ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1777.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1777/2018-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Hanke, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova č. 696/3, proti žalované Galvanoplast Fischer Bohemia, s. r. o. se sídlem v Liberci, Kubelíkova č. 1006/71, IČO 05469309, zastoupené JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého č. 658/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 29 C 137/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 36 Co 229/2017-89, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2017, č. j. 36 Co 229/2017-89, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce, kdy povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod č. 173/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k otázce fikce uznání nároku při opožděném vyjádření po lhůtě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný pod č. 49/2006 v časopise Soudní judikatura, a v nich přijatý právní názor, že má-li se ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, protože se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas ve věci písemně nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, i když byl poučen, že v důsledku jeho nečinnosti bude v jeho neprospěch rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., soud je - jak vyplývá již ze znění ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. - povinen podle tohoto uznání vydat kdykoliv za řízení i bez výslovné žádosti žalobce rozsudek pro uznání; uvedené platí též tehdy, jestliže se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a jestliže ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu