ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1527.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1527/2018-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka, ve věci žalobců a) J. K. , b) J. K. , obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 140, proti žalované G. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 181, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 250/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. prosince 2017, č.j. 18 Co 560/2016-255, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně,
na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami I., Pražská č. 140.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18.12.2017, č.j. 18 Co 560/2016-255, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, z něhož vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje). Pokud „žalovaná uplatňuje jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci Krajským soudem jako soudem odvolacím ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., a to zejména proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci jsou zákonnými dědici po Z. K.,“ a zdůrazňuje, že závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedeném dokazování, tedy nebyly v daném řízení prokázány a odvolací soud tak dospěl na základě skutkových zjištění k nesprávnému právnímu posouzení“, vznáší tím výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující [tj. že žalobci neprojevovali o zůstavitele Z. K. opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli, ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31.12.2013], a proti hodnocení důkazů, tyto námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu