ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1105.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1105/2018-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v exekuční věci oprávněného S. F. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova č. 1705/18, proti povinnému T. B. , zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95, pro 1.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 13 EXE 379/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2017, č. j. 5 Co 445/2017-202, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2017, č. j. 5 Co 445/2017-202, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel, podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (že „soudy přistupovaly k důkazům výrazně jednostranně, když důkazy svědčící ve prospěch oprávněného přijaly bez dalšího, ačkoli v nich existovaly závažné rozpory – zejména u svědecké výpovědi J. F.“, zatímco „důkazy svědčící ve prospěch povinného paušálně považovaly za nevěrohodné – výslech R. T. z důvodu známosti s povinným“, přičemž „jediný písemný doklad je zástavní smlouva ze dne 8. 3. 2011, ve které je pouze stručně konstatováno, že oprávněný zapůjčil povinnému částku 1.200.000,- Kč, z čehož odvolací soud dovodil existenci půjčky“), předestírá vlastní skutkové závěry (že „půjčka, která byla poskytnuta ve skutečnosti L. S., byla splacena, což potvrdil ve své výpovědi svědek L. S. a bylo doloženo stvrzenkami“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „pohledávka oprávněného vznikla za L. S., nikoliv za povinným, který nepopíral vznik zástavního práva a že zástavní právo zaniklo uhrazením pohledávky oprávněnému L. S.“)], a dovolání tak trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li dovolatel, že soudy nesprávně vyložily, „kdo nese důkazní břemeno ohledně poskytnutí půjčky“, pak přehlíží, že soudy svá rozhodnutí neopřely o závěr, že by někdo z účastníků neunesl důkazní břemeno, ale měly z provedených důkazů (zejména z obsahu zástavní smlouvy) za prokázáno, že peněžní prostředky byly povinnému oprávněným poskytnuty (k tomu srov. prohlášení povinného v zástavní smlouvě, že „dluží zástavnímu věřiteli na základě této půjčky 1.200.000,- Kč“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4228/2009, podle něhož uzná-li dlužník co do důvodu a výše svůj dluh z půjčky zajištěný zástavním právem, je tím doloženo, že mu byl odevzdán předmět půjčky).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu