ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1879.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1879/2018-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. J. , b) K. J. , c) L. J. a d) V. J. , všech zastoupených JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, proti žalovanému P. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova č. 792, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 245/2015, o dovolání žalobců a) – d) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017 č. j. 27 Co 255/2017-268, takto:
I. Dovolání žalobců a) – d) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců a) – d) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017 č. j. 27 Co 255/2017-268 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k určitosti vymezení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě srov. například dovolateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 29 Odo 69/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 341/2012, ze kterých vyplývá, že zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje; požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nelze souhlasit s dovolateli, že „v obou zástavních smlouvách měly být přesně specifikovány jednotlivé půjčky (dílčí části půjčky), které měly být žalovaným na základě písemné smlouvy o půjčce poskytnuty a které mají být zajištěny zástavním právem, a to uvedením výše každé půjčky (dílčí části půjčky) a data jejího poskytnutí“, neboť zajišťované pohledávky jsou v obou zástavních smlouvách vymezeny dostatečně určitě i bez těchto údajů, a to vymezením osoby věřitele (žalovaný), osobního dlužníka (původní žalobci), právního důvodu vzniku (smlouva o půjčce ze dne 23. 3. 2012) a předmětu plnění (jistiny ve výši 1 840 000 Kč). V případě zástavní smlouvy ze dne 28. 12. 2012 představuje jistina ve výši 1 840 000 Kč celkovou částku, která byla na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 3. 2012 půjčena dlužníkům do dne uzavření zástavní smlouvy, a v případě zástavní smlouvy ze dne 16. 12. 2013 je pohledávka ve výši 1 840 000 Kč dále specifikována odkazem na ujednání stran v čl. III. odst. 4 smlouvy o půjčce ze dne 23. 3. 2012. Podmínka, aby zajišťovaná pohledávka nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje, proto byla splněna.
Na právních otázkách, zda v případě, kdy na základě písemné smlouvy o půjčce, v níž bylo dohodnuto, že půjčka bude poskytována postupně ve více částkách, vzniká smlouva o půjčce již samotným uzavřením písemné smlouvy o půjčce, nebo zda vznikne vždy samostatná smlouva o půjčce tím, že věřitel poskytne dlužníkovi dohodnutou jednotlivou částku (část půjčky), a zda v případě, kdy na základě písemné smlouvy o půjčce, v níž bylo dohodnuto, že půjčka bude poskytována postupně ve více částkách ve stejné výši, je nutné z důvodu určitosti v uznání dluhu dlužníkem z takové smlouvy o půjčce uvést takto věřitelem poskytnuté jednotlivé částky, nebo zda postačí uvést v uznání dluhu celkovou výši poskytnuté půjčky, při jejichž řešení se podle dovolatelů odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (vyřešení těchto právních otázek není pro posouzení, zda na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo, podstatné), neboť odvolací soud dospěl k závěru, že i při hodnocení listiny, v níž byl dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 3. 2012 dlužníky uznán, pouze jako prostého listinného důkazu (při nenastoupení účinků uznání dluhu ve smyslu §2053 občanského zákoníku), svědčí provedené důkazy o tom, že půjčka zajištěná předmětným zástavním právem byla dlužníkům poskytnuta (peněžní prostředky byly v souladu se smlouvou o půjčce ze dne 23. 3. 2012 dlužníkům předány); pohledávka zajištěná zástavním právem (jejíž vznik byl podmínkou vzniku zástavního práva) proto (za soudy zjištěného skutkového stavu) nepochybně vznikla.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) – d) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu