ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2045.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2045/2018-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
v Praze 2 , Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územní pracoviště Brno, Příkop č. 818/11,
IČO 69797111, proti žalované České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem ve Stříbře, Kostelní č. 840, o zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 42/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018, č. j. 68 Co 293/2017-108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.717,25 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Buchy, advokáta se sídlem ve Stříbře, Kostelní č. 840.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2018,
č.j. 68 Co 293/2017-108, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce, zda lze za dědice pojištěného ve smyslu ustanovení §51 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (ve znění do 31.12.2013), považovat stát, kterému dědictví po pojištěném připadlo jako odúmrť podle ustanovení §462 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 1144/2016, kterým bylo dříve v projednávané věci rozhodnuto a ve kterém byl vyjádřen závazný právní názor, že pojistné plnění ze smlouvy
o životním pojištění uzavřené pojištěným (zůstavitelem) není předmětem dědického řízení
a stát na ně z titulu odúmrti nemá právo, nebyl-li určen jako obmyšlený, a dále také i v poměrech současné právní úpravy judikatorní závěry vyjádřené např. v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.4.1930, sp. zn. R I 58/30, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu – Vážný, pod č. 9864; rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29.9.1967, sp. zn. 4 Cz 100/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1968; rozsudku býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 17.5.1972, sp. zn. 1 Cz 53/72, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1973, nebo rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.5.1984, sp. zn. 4 Cz 25/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 1988] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu