ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1297.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1297/2018-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. K., zastoupeného prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, proti žalovaným 1) R. Š. , zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického č. 97/1, a 2) J. K. , o neplatnost veřejné dražby nedobrovolné, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 146/2013, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2017, č. j. 10 Co 839/2015-210, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Jana Dědiče, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 10 Co 839/2015-210, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když postup žalobce, který se domáhá vyslovení neplatnosti veřejné dražby nemovitostí, jichž je vlastníkem (zástavcem), není v rozporu s dobrými mravy (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, podle kterého za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu), k otázce dobré víry žalovaného 1) ve správnost zápisu zástavního práva ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1258/2011, podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. 1. 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti [a v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) byl o námitkách neplatnosti zástavní smlouvy informován v době před navržením a provedením dražby)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a předestírá-li opačné skutkové závěry („že soud přisvědčil argumentaci neplatnosti zástavní smlouvy v podstatě jen z formálních chyb v době jejího sepsání“, „že po dobu 20 let žalobce neučinil žádný právní úkon, kterým by zpochybnil nastolený právní stav a toliko čekal až na provedení dražby, aby potom napadl její platnost“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci („že soud náležitě nechránil dobrou víru žalovaného“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu