ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1351.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1351/2018-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně PC Contact s.r.o. se sídlem v Liberci 14, Vrchlického č. 1005/57, IČO 47784288, zastoupené Mgr. Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné č. 25, proti žalované A. S. , zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 242/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 29 Co 480/2015-373, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. 11. 2017, č. j. 29 Co 480/2015-373, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v otázce „posouzení náležité pečlivosti“ vynaložené osobou dlužníkovi blízkou (v jejíž prospěch byl učiněn odporovatelný právní úkon) ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod č. 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1676/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4250/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3654/2011, z nichž – mimo jiné - vyplývá, že jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel, který má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí), tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, neboť zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat, a že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla), zákon po blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, nesouhlasí-li s tím, jak odvolací soud hodnotil důkazy, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že „žalovaná nemohla ani při vynaložení mimořádné pečlivosti, předvídavosti a opatrnosti dospět k závěru, že uzavřením dědické dohody je zkráceno uspokojení pohledávky žalobce“), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu