ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2322.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2322/2018-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce K. M. , zastoupeného Mgr. Karlem Kuběnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Rozdělovská č. 2020/49, proti žalované Loomis Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 9, Sezemická č. 2853/4, IČO 26110709, zastoupené Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 289/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č.j. 30 Co 390/2017-121, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Sixty, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017 č. j. 30 Co 390/2017-121 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce osobního doručení písemnosti zaměstnavatelem v případě, že zaměstnanec převzetí písemnosti odmítne, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2928/2014, ze kterého vyplývá, že doručení je možné nejen v pracovní době, ale i po jejím skončení nebo též v nočních hodinách, že zaměstnanec si nemůže vyhradit, že listinu převezme teprve poté, co se seznámí s jejím obsahem, a že odmítne–li zaměstnanec převzít listinu, kterou se mu zaměstnavatel nebo jeho zástupce pokusil doručit, považuje se tím listina za doručenou; k otázce vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, podle nichž výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy uvedené ustanovení §52 písm. g) zák. práce srov. obdobně např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Rovněž námitka dovolatele, že s ním bylo nerovně zacházeno, jestliže výpověď z pracovního poměru nebyla dána též veliteli vozidla M. S., je ve své podstatě výtkou k postupu soudu, jakým zhodnotil intenzitu vytčeného (a prokázaného) porušení pracovních povinností žalobcem. V tomto směru odvolací soud důvodně akcentoval, že velitel vozidla M. S. „uznal své pochybení“, zatímco žalobce „nemá na své pochybení odpovídající náhled“ a dosud nepochopil nutnost přesného a bezvýhradného dodržování zaměstnavatelem stanovených postupů při rozvozu finančních prostředků a obsluze bankomatů. Za tohoto stavu tedy byl věcný důvod (spočívající v odlišných skutečnostech významných pro posouzení míry intenzity porušení pracovních povinností ze strany obou zaměstnanců žalované) pro rozdílný postup zaměstnavatele.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu (že poté, co žalobce „odbočil z naplánované trasy“, bylo bezpečnostní vozidlo převážející hotovost „oproti předpisům odstaveno po dobu 22 minut, a to na žalobcem plánované zastávce za účelem provedení nákupu matce žalobce, případně vykonání jakýchsi prací na zahradě“, a že tedy jednání vytčené žalobci v písemné výpovědi „bylo jednoznačně prokázáno“) a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry (že žalobce „nevybočil z naplánované trasy“ a že se jednalo o „zastávku na WC“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalobce, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka Z. a že rozsudek odvolacího soudu „není přezkoumatelný“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu