ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2574.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2574/2018-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. J. , zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2, proti žalované MAKRO Cash & Carry ČR s. r. o. se sídlem v Praze 5, Jeremiášova č. 1249/7, IČO 26450691, zastoupené JUDr. Davidem Borovcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 2328/30, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 59/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 23 Co 25/2018-397, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Dolečka, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 23 Co 25/2018-397, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [i když dovolatelka v dovolání uvádí, že „rozsudek závisí na řešení otázek hmotného práva, které formuluje“, z obsahu dovolání vyplývá, že svými námitkami především zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že jednání žalobkyně uvedené ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 10. 2016, které soud prvního stupně označil body 1 až 3, nelze vzhledem k prokázaným skutečnostem považovat za porušení pracovních povinností; žalovaná dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (že, „pokud jde o čerpání homeoffice, žalobkyně postupovala v souladu se zavedenou praxí u žalované“), předestírá vlastní skutkové závěry (že „postupem žalobkyně nemohlo dojít k oprávněnému čerpání home-office u žalované“, že „o výkon práce dne 26. 8. 2016 tvrzený žalobkyní, spočívající v odeslání 12 e-mailů a vyřízení jednoho zahraničního telefonátu, se nejednalo, neboť žalobkyně nevykonávala práci během její základní pracovní doby“, že „žalobkyně neoznámila žalované uskutečněnou návštěvu u lékaře s bolestí zad dne 26. 8. 2016“ a že „v rámci základní části své pracovní doby navštívila žalobkyně se svým psem veterináře“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyně nebyla dne 26. 8. 2016 oprávněna čerpat home-office, že porušila své pracovní povinnosti spočívající v neomluvené absenci, když dne 26. 8. 2016 nebyla přítomna na pracovišti, neboť úmyslně zatajila návštěvu lékaře MUDr. D. M. a v základní části své pracovní doby navštívila se svým psem veterináře“)], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněném pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3693/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5836/2016, podle nichž se o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, kdy jedno porušení pracovní povinnosti navazuje na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, nižší stupeň intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem, musí zaměstnavatel jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu