ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1099.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1099/2018-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. U. , zastoupené Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 992/8, proti žalovaným 1) obci Chýně se sídlem obecního úřadu v Chýni, Hlavní č. 200, IČO 00241296, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, a 2) Základní škole a Mateřské škole Chýně, okres Praha – západ , příspěvkové organizaci se sídlem v Chýni, Bolzanova č. 800, IČO 70989559, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 136/9, o neplatnost odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 148/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2017 č. j. 23 Co 138/2017-279, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 968 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Dvořáka, advokáta se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 7 C 148/2015-204 zamítl žalobu na určení, že odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2) je neplatné, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit každé žalované na náhradě nákladů řízení 64 372 Kč vždy k rukám jejich advokáta a povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 80 Kč. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k plnému úspěchu žalovaných ve věci. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že náklady žalovaných na zastoupení advokátem nebyly „potřebné k účelnému uplatňování práva“. Shledal, že v daném případě se jednalo o „problematiku, se kterou se školy a obce setkávají velmi výjimečně, problematiku specializovanou a obtížnou“, a že obě žalované jsou bez dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá práva v tomto sporu.
K odvoláním žalobkyně a žalované 1) [odvolání žalované 1) bylo podáno jen proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a touto žalovanou] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2017 č. j. 23 Co 138/2017-279 řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně o věci samé a o nákladech řízení státu (na základě částečného zpětvzetí odvolání) zastavil, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 58 787,85 Kč k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Dvořáka a žalované 2) 52 816,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Pospiecha, LL.M., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobkyně o neúčelnosti zastoupení žalovaných advokátem, neboť zde není namístě „paušální zevšeobecňování“ závěrů Ústavního soudu týkajících se „konkrétního okruhu účastníků řízení“. Podle odvolacího soudu nelze srovnávat statutární město (či jeho část) zaměstnávající „zástupy právníků“ speciálně pro řešení právních záležitostí, včetně vedení standardních soudních sporů, s malou obcí, která na místě, kde právní vzdělání není nezbytným předpokladem, shodou okolností zaměstnává osobu s právnickým vzděláním. Odvolací soud poukázal na to, že řada právníků není připravena aktivně vyřizovat právní záležitosti v celé šíři jednotlivých oborů práva, natož být v soudním řízení „rovnocenným soupeřem“ advokáta zastupujícího protistranu. Žalovaným proto nelze upírat právo na zastoupení advokátem jen proto, že zaměstnancem jedné z nich je osoba s právnickým vzděláním. I když „bezpředmětnými“ shledal námitky žalobkyně o právu žalovaných nechat se samostatně zastoupit „vlastním advokátem“, přihlédl odvolací soud k tomu, že v případě zastoupení žalovaných (jejichž zájem v řízení byl totožný) jediným advokátem by odměna za společné úkony byla nižší; v tomto směru proto shledal částečnou neúčelnost vynaložených nákladů řízení. Nedůvodným je podle odvolacího soudu též požadavek žalobkyně, aby v její prospěch bylo aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu. Důvod zvláštního zřetele hodný nelze dovodit jen z poměrů žalobkyně (které žalobkyně blíže nerozvedla) a žalovaných, které hospodaří především s veřejnými prostředky. Nepřiznání účelně vynaložených nákladů neodůvodňují ani okolnosti případu, neboť úspěch žalovaných v řízení byl jednoznačný, podařilo-li se jim prokázat, že odvolání žalobkyně z funkce proběhlo v souladu se zákonem, především však proto, že v průběhu řízení (vzhledem k tomu, že u soudu neuplatnila neplatnost výpovědi z pracovního poměru) zanikl naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující proti výroku o změně usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Dovolatelka namítala, že odvolací soud v rozporu s judikaturou vyřešil právní otázku účelnosti a prospěšnosti zastoupení orgánů veřejné moci advokátem, účelnosti a prospěšnosti některých úkonů právní služby vykonaných advokátem a důvodů hodných zvláštního zřetele k odepření náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 občanského soudního řádu. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůraznila, že ustálená praxe presumuje existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby orgán veřejné moci byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by bylo nutné (účelné) využívat právní pomoci advokátů, a rovněž presumuje, že osoba s vysokoškolským právním vzděláním je schopna zastupovat orgán veřejné moci před soudem. Výjimky (tj. účelnost a potřebnost zastoupení advokátem) je podle dovolatelky povinen prokázat zastoupený. Odvolací soud však tato východiska nerespektoval, jestliže vyšel z nepodložených skutkových zjištění o poměrech žalované 1), neboť skutkový stav vůbec nezjišťoval, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. V řízení bylo naopak prokázáno, že žalovaná 1) zaměstnává minimálně jednu osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním. Spor se týkal pracovněprávní oblasti, kterou typicky a zřejmě nejčastěji obě žalované řeší. Za významné dovolatelka považuje – jak vyplývá z obecně dostupných informací, že obec Ch. má parametry města (více než 3 000 obyvatel), svou velikostí a počtem obyvatel je větší než řada městských částí statutárních měst (u kterých je zastoupení advokátem považováno za neúčelné), hospodaří s rozpočtem větším, než je rozpočet některých statutárních měst, resp. městských částí, je bohatou a dynamicky se rozvíjející obcí v blízkosti P. a má uzavřenu smlouvu s několika advokátními kancelářemi. Odvolací soud nesprávně (jako účelné a potřebné) žalované 1) přiznal náhradu nákladů za odpověď na předžalobní výzvu (nejedná se o úkon podle advokátního tarifu, neboť nebyl učiněn za řízení před soudem), 2x jednání s protistranou (nevedlo k výsledku) a právní rozbor věci pro zasedání zastupitelstva [nevznikl za řízení před soudem a byl prakticky učiněn pro advokáta žalované 2), který je členem zastupitelstva] a žalované 2) za nahlížení do spisu (jedná se o součást úkonu převzetí a příprava zastoupení), 1x jednání s protistranou (nevzniklo za řízení před soudem) a sdělení soudu o neúspěšném pokusu o mimosoudní dohodu (není úkon dle advokátního tarifu). Aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu ve prospěch žalobkyně podle dovolatelky odůvodňuje zjevný nepoměr majetkových poměrů žalobkyně a žalovaných (žalobkyně na více než rok přišla o jakýkoli zdroj obživy a obě žalované naopak mají dostatek veřejných prostředků), okolnosti projednávané věci (odvolání žalobkyně proběhlo za „podivných okolností, jednání žalovaných před a v průběhu řízení lze vysvětlit politickou diskriminací), jakož i střet zájmů na straně zástupce žalované 2), který je minimálně neetický a v rozporu se stavovskými předpisy výkonu advokacie (zastává funkci člena finančního výboru a zastupitele obce a je signatářem otevřeného dopisu, ve kterém o žalobkyni tvrdil, že je manažersky neschopná). Dovolatelka – poté, co navrhla odklad vykonatelnosti měnícího výroku usnesení odvolacího soudu (neboť jeho výkonem jí hrozí skutečná a závažná újma) – navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku změnil tak, že se náhrada nákladů řízení žalovaným 1) a 2) nepřiznává, popřípadě aby v tomto výroku usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná 1) zdůraznila, že není statutárním městem a nepatří proto do výjimek presumovaných Ústavním soudem v souvislosti s účelností nákladů na zastoupení advokátem. Odvolací soud se proto v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nesouhlasí s hodnocením žalobkyně, že sepsání právního rozboru pro zasedání zastupitelstva bylo nesprávně vyhodnoceno jako účelný úkon, neboť byl zcela jednoznačně vyvolán procesním krokem žalobkyně (souhlasem se smírem podmiňovaným požadavkem na vyplacení odstupného). Žalovaná 1) je přesvědčena, že nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu ve prospěch žalobkyně, neboť to byla ona, kdo zahájil soudní řízení, přestože se mu žalovaná 1) snažila předejít, pokud žalobkyni podrobně oprávněnost jejího odvolání z funkce vysvětlovala a poté navrhovala uzavření smíru, na který žalobkyně nepřistoupila. Tvrzení žalobkyně o politické diskriminaci označila za lživá a účelová. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka nastolila celkem tři otázky procesního práva, a to otázku účelnosti nákladů vynaložených účastníkem řízení na zastoupení advokátem, otázku účelnosti konkrétních úkonů právní služby vykonaných advokátem [odpověď na předžalobní výzvu, jednání s protistranou, právní rozbor pro jednání zastupitelstva obce (účastníka řízení), nahlížení do spisu a sdělení o neúspěchu mimosoudního vyjednávání] a otázku důvodů hodných zvláštního zřetele k odepření náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. V případě posledních dvou uvedených právních otázek dovolání postrádá vymezení důvodu jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). I když z dovolání vyplývá, že tyto právní otázky byly (podle mínění dovolatelky) odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejsou v něm uvedeny nezbytné údaje, ze kterých by vyplývalo, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se odvolací soud při řešení těchto právních otázek odchýlil (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); vzhledem k tomu, že dovolatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání spočívá v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka požadavku na vymezení přípustnosti dovolání (v případě druhé z uvedených právních otázek) nedostála odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně. Na podkladě takové argumentace závěr o přípustnosti dovolání
– jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – učinit nelze a k této dovolací argumentaci proto není možné přihlížet.
Napadené usnesení odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek jsou odměna advokáta za zastupování účastníka řízení a hotové výdaje advokáta při tomto zastupování náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (srov. §24 odst. 1 větu první a §25 odst. 1 o. s. ř.). Účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit zastoupený účastník (srov. §137 a §140 odst. 1 větu první o. s. ř.), jemuž může být za podmínek uvedených v ustanoveních §142-150 o. s. ř. přiznána jejich náhrada proti jinému účastníku (popřípadě proti jiné osobě zúčastněné na řízení
- srov. §147 odst. 2 o. s. ř.), jestliže šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. §2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 756/2014).
V posuzovaném případě nelze z obsahu spisu dovodit, že by žalované 1) a 2) udělily plnou moc advokátu ke svému zastupování v tomto řízení nikoliv z toho důvodu, aby jim zvolený advokát v řízení, v němž se bránily žalobě o neplatnost odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitele školy, poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalovaným 1) a 2) s ohledem na jimi předpokládaný výsledek řízení povinna zaplatit žalobkyně, a že by proto na její úkor zneužily právo účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem. Právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít obci jako veřejnoprávní korporaci (která vykonává činnosti na úseku státní správy a samosprávy) nebo obcí zřízené škole nebo školskému zařízení (školské právnické osobě nebo příspěvkové organizaci), předmětem jejichž činnosti není poskytování právních služeb. Na druhé straně však dovolací soud shledal správnou též úvahu odvolacího soudu, podle které v posuzovaném případě za neúčelně vynaložené lze považovat ty náklady na zastoupení žalovaných advokátem, jejichž výše přesahuje náklady, které by jim jako společně pasivně věcně legitimovaným účastnícím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 854/2007, uveřejněný pod č. 111 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008) vznikly v případě, kdyby se nechaly zastoupit jedním společným advokátem; z obsahu spisu nevyplývají žádné rozumné důvody, které by takovému společnému postupu obce a jí zřízené příspěvkové organizace bránily.
Žalobkyní akcentované závěry Ústavního soudu, podle kterých jsou-li statutární města k hájení svých zájmů vybavena příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto jim vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12], se v projednávané věci neuplatní už jen proto, že žalované 1) a 2) nemají postavení statutárního města. Stejné závěry totiž Ústavní soud dále uplatnil jen na stát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 nebo ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09), vyšší územní samosprávné celky (srov. nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12), na Českou televizi (srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12) a na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné; v posuzovaném případě okolnosti případu odůvodňují, aby odměna advokáta byla v souladu s ustanovením §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř. určena podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo bez zavinění žalovaných učiněno neobvykle mnoho [21 advokátem žalované 1), resp. 20 advokátem žalované 2)] úkonů právní služby (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008, uveřejněné pod č. 100 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Věcným rozhodnutím o podaném dovolání se stal bezpředmětným akcesorický návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a bylo nadbytečné zabývat se důvody, pro které byl odklad vykonatelnosti navrhován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť obě žalované byly v dovolacím řízení plně úspěšné. Zatímco žalované 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, žalované 1) vznikly náklady na zastoupení advokátem v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny advokáta má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby (na rozdíl od náhrady nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně) bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované 1) náklady spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1), advokát Mgr. Jaroslav Dvořák, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované 1) vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 168 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 968 Kč k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Dvořáka, který žalovanou 1) v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu