ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1594.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1594/2018-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. H. , zastoupeného Mgr. Davidem Běhalem, advokátem se sídlem v Zlíně, Fügnerovo nábřeží č. 2809, proti žalované Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka č. 5555, IČO 70883521, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, opravu mzdového výměru, určení neplatnosti oznámení o překážce v práci a určení, že došlo k porušení povinností zaměstnavatele, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 131/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 7. března 2017 č. j. 60 Co 66/2017-63, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 7. 3. 2017 č. j. 60 Co 66/2017-63 není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) [dále jen „o. s. ř.“], neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v závěru, že se v posuzovaném případě jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, za jakých podmínek může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků účastníkovi, jehož poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněné pod č. 96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, z jehož odůvodnění vyplývá, že určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši a že existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva; k otázce, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, v němž byl přijat právní názor, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno, a že o zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Požadavku žalobce na provedení opravy mzdového výměru nepochybně nemůže být vyhověno, neboť zákoník práce zaměstnanci (na rozdíl od práva domáhat se opravy potvrzení o zaměstnání nebo pracovního posudku) takové právo nepřiznává; má-li zaměstnanec za to, že mu náleží vyšší mzda, než která mu byla zaměstnavatelem určena mzdovým výměrem, je odpovídajícím prostředkem k uplatňování nebo bránění práva zaměstnance žaloba na zaplacení doplatku mzdy, popřípadě (bude-li v konkrétním případě na takové žalobě shledán naléhavý právní zájem) žaloba na určení, že zaměstnanci za vykonanou práci náleží mzda v určité výši.
Oznámení zaměstnavatele, kterým sděluje zaměstnanci, že na straně zaměstnavatele nastala některá z překážek v práci podle ustanovení §207 až 210 zákoníku práce, není právním jednáním, neboť s jeho učiněním nejsou spojeny žádné právní následky na straně účastníků základního pracovněprávního vztahu; právní následky (spočívající v suspenzi základního pracovního závazku podle ustanovení §38 zákoníku práce a vzniku práva zaměstnance na náhradu mzdy) nastávají již se samotným výskytem překážky. Nelze proto uvažovat o neplatnosti takového oznámení zaměstnavatele; neplatnost je vlastností, kterou lze spojovat (jako důsledkem jeho vad) jen s právním jednáním. Je tedy zřejmé, že ani požadavku žalobce na určení, že „žalobci udělené překážky v práci na straně zaměstnavatele dle §209 zákoníku práce ze dne 16. 2. 2015 a 14. 8. 2015 jsou neplatné“, nelze vyhovět.
Požadavek na určení, že se žalovaná dopustila porušení vymezených povinností zaměstnavatele, nemůže být prostředkem právní ochrany zaměstnance před porušováním práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4429/2013, podle kterého zaměstnanec, ve vztahu k němuž došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, se nemůže domáhat, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění určením soudu, že jednáním zaměstnavatele došlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci zaměstnance). Opodstatněnost uplatněného nároku nelze v občanském soudním řízení dovozovat ani na základě argumentace dovolatele, podle které určení bude východiskem pro „další opatření jiných státních orgánů, např. nadřízené instituci pro vyvození důsledků vůči konkrétním zaměstnancům nebo inspektorátu práce při udělení sankce za správní delikty minimálně na úseku rovného zacházení (§24), pracovního poměru (§25), odměňování zaměstnanců (§26), a to dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce“, a bude proto mít „preventivně-sankční charakter“. Tato argumentace totiž nedostatečně zohledňuje, že jsou to právě orgány inspekce práce, které jako správní úřady podle uvedeného zákona provádějí dohled státu nad dodržováním povinností v pracovněprávních vztazích, v rámci něhož kontrolují dodržování povinností vyplývajících nejen z právních předpisů, ale i z normativních částí kolektivních smluv a vnitřních předpisů vydaných podle zákoníku práce, a ve správním řízení rozhodují ve věcech přestupků a správních deliktů. Ani takto odůvodněnému požadavku žalobce nelze proto v občanském soudní řízení vyhovět, neboť soud by jeho projednáním a rozhodnutím suploval činnost, která náleží do pravomoci orgánů inspekce práce.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost a překvapivost usnesení odvolacího soudu, nenapadá žádný z jeho právních závěrů vyplývajících z hmotného nebo procesního práva, na nichž je rozhodnutí založeno, nýbrž jen vytýká, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud může přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu