ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2343.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2343/2018-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci zástavní věřitelky A. Ř. , zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Bauerova č. 491/10, proti zástavním dlužnicím 1) D. H. a 2) D. H. , oběma zastoupeným Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kopeckého sady č. 152/15, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 393/2014, o dovolání zástavních dlužnic proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2018, č. j. 12 Co 2/2018-193, takto:
Dovolání zástavních dlužnic se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavních dlužnic proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2018, č. j. 12 Co 2/2018-193, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 3216/2016-110 (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce označení zástavou zajištěné pohledávky srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 3216/2016-110 a tam citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 504/2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak – jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2013 v časopise Soudní judikatura), a obdobná úvaha platí i při zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva). To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011).
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006). Požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod č. 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavních dlužnic podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu