ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1142.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1142/2018-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 767/12, proti žalované Vysoké škole ekonomické v Praze se sídlem v Praze 3
- Žižkově, nám. Winstona Churchilla č. 1938/4, IČO 61384399, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 143/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 62 Co 159/2017-427, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pobřežní č. 370/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 Co 159/2017-427 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. - ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce - například rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v nich vyslovený právní názor, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (povinnosti) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost; o soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Zaměstnavatel - má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem - musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012).
Judikatura soudů též dovodila, že – vzhledem k tomu, že zákoník práce neupravuje nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení - každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Důvodem k výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce proto může být každé porušení pracovní povinnosti, tedy i drobná, minimální či málo závažná porušení pracovní povinnosti (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5836/2016).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je též závěr odvolacího soudu, že nesouhlas žalované s účastí dovolatele na konferenci v USA, kam žalobce vycestoval, aniž by mu tato zahraniční pracovní cesta byla žalovanou schválena (jednání vytýkané žalobci ve výpovědi z pracovního poměru pod bodem 9), nebyl šikanózním výkonem práva žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, a v něm vyjádřený právní názor, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku). Uvádí-li dovolatel, že cílem nesouhlasu žalované s jeho účastí na konferenci v USA bylo zabránit mu v plnění pracovních úkolů spočívajících v „hostování na zahraničních institucích tak, aby mu to mohlo být žalovanou následně vytčeno“, vychází při svém opačném hodnocení jednání žalované ze skutečnosti, která nebyla v řízení před soudy zjištěna.
K možnosti zaměstnavatele ukládat zaměstnancům povinnosti v souvislosti s plněním povinnosti zaměstnavatele vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci pracovní doby srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1916/2004. Namítá-li dovolatel v souvislosti s jednáním vytýkaným mu ve výpovědi z pracovního poměru pod body 1 a 4, že se odvolací soud ve svém rozsudku nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že dva z žalovanou předložených formulářů pro evidenci pracovní doby (výkazů práce, které měl žalobce odevzdávat žalované) nesplňovaly požadavky uvedené v ustanovení §96 zákoníku práce, pak přehlíží, že ustanovení §96 zákoníku práce stanovuje povinnost zaměstnavatele vést evidenci pracovní doby zaměstnanců;
uložila-li žalovaná za účelem řádného plnění této své povinnosti svým zaměstnancům povinnost předkládat výkazy práce (i žalobci přitom muselo být nepochybně zřejmé, že jejich obsahem má být zejména vyznačení doby odpracované v jednotlivých měsících), byli zaměstnanci povinni tento pokyn zaměstnavatele splnit bez ohledu na to, zda forma pracovních výkazů požadovaných žalovanou po zaměstnancích odpovídala ustanovení §96 zákoníku práce.
Nesouhlasí-li dovolatel se skutkovým závěrem soudů, že byl na základě studijního a zkušebního řádu žalované povinen vložit posudek vedoucího diplomové práce do systému ISIS nejméně tři pracovní dny před konáním obhajoby, nezpochybňuje tím právní posouzení jeho jednání vytýkaného mu ve výpovědi pod bodem 2 odvolacím soudem (a neuplatňuje tedy dovolací důvod, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž skutkové zjištění, na němž je právní posouzení věci v této části založeno; taková námitka, ze které nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., není způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
S ohledem na to, že odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu shledal, že jednáními vytýkanými žalobci ve výpovědi z pracovního poměru pod body 1, 2, 4, a 9 se žalobce dopustil porušení pracovní povinnosti, by v projednávané věci byly splněny podmínky pro platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci i v případě, že by jednání uvedená ve výpovědi pod body 7 (odmítnutí převzetí výuky předmětu Ekonomická propedeutika) a 10 (nedostavení se na výuku předmětu Ekonomie státních zásahů a pověření výukou doktoranda M. G.) nebylo možné hodnotit jako porušení pracovních povinností žalobce (jak uvádí dovolatel v dovolání), neboť i tak by byl splněn předpoklad, že se zaměstnanec dopustil nejméně tří porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, nezbytný k tomu, aby mohl být naplněn výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Za těchto okolností rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení právní otázky týkající se výkladu ustanovení §70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., kterou dovolatel klade ve vztahu k jednání vytýkanému mu ve výpovědi pod bodem 10.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu