D 49/2014-206, určil obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok I.), potvrdil, že veškerý majetek z dědictví, sestávající z pozemku parc., na kterém stojí stavba, pozemku a pozemku, se všemi součástmi a příslušenstvím, v k.ú. a obci K. V., nabývá nezletilá A. G. Ž. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Proti usnesení soudu prvního stupně podala A. G. Ž. odvolání, s návrhem na jeho zrušení, neboť má důvodné pochybnosti o úplnosti zjištění majetku zůstavitele v Č. r.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20.6.2017, č.j. 11 Co 89/2017-272, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel z toho, že zůstavitel byl v době úmrtí občanem R. f., na území České republiky neměl bydliště, pobýval zde pouze na turistické vízum, a že pravomoc soudů České republiky k projednání dědictví je založena Smlouvou mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných
a trestních, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 95/1983, tedy pouze k projednání nemovitostí nacházejících se na území České republiky. Odvolací soud uzavřel, že „ke zjištění nemovitého majetku zůstavitele na území ČR soud prvého stupně provedl dostatečné šetření, jímž jiné nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele nebyly zjištěny“, a že „námitku odvolatelky, že soudní komisařka řádně nezjistila bankovní účty zůstavitele, nelze považovat za relevantní, neboť bankovní účty a finanční prostředky na nich uložené nejsou nemovitými věcmi
a k jejich projednání jakožto dědictví proto není dána pravomoc českých soudů, navíc podle obsahu spisu lze šetření soudní komisařky v tomto směru považovat za dostatečné“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala A. G. Ž. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v důsledku „nesprávně posouzeného důkazního řízení, což vedlo k nesprávnému skutkovému zhodnocení“. Je toho názoru, že „majetek, nepochybně náležející do dědictví, nebyl v rámci dědického řízení zjištěn úplně, ač dle ust. §74 odst. 5 zákona
č. 91/2012 Sb. mělo být soudem provedeno předběžné šetření ke zjištění veškerého majetku zůstavitele na území ČR a ten měl být sepsán a projednán“, a že odvolací soud „nerozlišuje povinnost soudu k sepisu majetku zůstavitele od jeho projednání“. Poukazuje na to, že zůstavitel měl v České republice rozsáhlý majetek, jeho rozsah sama není schopna určit, neboť v České republice nežila, chybí jí tak potřebné informace, svá zjištění má jen z listin, které měla k dispozici po smrti zůstavitele, a že není v moci příslušných orgánů R. f., které budou projednávat dědictví po zůstaviteli, aby zjišťovaly majetek zůstavitele na území České republiky.
Současně s dovoláním dovolatelka požádala, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedla, že na správném a úplném zjištění majetku zůstavitele v České republice je závislý výsledek dalšího řízení vedeného
u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 46/2016, v němž se věřitel zůstavitele domáhá úhrady 1.600.000 EUR, které je v důsledku neukončeného dědického řízení přerušeno, a že v případě nepřiznání odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí by se věřitel domáhal uspokojení své pohledávky realizací zástavního práva váznoucího na v dědictví projednávaných nemovitostech, čímž jí hrozí závažná újma.
Poté, co byla usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.4.2018, č.j. 21 Cdo 1017/2018-294, vyzvána k zaplacení soudního poplatku z dovolání, dovolatelka podala návrh, aby jí bylo podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
V projednávané věci na základě dovolatelkou tvrzených a jí doložených skutečností byly shledány důvody k tomu, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za dovolání. Dovolatelka je oboustranný sirotek, studuje vysokou školu „Amurská státní zdravotnická akademie“ v B., po nabytí zletilosti (11.11.2017) nepobírá sociální dávky, nemá žádné příjmy z pracovní či podnikatelské činnosti, žije ve společné domácnosti se svou bývalou opatrovnicí L. A. L., majetek, který nabyla jako dědictví po zůstaviteli v R. f., byl zatížen závazky z nesplacených půjček zůstavitele převyšující aktiva dědictví. S ohledem na osobní poměry dovolatelky, s přihlédnutím k tomu, že projednání dědictví po zůstaviteli v České republice probíhá podle jiných pravidel, než v R. f., jejíž státní občankou dovolatelka je, a nelze jí tak přičítat k tíži využití všech v České republice dostupných opravných prostředků, Nejvyšší soud ČR v souladu s ustanovením §138 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že se dovolatelce přiznává osvobození od soudních poplatků za dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 29.9.2017).
Za nesprávné právní posouzení věci se v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje okolnost, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Pokud dovolatelka nesprávné právní posouzení odvolacím soudem spatřuje v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, přehlédla, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci dovolání nepodléhá, resp. nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř., jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Námitka dovolatelky, že v řízení nebylo provedeno předběžné šetření o majetku zůstavitele na území České republiky, nemá oporu v obsahu spisu, z něhož je naopak zřejmé, že soud prvního stupně opakovaně žádal o součinnost řadu společností ohledně jejich produktů, služeb, akcií, případně pohledávek, poskytovaných či vedených na jméno zůstavitele (a to v různých podobách přepisu jeho jména), byť dovolatelka neuvedla žádné konkrétní údaje o takovém majetku, a výsledek této činnosti je také součástí odůvodnění usnesení soudu, včetně toho, že o zjištěném movitém majetku byl informován příslušný zastupitelský úřad. Takový postup soudu zcela odpovídá ustanovení §175z odst. 1 o.s.ř.,
ve znění účinném v době smrti zůstavitele, podle něhož soud před vydáním úředního potvrzení účastníkům, že projednání dědictví nenáleží do pravomoci soudů České republiky, zpravidla provede předběžné šetření. Soulad je dán i s ustanovením §74 odst. 5 zákona
č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (účinnost od 1.1.2014), na které dovolatelka poukázala, podle něhož soud v České republice, pro případ, že není dána jeho pravomoc k projednání dědictví, provede předběžné šetření „je-li to důvodné“.
Vycházeje ze závěru, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20.6.2017, č.j. 11 Co 89/2017-272, podané dovolatelkou není přípustné, Nejvyšší soud ČR dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že o dovolání dovolatelky bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto, bylo již bezpředmětné rozhodovat o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Lze dodat, že dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o něčem jiném, než o povinnosti k plnění, a takové usnesení je podle ustanovení
§161 odst. 2 ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o.s.ř. vykonatelné, jakmile nabude právní moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu