ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2691.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2691/2018-1679
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce T. T. , zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu č. 230/19, proti žalované Církevní konzervatoři Opava se sídlem v Opavě, Beethovenova č. 235/1, IČO 68941811, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek č. 16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 87/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2018 č. j. 16 Co 26/2016-1641, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Svojanovského, advokáta se sídlem v Laškově, Dvorek č. 16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018 č. j. 16 Co 26/2016-1641 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 1628/2017-1615; k otázce příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobce a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že mu výpovědí ze dne 27. 5. 2011 „byla dána výpověď z neexistujícího pracovního poměru“, protože „v žádném pracovním poměru označeném ve výpovědi jako pracovní poměr vzniklý uzavřením pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1999 v době podání výpovědi nebyl“, a že uvedená právní otázka „byla soudem posouzena jinak, než jak po právu měla být vyřešena, což zakládá dovolací důvod podle ustanovení §237 o. s. ř.“, pak dovolání ve vztahu k této otázce především postrádá náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“ (srov. §237 o. s. ř.), předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V projednávané věci přitom v průběhu celého řízení nebylo pochyb o existenci pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou v době výpovědi (sám žalobce ostatně v žalobě uvedl, že byl u žalované zaměstnán „na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1999 ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2009“); okolnost, zda pracovní poměr v této době trval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1999, nebo na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2000 (která podle tvrzení dovolatele předchozí pracovní smlouvu ze dne 1. 9. 1999 nahradila), a kterou z těchto pracovních smluv uvedla žalovaná ve výpovědi, není pro posouzení její platnosti nijak významná, a to též proto, že uvedení pracovní smlouvy, na základě níž vznikl a trvá pracovní poměr, ve výpovědi není povinnou náležitostí tohoto právního úkonu.
Uvádí-li dovolatel s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3446/2006, ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1717/2005, ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003 a ze dne 28. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 373/2012, že se odvolací soud při posuzování příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a organizačními změnami odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy v těchto případech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Rozpor s dosavadní judikaturou dovolacího soudu nelze spatřovat ani ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 (uveřejněnému pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), který je založen na stejných právních závěrech jako napadený rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (podstatou námitek dovolatele, že „celé organizační opatření o úsporách bylo motivováno snahou zbavit se nepohodlného zaměstnance“, že odvolací soud „neposoudil příkaz statutárního orgánu školy – Rady školské právnické osoby a zápis z jednání Rady ŠPO, který je důkazním prostředkem, že má uspořit na ekonomce K. a neuvedl, proč tak neučinil“, a že „v tabulkách z 10. 5. 2011, které byly podkladem ke zdůvodnění výpovědi, žalovaná nepočítá a nezapočítává žalobcem vyučované hodiny záměrně z přímého diskriminačního důvodu pohlaví jeho žákyně N. a tím ho nepřímo diskriminovala, neboť těhotná diskriminovaná žákyně školy i přes své těhotenství chtěla ve studiu pokračovat, žalovanou jí to bylo diskriminačně znemožněno, aby žalobce tak zdánlivě neutrálním postupem záměrně znevýhodnila z hlediska počtu vyučovacích hodin“, je jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudů, jakož i s hodnocením důkazů, které jim předcházelo, a dovolatel současně předestírá svá vlastní skutková zjištění, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu