ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2030.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2030/2018-180
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Nemocnice Znojmo, p. o. se sídlem ve Znojmě, MUDr. Jana Jánského č. 2675/11, IČO 00092584, proti žalovanému D. P. , zastoupenému Mgr. Barborou Surmanovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Rooseveltova č. 1011/39, o 188.150 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 140/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2018, č. j. 15 Co 178/2017-164, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 188.150,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 10. 1. 2008 účastníci uzavřeli kvalifikační dohodu podle ustanovení §234 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), ve které se zavázal umožnit žalovanému získání specializované způsobilosti v oboru vnitřní lékařství, a žalovaný se zavázal setrvat u něj v pracovním poměru po dobu 5 let poté, co úspěšně složí atestační zkoušku. Žalovaný však tento závazek nesplnil, neboť rozvázal pracovní poměr ke dni 31. 7. 2013, a je tak povinen vrátit náklady, které žalobce vynaložil na zvýšení kvalifikace žalovaného, a to až do kvalifikační dohodou sjednané maximální výše 220.000,- Kč. Protože však zaplatil jen 31.850 Kč „za uskutečněné externí školení žalovaného“, zbývá k zaplacení částka 188.150,- Kč představující náklady na plat žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2017, č. j. 115 C 140/2016-129, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 34.640,- Kč na náhradě nákladů řízení „k rukám zástupce“. Dospěl k závěru, že pokud žalobce poskytoval žalovanému volno, nelze vyplacené částky za plat zahrnovat do nákladů, jež by byl povinen v případě nesplnění závazku uhradit, neboť účast na odborných stážích za účelem prohlubování kvalifikace se považuje za výkon práce, za který přísluší plat. Účastníci si však nesjednali ničeho o povinnosti žalovaného vrátit žalobci plat za dobu jeho účasti na školení nebo jiných formách přípravy nebo studia za účelem prohloubení kvalifikace, ale pouze povinnost uhradit náhradu platu za poskytnutí pracovního volna.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 15 Co 178/2017-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 8.960,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Barbory Surmanové. Na základě zásad nepravé zpětné účinnosti dovodil, že vzhledem k tomu, že s účinností ode dne 1. 7. 2008 bylo zákonem č. 189/2008 Sb. změněno ustanovení §5 odst. 10 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále též jen „zákon o získávání a uznávání způsobilosti“), je třeba na práva a povinnosti vzniklé po 1. 7. 2008 aplikovat §5 odst. 10 zákona o získávání a uznávání způsobilosti v novelizovaném znění. Náklady v souvislosti s uzavřenou kvalifikační dohodou vznikly žalobci až po dni 1. 7. 2008, kdy účast na školení nebo jiných formách přípravy nebo studia za účelem prohloubení kvalifikace je třeba považovat za výkon práce, za který přísluší mzda nebo plat. Tyto vyplacené částky proto nelze zahrnovat do nákladů, které vznikly v souvislosti s uzavřením kvalifikační dohody, neboť „specializační vzdělávání ukončené atestační zkouškou nelze posuzovat ode dne 1. 7. 2008 jako zvyšování kvalifikace ale jen jako prohlubování“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že důležité není to, zda je zaměstnanec v průběhu školení kompenzován platem či náhradou platu, ale to, zda skutečně vykonává práci pro zaměstnavatele. Náklady na plat žalobce a na související odvody jsou podle názoru žalobce „skutečným nákladem na zvyšování či prohloubení kvalifikace a zaměstnavatel je oprávněn zaměstnance kvalifikační dohodou zavázat k jejich vrácení v případě, že zaměstnanec stabilizační závazek nedodrží“. Protože zaměstnanec absolvuje zvýšení či prohlubování kvalifikace v jiném zdravotnickém zařízení (školícím zařízení), nevykonává skutečně práci pro svého zaměstnavatele. I kdyby některé úkony, které pod dozorem vykonává, byly využitelné, využilo by je toto školící zařízení, které ale plat zaměstnance jeho zaměstnavateli nerefunduje. Skutečnost, že zákoník práce považuje prohlubování kvalifikace za výkon práce, je svým způsobem právní fikcí a nijak tím není zpochybněno, že zaměstnavatel tyto náklady hradí, aniž by zaměstnanec v této době pro něj reálnou práci vykonával. Zaměstnavateli skutečný přínos při prohlubování kvalifikace nevzniká, ten bude vznikat až následně, po prohloubení kvalifikace zaměstnance. Podle názoru dovolatele v zásadě jde o to, že „absolvování specializačního vzdělávání lékařů je ve skutečnosti zvyšováním kvalifikace, ačkoli zákon je uměle označil za prohlubování kvalifikace“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále též jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka, zda lze po zaměstnanci, který nesplnil závazek převzatý kvalifikační dohodou setrvat v zaměstnání (§234 zák. práce), požadovat po 1. 7. 2008 jako druh nákladů plat (mzdu) vyplácený za dobu účasti na školení nebo jiných formách studia, namísto původně kvalifikační dohodou sjednané náhrady mzdy, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení §234 odst. 1 zák. práce uzavře-li zaměstnavatel se zaměstnancem v souvislosti se zvyšováním kvalifikace kvalifikační dohodu, je její součástí zejména závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle však po dobu 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace, které zaměstnavatel na zvýšení kvalifikace zaměstnance vynaložil, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Závazek zaměstnance k setrvání v zaměstnání začíná od zvýšení kvalifikace.
Podle ustanovení §234 odst. 2 zák. práce kvalifikační dohoda může být uzavřena také při prohlubování kvalifikace (§230), jestliže předpokládané náklady dosahují alespoň 75 000 Kč; v takovém případě nelze prohloubení kvalifikace zaměstnanci uložit.
Smyslem dohody podle ustanovení §234 zák. práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení nebo prohloubení kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti se zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec, který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle ustanovení §234 zák. práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením nebo prohloubením kvalifikace. Platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení §234 zák. práce je právním důvodem, na jehož základě může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat vrácení nákladů spojených se zvýšením (prohloubením) kvalifikace, jimiž jsou kupř. školné a náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v souvislosti se zvýšením (prohloubením) jeho kvalifikace. Zatímco dohodu o zvýšení kvalifikace lze uzavřít bez ohledu na výši předpokládaných nákladů vynaložených zaměstnavatelem v souvislosti se zvýšením kvalifikace, dohodu o prohloubení kvalifikace mohou účastníci pracovního poměru platně uzavřít pouze tehdy, jestliže předpokládané náklady činí minimálně 75.000,- Kč.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 10. 1. 2008 „Kvalifikační dohodu“, ve které se žalobce zavázal umožnit žalovanému získání specializované způsobilosti v oboru vnitřní lékařství, a to poskytováním komplexní přípravy na pracovišti odbornými konzultanty, pracovních úlev, úhrady externího školení a hmotného zabezpečení, zejména náhrady platu a cestovních a ubytovacích nákladů, a žalovaný se zavázal výše uvedeným způsobem zvýšit svoji kvalifikaci do konce roku 2013 s tím, že předmětnou specializační zkoušku složí nejpozději do konce roku 2014, a dále, že u žalobce setrvá v pracovním poměru po dobu 5 let poté, co úspěšně složí předmětnou atestační zkoušku. Pro případ, že žalovaný svůj závazek setrvat v pracovním poměru nesplní, bylo ujednáno, že je povinen nahradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace – „náhradu platu za dobu poskytnutého pracovního volna, poskytnuté cestovní náhrady, kurzovné“, které „činí celkově částku 220.000,- Kč“. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ze dne 28. 6. 2013 ke dni 31. 7. 2013. Žalobce vynaložil částku 309.370,- Kč, po žalovaném však požadoval vzhledem ke sjednané celkové částce 220.000,- Kč a po zohlednění dobrovolně zaplacené částky 31.850,- Kč vynaložené na „externí školení“ žalovaného, částku 188.150 Kč představující plat žalovaného vyplácený po dobu účasti žalovaného na odborných stážích v letech 2011 a 2012.
Žalobce v první řadě předestírá názor, že pro posouzení důvodnosti jeho nároku je rozhodující, kdy byla kvalifikační dohoda uzavřena, a že i po přijetí nových pravidel je třeba vycházet z původní dohody. Je jistě správné, že platně uzavřená dohoda je právním důvodem, na jehož základě může zaměstnavatel požadovat vrácení nákladů spojených se zvýšením (prohloubením) kvalifikace (jak bylo šířeji uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 97/2013), a že její platnost, stejně jako platnost jakéhokoli jiného dvoustranného právního úkonu (jednání), se posuzuje podle stavu, kdy byl takový úkon uzavřen. Jestliže však dovolatel dovozuje, že za těchto okolností „změna legislativy nemůže mít vliv na vymahatelnost platně sjednaných nároků“, pak tento názor nelze sdílet.
V posuzované věci byla dohoda ze dne 10. 1. 2008 uzavírána za situace, kdy podle ustanovení §5 odst. 10 zákona o získávání a uznávání způsobilosti ve znění před novelou provedenou zákonem č. 189/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona považovala za zvyšování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu (tj. zákoníku práce), a tomu také odpovídalo ujednání, že jedním z druhu nákladů, které bude zaměstnanec povinen vracet v případě nesplnění závazku, bude náhrada platu za dobu poskytnutého pracovního volna. Bylo tomu tak též proto, že účast na školení a studiu při zaměstnání, v nichž má zaměstnanec získat předpoklady stanovené právními předpisy nebo požadavky nezbytné pro řádný výkon práce sjednané v pracovní smlouvě, je překážkou v práci na straně zaměstnance (§205 zák. práce). Po tuto dobu dochází k suspenzi pracovního závazku zaměstnance konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době [§38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a tomu odpovídá též suspenze povinnosti zaměstnavatele [§38 odst. 1 písm. a) zák. práce] platit zaměstnanci po dobu překážky v práci na jeho straně za vykonanou práci mzdu nebo plat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3728/2013).
K realizaci závazku žalobce umožnit žalovanému získání specializované způsobilosti v oboru vnitřní lékařství však došlo až poté, co s účinností od 1. 7. 2008 bylo ustanovení §5 odst. 10 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, změněno zákonem č. 189/2008 Sb. tak, že nadále se účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona považuje za prohlubování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu (tj. zákoníku práce). Účast zaměstnance na tomto vzdělávání tedy nadále nemohla být považována za překážku v práci, za kterou přísluší náhrada mzdy, nýbrž podle výslovného ustanovení §230 odst. 3 zák. práce byla účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace považována za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat. Vzhledem k tomu, že se zákon č. 189/2008 Sb. ve svých přechodných ustanoveních (v Čl. V) nevyjadřoval k otázce, zda lze zákon č. 95/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2008 vztáhnout též na právní úkony uzavřené před jeho účinností, dovolací soud již v minulosti na základě zásad nepravé zpětné účinnosti dovodil, že je vyloučeno, aby od 1. 7. 2008 zaměstnavatel poskytoval zaměstnanci pracovní volno a náhradu mzdy podle již neúčinného právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3598/2013, popřípadě též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3666/14 bod 17). Z uvedeného vyplývá, že názor dovolatele, že „skutečnost, že se změnila legislativa, nemá vliv na kvalifikační dohodu samotnou“ (resp. na plnění z ní vyplývající), není správný.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že, byla-li platně sjednána dohoda o umožnění získání specializované způsobilosti, zahrnuje po 1. 7. 2008 (namísto dohodou ze dne 10. 1. 2008 sjednané „náhrady platu za dobu poskytnutého pracovního volna“) „položku nákladů na plat, jejíž refundace byla platně sjednána“. Je jistě správné, že vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. V posuzované věci nejsou z hlediska určitosti a srozumitelnosti pochybnosti (na rozdíl od případu vedeného pod sp. zn. 21 Cdo 712/2015, jehož se žalobce nepřípadně dovolává) o tom, jakou souhlasnou vůli v době sjednání kvalifikační dohody ze dne 10. 1. 2008 účastníci projevili. Jejich vůle nepochybně nezahrnovala a v té době ani nemohla zahrnovat okolnost, že v budoucnosti dojde ke změně právní úpravy. Dovolatel ve skutečnosti dovozuje, že druhem nákladů, které bude zaměstnanec povinen uhradit zaměstnavateli [§234 odst. 3 písm. c) zák. práce] je od 1. 7. 2008 poskytnutý plat za dobu účasti za školení nebo jiných formách přípravy bez ohledu na to, co bylo v dohodě ze dne 10. 1. 2008 výslovně ujednáno. Nevzal přitom náležitě v úvahu, že pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997 pod č. 29).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu