ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.247.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 247/2018-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně D. H. , zastoupené Mgr. Kristýnou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Šítkova č. 233/1, proti žalované Retiapharm, s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Běchovická č. 701/26, IČO 01873610, zastoupené JUDr. Tomášem Havelkou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Běchovická č. 701/26, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 411/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 30 Co 118/2017-192, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kristýny Urbanové, advokátky se sídlem v Praze 1, Šítkova č. 233/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 č. j. 30 Co 118/2017-192 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, podle kterých v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru musí být jeho důvod uveden tak, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; k otázce výkladu právního jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1306/2010, z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, a není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalované, že odvolací soud napadený rozsudek v rozporu s ustanovením §157 o. s. ř. řádně neodůvodnil, čímž „porušil právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. -
pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci
- jak uvedeno výše - naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu